1924–1925

Černá země, ročník 1, 1924/25

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1924 – 1. 7. 1925)

Masaryk, Hus, Žižka

V souladu s hlavními idejemi mladého československého státu se Černá země hlásí ke klíčovým postavám národní minulosti, spojenými s husitskou a nekatolickou tradicí. První číslo prvního ročníku otevírá článek Vojtěcha Martínka „Žižkův rok“, který vznikl k pětistému výročí smrti husitského vojevůdce. Žižka je pro Martínka: z těch velkých postav našich dějin, které přicházejí v nejosudnější chvíli, kdy jde o bytí a nebytí národa. Do velikého muže se soustředí život, víra, naděje a síla tisíců lidí drobných a neznámých, v něm jako v zápalném skle se projeví duše nesčetných zástupů. Jde o mravní vzor, spojený s národním kolektivem: Je přímo dojemné pozorovati, jak on je vlastně vždy pouze prvním vykonavatelem vůle národa; jistě mohl své moci a vojenské síly použíti k osobním výhodám, k obohacení, k podpoře osobních snah. A hle: nestává se vladařem, neobklopuje se nádherou dobyvatelů, umírá chud na přibyslavském poli […] A tím plane Jan Žižka i do dalších věků jako bytost celá a nerozlomená. (č. 1)

Časopis v jedné ze zpráv referuje také o Husových oslavách. V roce 1925 se stal 6. červenec tzv. památným dnem (státním svátkem až v roce 2000). Nepodepsaný autor oponuje tehdejším odpůrcům husovských oslav, kteří vyzývají památný den ignorovat a „ostentativně“ pracovat. Husovu osobnost zároveň chápe ne jako středověkou postavu, ale jako výzvu pro dnešek: Husova památka musí se nám státi důraznou pobídkou mravní, dnem, kdy se člověk zamyslí sám nad sebou, nad smyslem svého života, nad svou příslušností k národu a společnosti, když si promyslí trochu mluvu dějin a pochopí, čím mluví osobnost Husova ještě dnes. (č. 10)

Připomínány jsou pochopitelně také pětasedmdesátiny T. G. Masaryka (7. 3. 1925). Vojtěch Martínek ve stati „Březnový svátek“ předpokládá, že budou oslavy nikým nenařízené, dobrovolné, srdečné po všech koutech státu, i v nejzapadlejších vesničkách, v ztracených školách, ve spolkových místnostech a tam se bude vzpomínat největšího žijícího Čecha. (č. 6)

Krása průmyslu

Z beletrie se objevují prózy a ojediněle i básně z Valašska (např. Metoděj Jahn, Emil Dvořák) a především z Ostravska. Prostor dostává úvodní kapitola románu Havíři Antonína Hořínka. Má typický začátek dobové ostravské prózy: chudý polský venkovan z Haliče přijíždí do Ostravy za prací, vyděsí ho chaos přívozského nádraží, bloudí Ostravou, která je zobrazena jako multietnický mumraj:

„Proše pana, kdě tu droga na Polskou Ostravu?“

Neznámý se zastavil a tázavě pohlédl na mluvčího.

„Vas? Feršte nicht“ – odsekl.

„Proše gdě droga“ – znovu opětoval svou otázku.

 „Esel“ zabručel Němec a kráčel dále.

Mladíkovi vstoupily slzy do očí: „Něrozumial mi,“ zašeptal. Postavil se stranou a přemítal. Bál se lidí. (č. 7)

Pohled na noční Ostravu vykresluje Hořínek jako úchvatný a děsivý zároveň, podobné viděl průmyslové město např. František Sokol Tůma. Hrdina románu, který vyšel knižně v roce 1925, nakonec končí v dělnické krčmě a prožívá divoký večer, přičemž celý text směřuje k výchovnému, protialkoholnímu vyznění. Hořínek má pochopení pro dělníky a horníky a jejich potřeby si ulevit od otrocké práce:

Ždímán židy, úžasně vykořisťován kapitálem, štván a zotročován, potácel se z náruče do náruče, zanechávaje v každé kousek svého těla i své duše, až úplně tělesně i duševně vysílen – zmíral. […] Jediná volná chvíle, kdy se cítil svým pánem, byla výplata a té hleděl co nejvíce využíti. V té radosti mu otrokář nebránil.

