1925–1926

Černá země, ročník 2, 1925/1926 

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1925 – 1. 7. 1926)

Otevření Domu umění

Mezi mnoha nejrůznějšími tématy druhého ročníku lze jako ústřední označit informování o dokončení výstavby Domu umění a o ideovém vůdci tohoto projektu Františku Jurečkovi, po němž je mimo jiné dodnes pojmenována ulice, na níž Dům umění stojí.

V osmém čísle tohoto ročníku je publikován shrnující článek Rudolfa Tlapáka „Stavba Domu umění v Mor. Ostravě“, v němž se informuje o spolku, který se zasadil o vybudování důstojného prostoru pro současné výtvarné umění, o architektonických i stavařských veřejných soutěžích či o darech, jež byly na stavbu věnovány nejenom městem a místními finančními institucemi, ale například rovněž mimoostravskými výtvarnými spolky. Tato událost byla nepochybně velmi dychtivě očekávána: V polovině května bude předán veřejnosti Dům umění i s bohatou Jurečkovou galerií. Bude to událost, jež v našem kulturním životě se tak často neopakuje, okamžik, k jehož uskutečnění se pracovalo nadšeně a obětavě léta a jenž byl všemi kulturními pracovníky a nadšenci pro umění výtvarné tak dychtivě očekáván. (č. 8)

Příznačné je rovněž akcentování sociálních a pracovních podmínek Ostravanů a jejich možnému vztahu k výtvarnému umění: Že pak obyvatelstvo naše, z něhož převážné procento většinu svého života tráví v továrnách a v nevlídném ovzduší důlních štol, potřebuje, aby pookřálo pohledem na umělecká díla jak malířská, tak i sochařská, že je zkrátka třeba, aby bylo vedeno touto cestou ke krásnu a tím i k dobru, toho nepotřebujeme široce a dlouze dokazovati. […] Ostrava chce umělecky žít, její obyvatelstvo je dost bohaté, aby umění výtvarné mohlo podporovat, bylo tedy nutno starat se o to, aby byl postaven stánek, z něhož by se plánovitě a bez obtíží umělecká výchova mohla šířiti. Úkolu tohoto se podjal Spolek pro vystavění a udržování výstavního pavilonu. Založen byl za přímého účastenství Kulturní rady pro širší Ostravsko 24. ledna 1923. (č. 8) Významnými osobnostmi tohoto spolku byli například městský radní Tlapák, starosta a poslanec Prokeš, architekt Jureček a předsedou byl zvolen ředitel vítkovických kamenouhelných dolů Eduard Šebela.

Tito také vyjadřují na konci článku radost a hrdost z dokončené stavby: čím víc se víc se blížila k svému zakončení, tím více zvykali jsme si na nezvyklou formu a styl budovy, až se nám, když byla hotova, stala drahou a milou. Bude to jedna z mála veřejných staveb v Mor. Ostravě, jež je řešena svérazně a jež bude plně vyhovovati svému účelu a jež bude skutečnou pýchou našeho města. (č. 8)

Ve stejném čísle pak byla publikována první zvláštní pozvánka k příležitosti otevření Domu umění: Dne 13. května t. r. [1926] bude slavnostním způsobem předán veřejnosti Dům umění v Mor. Ostravě, který téměř po 3 letech byl vybudován péčí Spolku pro vystavění a udržování výstavního pavilonu v Mor. Ostravě. Tímto dnem bude také otevřena bohatá obrazárna, obsahující vzácný odkaz zemřelého arch. P. Fr. Jurečka, a zároveň bude zahájena první výstava v Domě umění, jež bude obsahovati umělecká výtvarná díla, jichž majiteli jsou ostravští čeští občané. Výstava tato potrvá do 24. května. Na červen připravuje se pro Dům umění výstava čsl. inženýrů a výstava prací žákyň pokračovací žen. průmyslové školy „Dobromily“. V souterranních místnostech nové této budovy bude umístěno hornické museum. (č. 8) Je příznačné, že vedle moderního výtvarného umění se počítalo rovněž s technickými a architektonickými výstavami, dokonce ve spojení s hornickým muzeem.