Pozoruhodná je tendence estetizovat umělecky zdánlivě neatraktivní prostředí industriální Ostravy. Najdeme ji velmi výrazně v lyrické črtě Edy Cenka „Hudba šachty“:

Šachta je veliká, oslavná a široká báseň, v níž je opěvována krása všeho božského, lidského, je hymnou, kterou si sami pějeme v zanícení při náladovém rozrušení, kdy myšlenky se připnou k srdci, jako oblouky k mostu k dvěma betonovým břehům a očima lapáš to, co střelami v ně doletí, sluchem vnímáš kadence a melodie divukrásných zvuků techniky (č. 3)

Podobně postupuje Zdeněk Bár v poetickém eseji „Města dolů, továren a komínů“, v němž upozorňuje na specifickou, melancholickou krásu průmyslových měst, Kladna a Ostravy:

Tu krásu, kterou velkoměsta průmyslu ukazují, tu sám průmysl vytvořil svou nelidskou silou a neutuchajícím smutkem. Je v nich hodně nádherné krásy velkolepých večerů. To právě světla ulic, domů a továren, světa a této země, života a zmodralých nebes hrají si svou pestrostí se zrakem člověka. Postavíš se tak někam na pahorek, stranou města a zadíváš se v známé dálky. A uvidíš, jak světla přemáhají temnotu a jak s tebou barvy mluví. Teplá červeň žárovek, laskavá modř kouře splynulého s oblohou, chladná zeleň vzdálených skel svítilen, žluť hvězd a měsíce, bělost špinavá i poškozená lidmi uniklých paláců boháčů, takové kontrasty barvy, tepla a chladu probodnou ti oči a přibíjejí je k svému obrazu skutečných neštěstí. Začneš se pak bát města, když ještě uvidíš vyhození světel, síly, krásy do vzduchu a uslyšíš hřmot strojů, železa. Tu uzříš vypouštění strusky a ucítíš blízko u srdce hluk života. (č. 5)

V prvním ročníku je publikována také povídka „Na šestých horách“ (č. 1) Františka Sokola Tůmy. V jedné ze zpráv je avizováno vydání Tůmova románu Na šachtě, který všestranně znázorní ostravský život, rozloží jej v obrovské množství scén a zachytí stejně temno šachet, hrůzy živlů, vystihující ovzduší dělnických světnic i lesky zaměstnavatelů, přičemž se nebojí ani ožehavých výjevů: chce čtenáře plně dojmout a otřást (č. IX). Pozornost se v kratších recenzích a poznámkách soustředí také na další regionální autory jako např. A. C. Nora nebo Josefa Kaluse, ale také na legionářskou prózu Josefa Kopty.

Česko-polské sblížení

Ve zprávách o literatuře se věnuje značný prostor polským spisovatelům, také ve snaze dokázat, že přes všechny politické spory (konflikt a válka o Těšínsko) je mezi oběma národy porozumění a mnoho spojnic Jedna ze zpráv vítá převezení ostatků Henryka Sienkiewicze ze Švýcarska do Polska a zmiňuje oslavy této události v Praze, Brně i v Ostravě. Sienkiewicze považuje neznámý autor zprávy za velmi oblíbeného spisovatele mezi českými čtenáři: Ale při oslavách nešlo toliko o uctění velkého umělce a spisovatele. Takřka bezděčně vytryskla víra, že zde je půda, na níž se můžeme opětně sejít, Čechové i Poláci, a že statky kulturní jsou nejlepší cestou ke vzájemnému sblížení. Bylo už mnoho trapných sporů mezi oběma národy, kteří dějinným vývojem jsou odkázáni na sebe… (č. 2)

Časopis podrobně referuje o udělení Nobelovy ceny Wladyslawu Reymontovi, který je druhým polským nobelistou, právě po Sienkiewiczovi. Reymont se nebojí výtky, že svou pravdivostí ublíží polskému sedláku; líčí jej tak, jak vyrůstá z kořenů, jak je spjat se zemí, se všemi ušlechtilými pocity v nitru, ale taky s kalnými, dravými pudy, s pověrčivostí, s touhou po penězích, s nezkrocenou smyslností (č. 3). Na závěr pisatel poznámky doufá, že se i česká kultura brzy dočká Nobelovy ceny za literaturu.