Konečně v devátém čísle druhého ročníku je informováno o onom slavnostním otevření, u: Z programu slavnosti se zvláštní pochvalou byl přijat přednes tří mužských sborů Pěveckým sdružením sokolské župy mor.-slezské a těšínské za řízení řed. Hradila a recitace Martínkovy básně „Pozdrav“ sl. Hodanovou. (č. 9)

Na začátku tohoto devátého čísla můžeme rovněž číst onu báseň Vojtěcha Martínka. Je vystavěna na klasickém, ale i modernistickém wolkerovském tématu napětí mezi dny všedními a svátečními a její cíl míří k tomu, aby – trochu tezovitě – poukázala na ozvláštňující funkci umění, které v nás umí probudit jiné, nové vnímání světa: I černá zem / chce jednou zjasnět svátku půvabem, / i černá zem / chce volat: Hleďte, také krásná jsem! / To nezní stále píseň prokletá, / však také bílá růže vykvétá! / O hleďte, nad komíny v rozpětí / pták na dubových křídlech vyletí! // Co povznese / víc srdce tvoje, co tě otřese / novými vzněty, větou, touhami / než umění, jež svítí nad námi? / Co větší svátek duší, větší dar / než jeho mluva, nežli jeho žár? (č. 9)

Lidová výchova, filmy a krize na venkově

Černá země byl od počátku časopisem osvětovým a vedle umělecké části časopisu, která byla často redakcí označována jako „zábavná“, fungovaly především rubriky osvětové a lidovýchovné. První republika byla státem víceméně sekulárním oproti Rakousko-Uherské monarchii, která byla pevně vystavěna na spolupráci s církví. Školství bylo pro mladou republiku velmi důležité mimo jiné právě v rámci výchovy k demokratickým ideálům. V prvním čísle se o občanské výchově píše: „Po sedmi letech naší svobody můžeme říci, že se u nás už vžilo přesvědčení o potřebě státní péče o výchovu lidu. Bude však ještě dlouho trvat, než bude možno zařaditi do státního rozpočtu na lidovou výchovu takovou položku, abychom mohli vybudovati ve svém státě dokonalou soustavu občanské výchovy […] Neodvažujeme se ani srovnávati položky státního rozpočtu, určené na mimoškolní výchovu občanskou a církevně-náboženskou. Za Rakouska nebylo státní péče o občanskou výchovu dospělých, proto si dnes ztěžka razí cestu. Zvláště ministerstvo financí je v tom směru konservativní, brání se novému vydání, které je nezbytné, poněvadž se změnila státní forma. Republika se neopírá duchovně o církve jako císařství. (č. 1) Toto se v podstatě opakuje ve druhém čísle ročníku v článku O školském a kulturním programu a práci pokrokového učitele, kde autor textu představuje idealizující body, které chtějí vést mladého člověka k modernímu republikánovi a demokratovi, přičemž sice tento program vede k rozluce s církví, ale nikoli násilně: Školství budiž odcírkevněno; vyučování neber duši dětské víru v Boha, konejž se však v duchu vědecké pravdy a bádání! (č. 2)

Zajímavým článkem, který se objevil v pátém číslo druhého ročníku Černé země, byl text s názvem Krise lidové výchovy na venkově, jenž je zajímavý nejenom pro dle autora všeobecnou krizi nejenom lidové výchovy, ale vůbec fungování společnosti na venkově. Prvně ovšem poukazuje na důležitost počátků lidové výchovy u nás: Hned v prvních měsících naší svobody usneslo se Národní shromáždění na důležitém zákonu o vzdělávání a výchově lidí škole odrostlých. Je to zákon ze 7. února 1919 o organisaci lidové výchovy. Proč byl ten zákon vydán? Bylo takového zákona u nás skutečně třeba? Ano. Pociťovala se potřeba, aby škole odrostlým dostalo se toho, čeho jim škola za Rakouska dáti nemohla, totiž výchovy a potřebného vzdělání pro demokratické zřízení státní. (č. 5) Poukazuje přitom na nutnost lidové výchovy pro ženy v rámci jejich emancipace: Téměř na polovici národa – na ženy – bylo dříve pohlíženo jako na něco méněcenného. Dnes je žena postavena na roveň muži. (č. 5)

Dobovým novem byly filmy a biografy; objev nových médií je pak, jak už jsme mohli pozorovat v prvním ročníku časopisu, hojně reflektován, a to pozitivně i negativně. Tyto články pak čteme dnešní perspektivou jako poměrně prudérní a humorné: Podívejme se večer do biografů –! Kdo tvoří kádr stálých návštěvníků? Hlavně mládež, mládež škole sotva odrostlá. Poslední haléř odvede pokladně biografu. Chodí tam za vzděláním? Ne. Sensace, dobrodružství, pikantní historky je tam táhnou. Jak mnohdy působí na výchovu mládeže, viděli jsme tyto dny ve Frýdku, kde hoši ani ne škole odrostlí, ale kino pilně navštěvující, vloupali se do výkladních skříní papírnického závodu, drogerie a ještě jinde, až při posledním nezdařeném lupu byli policií pochytáni. Fantasie mládeže se dráždí, stupňuje až do nemožností a výsledky pak brzy se objevují. – Sensace, zábava, honba za požitky je heslem dnešních dnů. (č. 5) Přičemž k tomuto „problému“ soudobé mládeže připojuje rovněž problém školní docházky dětí v Pobeskydí, který navíc spojuje s čtenářskou lenivostí a alkoholismem rodičů: Množství sněhu, neschůdné cesty znemožňují docházku do školy v zimě, v létě pasou dobytek a do školy přicházejí mnohé dítky jen jako hosté. Rodičové chodili do školy mnohem méně nebo vůbec nechodili. – V rodině otec nevzdělaný – matka nevzdělaný – brání často dítku vzíti knihu do ruky. Staří za celý rok nepřečtou ani řádku knihy nebo časopisu a dětem často ve čtení brání. To jsou smutné poměry! Lid se s nikým nestýká. Jediná cesta, kterou pravidelně stačí a mladí konají, je cesta do vzdáleného kostela. Ráno odcházejí z domu na slovo boží a večer, mnohdy až druhý den vracejí se v podnapilém stavu domů. To vidí mládež. Staří jsou jim příkladem. (č. 5)

Muzeum a knihovna

Konečně se před beletristickou částí můžeme zmínit o krátkých zprávách, které z dnešní perspektivy vnímáme jako podstatné, tou je například informace  o plánovaném ostravském muzeu: V otázce musejní po předneseném referátu měst. archiváře prof. Adamuse a po zprávách zástupců jednotlivých městských museí jednohlasně přijato, aby Kulturní rada spolu s Musejním spolkem pracovala k tomu, aby byla v Mor. Ostravě postavena důstojný musejní budova tak, aby dosavadní sbírky mohly se řádně umístit a státi se přístupnými. (č. 2) Rovněž byla velmi důležitá zpráva o usnesení obecního zastupitelstva z 30. června 1925 o schválení nové organizace veřejného knihovnictví ve sjednocené obci Mor. Ostravě, podle níž „zřizuje se pro správu všech městských veřejných knihoven jedna ústřední knihovní rada s místními knihovními komisemi jako poradními sbory.“ (č. 4)

Petr Bezruč a další

První číslo druhého ročníku otevírá poměrně zajímavá balada od anonymního autora (B**) nazvaná „Dvě mohyly“. V ročníku 1927/1928, v němž se slaví šedesátiny Petra Bezruče, se pak dozvídáme, že oním anonymním autorem básně byl právě Petr Bezruč, o němž bylo známo, že své básně publikoval takřka výhradně pod pseudonymy. V této „beskydské baladě“ se utopí mladá dívčina v Ostravici, zároveň je ovšem tato báseň zajímavá onou „druhou mohylou“ za navrátivšího se legionáře, který Stál nad břehem, v ruce družku, / Žar před okem, řeku vzadu, / vyzul bot a nabil pušku, / nasadil ji pode bradu. (č. 1) Typické, tragické bezručovské téma se tu spojuje s výjevem sebevraždy legionáře – Bezruč v onom pozdějším ročníku dodává, že je to báseň dle skutečnosti.

Ve stejném čísle je pak v rubrice „Poznámky z kulturního života“ komentován výtvarný cyklus Slezské jařmo od výtvarníka Aloise Ludvíka Salače, který byl značně antisemitský. Proti těmto kresbám se také Bezruč „energicky ohradil“. Tímto cyklem se mimo jiné později zabýval literární historik Alexej Mikulášek v monografii „Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století“.

Jak již bylo zmíněno – Černá země byl osvětový a lidovýchovný časopis a samotná beletristická příloha tomu často odpovídala; povídky byly z velké části koncipovány jako mravoličné s výchovnou tendencí a moralistní pointou. Hned v první čísle druhého ročníku se objevují povídky známých regionální spisovatelů Metoděje Jahna a Josefa Františka Karase. Jahnova povídka pojednává o beskydském revírníkovi Barošovi, který opilý urazil vesnického učitele, který se z této inzultace již nevzpamatoval a uražen odešel z učitelské pozice i z vesnice. Karas v povídce „Na Hukvaldech“ referuje o husitském hejtmanovi Janu Čapkovi ze Sán, který dostal Hukvaldský hrad za to, že po bitvě u Lipan přesvědčoval jiná sirotčí vojska, aby se vzdala. Text končí tím, že Čapka dohání jeho svědomí a umírá po sebevražedné opilé jízdě na svém koni.