Nová média – film, rozhlas, gramofon

Černá země se od prvního ročníku nevyhýbá aktuálním kulturním tématům, spojeným rovněž s novými technickými vynálezy. Karel Rón oceňuje nová média jako výsledek famózního vědeckého pokroku, kritizuje však jejich přílišně zaměření na zábavu:

Gramofon odhrčí a odbříská svoje kuplety a vojenské pochody, biograf vybičuje romantičnost, smyslnost a spodní pudy k prasknutí, kopanci amerických veseloher za zvuků jazz-bandu polechtá bránici a chudák rádio po otrocké službě bursovním spekulantům prostorem posílá do dalekých končin foxtroty, twostepy, javy […] a u nás musil nastoupiti cestu éterem z Kbel do daleké ciziny i Dobrý voják Švejk a leckterá pražská odrhovačka. (č. 3).

Stejně jako dnes se už před sto lety diskutovalo o škodlivosti násilí ve filmech:

Obchod se zábavou učinil z něho svůdce mládeže, učitele zlodějů a vrahů, pokušitele děvčat a dozrávajících hochů. Místo poučení o dalekých krajích přináší z nich surové kopání, bití, bezhlavé honění po skalách a střechách.

Ladislav Knotek se naopak kina a filmového media zastává, důrazně obhajuje také masovou zábavu: jest namnoze rozšířen klamný názor, jakoby zábava byla přepychem, nikoliv potřebou. Tvrdíme naopak, že člověk, který pracuje tělesně nebo duševně, má potřebu zábavy. (č. 2)

Knotkovi nevadí ani drsný charakter některých filmových scén: A hází dnes proto kulturní člověk kamenem po Dostojevském, Zolovi nebo Londonovi? Zakazuje jejich knihy a vylučuje je z veřejných knihoven? Proč bráti na film jiné měřítko než na díla krásné literatury a divadlo? Proto snad, že film působí sugestivněji?

Knotek si klade dodnes aktuální otázku, jestli film popularizuje literaturu, nebo jí svými prostředky škodí. Uznává ovšem nutnost filmové cenzury, které podle něj v Československu funguje bez problémů: Vláda naší republiky reorganizovala záhy filmovou censuru […] Filmy nemravné, nebo s tendencí nemorální nemohou se proto u nás objeviti na plátnech biografů.

Knihovna, knihy a četba mládeže

Od prvního ročníku časopisu je značná pozornost věnována tématům knižní kultury. Značný důraz se klade na roli knihoven na Ostravsku a v Československu vůbec (s vděčností se zmiňuje zákon o zřízení obecních knihoven z roku 1919). Podle knihovníka Bohuslava Šídy jsou knihy nástrojem demokracie a knihovny lidovou univerzitou: Příště nebudeme se chlubiti před světem, kolik máme vojáků, děl a jiných zbraní, ale spíše, kolik máme knihoven, knih a co čteme a jak čteme. (č. 6) Pozastavuje se však nad malým množstvím čtenářů na Ostravsku (podle evidence jen něco přes sedm tisíc návštěvníků knihoven), zároveň dodává, že statistika může klamat: podle zkušeností vypůjčuje si častokráte jeden čtenář z celého domu knihy, které pak čtou všichni členové domu nebo rodiny.

Jedna z anonymních poznámek je nadepsána „Proti nemravným a otravujícím knihám i časopisům“: Svaz československých knihkupců a nakladatelů […] vydal krátce před vánočními svátky naléhavé provolání, v němž ukazoval na veliké nebezpečí, hrozící záplavou nemravného tisku. Není o tom nejmenší pochyby […] Podíváte-li se do výkladů knižních novinek, uvidíte mezi krásnými pracemi, jež jsou útěchou srdci o oku, i hanebný brak, vrhaný na knižní trh bez nejmenšího pocitu zodpovědnosti, knihy, jež jsou vypočítány jen k tomu, aby dráždily nejnižší pudy a lákaly hrubou senzačností. (č. 4)

Podobné obavy vyjadřuje spisovatel J. F. Karas, který se zamýšlí nad četbou mladých lidí: Nuže, co čte naše mládež? Dosud Karla Maye i Hugovy Bídníky […] něco od Dumase otce, něco od Vernea, ale hlavně laciné detektivky, cliftonky (č. V). Označení „cliftonky“ byl běžný dobový termín pro sešitové vydávané detektivní příběhy. Karas však neobviňuje z tohoto stavu pokleslý vkus mládeže, hlavní problém podle něj tkví ve vysokých cenách kvalitní literatury ve srovnání s levnými sešity literárního braku.

Mezi poznámkami z kulturního života se objevuje oznámení k dani z přepychu Novinami proletělo několik poplašných zpráv, že ministerstvo financí zamýšlí zdaniti daní z přepychu knihy, jež jsou vázány v kůži. […] Naštěstí byly tentokráte tyto zprávy předčasné. Nyní vyšel ve sbírce zákonů (ze dne 4. září) definitivní seznam, ale podle něho podléhá zdanění jen taková celokožená vazba, která je zdobena slonovinou, perletí, drahými kovy, drahokamy atd. (č. 3)

Divadlo ve smetanovském roce

Rudolf Tlapák ve své úvaze nad klíčovými kulturními institucemi zdůrazňuje roli knihoven stejně jako divadla, Moravskoslezské národní divadlo je v národnostně smíšeném regionu Ostravska nejen uměleckou institucí: uměleckou úroveň nejlépe v tomto roce dokázalo prvotřídním provedením všech oper Smetanových […] má též své poslání národnostně-uvědomovací a že z toho důvodu zasluhuje vší podpory netoliko z naší strany, nýbrž i ze strany těch činitelů nám vzdálených, kteří tak štědře přejí divadlům v městech národnostně neohrožených. (č. 1) Připomeňme, že kompletní smetanovský cyklus odehrálo ostravské divadlo po sto letech znovu, v roce 2024.

Co se týče repertoáru, Černá země konstatuje, že ostravské divadlo zařadilo na počátek sezóny většinou veselohry, dělo se tak jistě proto, aby přístupným a lehkým repertoárem získán byl co největší příliv obecenstva. Opakovaně se oceňuje ostravská opera: největším úspěchem byla Foerstrova opera Debora, kterou ukázalo ostravské divadlo vysokou úroveň svého orchestru a operního souboru; uměleckou výši tohoto provedení uznala i kritika mimoostravská. (č. 2)

Z činohry je vyzdvižena zejména Periferie Františka Langera:

Nejmocnější hodnotou hry je hluboký pohled, jimž se Langer dívá do duší lidí vyděděných a vyřazených, pohled lidský a soucitný; ukazuje, jak v každé duši dřímá jiskra boží, jak lidská podstata se probouzí v každém srdci, i v jizbě předměstského domu, i v cinkotu zářivé noční místnosti. […] Periferie měla v Ostravě dobrou souhru, přiléhavou a náladovou výpravu, obě ústřední postavy našli v paní Kleinové a panu Skálovi vkusné, procítěné ztělesnění. (č. 9)

Výtvarné umění

Černá země věnuje značnou pozornost výstavbě městské galerie, hned v prvním čísle se s radostí oznamuje, že stavba byla zahájena 1. července 1924. Rudolf Tlapák dodává: Velké dílo je započato, záleží na celé české veřejnosti naší, aby nám pomáhala vybudovati co nejdůstojněji tento stánek, aby každý, kdo jen může, se stal členem Spolku pro vystavění a udržování výstavního pavilonu… (č. 1)

Jedna z anonymních zpráv referuje o výstavě Břetislava Bartoše v Praze, umělec je tu označován za legionářského malíře (Bartoš jako legionář za první světové války maloval v Itálii výjevy z fronty), ale charakterizován zejména coby malíř širšího Ostravska: Půvab zadumaných hor a chmura černých komínů, radhošťské lesy a ostravský dým – toť dva světy, jež se často vracejí v jeho tvorbě, ne okreslovány, ne fotograficky zachycovány, ale cítěny jako obraz i veliké krásy i velikého utrpení. (č. 5)

Připomínají se sedmdesáté narozeniny malíře Vojtěcha Hynaise, který: vnesl do našeho umění jas a svítivost francouzských vzorů, provolal jimi radost ze života. (č. 4)

Jan Malura