Eda Cenek

Tyto často ne příliš kvalitní beletristické příspěvky mají ovšem mnohdy tu výhodu, že díky nim můžeme poznat historickou perspektivu, z níž shlíželi jednotliví spisovatelé na svůj kraj a na jeho – dnešními pojmy uvedeno – sociálně-environmentální prostředí.

To například moc pěkně a bez nějaké větší romantizující sentimentality zobrazuje spisovatel a novinář Eda Cenek v povídce „Ruch“:

Bylo pod mrakem a zdálo se, že bude pršet. Krajina v revíru je před deštěm vždy smutná, neboť dým není větrem rozháněn a pak jeho prut je sehnut nad zemí a tu sebou zvolna smýká a až kdesi za druhým kopcem zaplete se jako vrkoč do jiného prutu. A tak je celý revír jimi protkám, že šlehají plíce lidí a mučí je. Haldy kamení jsou také za takového počasí jakési posmutnělé; při slunci aspoň jakž takž volají do polí, ale když má pršet, to jsou černou smuteční páskou na kabátě uhelného kraje. Zvuky, jež se rodí na koksovnách, na jámách, v železárnách a ve velkém městě, též před deštěm jsou škrceny dusíkem mraků a nálada v člověku je zlhostejněna… (č. 2)

Stejný autor ovšem později publikuje povídku „Červená tma“, která je naopak vystavěna takřka na industriálním romantismu. Úvodní scéna se ještě nese klasickým neidealizujícím zobrazením hutnické noci: Byla teplá a hřmotící červencová noc a i když ani jediná hvězda nepronikla hustou hradbou mraků, přece ta noc nebyla temná. Tisíce žárovek a jas roztaveného železa topil kraj do rudnoucí tmy, kde tvář nabývá barvy zdravé červeně. Z malých kousíčků polí vonělo sesečené obilí, z koksovny šel zápach plynů, téru, amoniaku, mísilo se to a nebylo tu zdravo. Do uší zaléhal řinkot řetězů, pískání posunujících lokomotiv, nebo fičela tam kdesi kruhovka a v dálce na osvětleném nádvoří se mihali lidé jako mravenci, každý něco nesl, aby se zítra mohl najíst.  (č. 8) Krátká povídka je založena na sbližování se Ferdinanda, jenž je na šachtě na praxi, a dělnicí Marjannou: Mluvil s ní několikrát, když šel s nějakým vzkazem do kanceláře a ona právě kráčela přes dvůr a protože náhoda tomu chtěla, že též docela blízko sebe bydleli, mluvili spolu i za večerů. Ale to si vyšli tam na kopec k lesu, sedli si třeba do trávy – chraň bůh, aby Marjanna dovolila přisednout trochu blíže! – a dívali se na pěkný kraj se štíhlými věžemi šachet, a komíny, z nichž se vlekl pás dýmu… (č. 8) Vedle milostného napětí je povídka rovněž vystavěna na kontrastu mezi spisovnou a mnohdy milostně-básnickou řečí Ferdinanda a velmi říznou řečí Marjanny: Vykládali si obsahy knih, nebo probírali myšlenky některých autorů a dlouho jednou se přeli o Sinclaira.  – Král Uhel je cosi strašnego. Jo by myšlala, že to by se mjel přečytat každy havjyř, bo co tam je napisane, to je moc a moc oprovdive. Když joch go čítala, to se mi zdalo, jako kdybych tum freličkum tam byla jo. Tak jak by to bylo u nás na šachtě, tak se mi to zdolo. Každý haviř, každý v revíře by se to mjel přečytať. Nic něbydě lutovať — horlila pro amerického socialistu a bojovníka za lepší život dělnictva. – Ano, Upton Sinclair je ohromný spisovatel. Jeho líčení jsou drastická a přesvědčující, jeho přirovnání tak lapidární, že otřesou nitrem i otrlého čtenáře. (č. 8) Povídka je pak zakončena oním industriálním romantismem, který (jak jsme mohli pozorovat i v předchozích ukázkách) předznamenává svým viděním i postavami socialistický realismus a jeho tzv. revoluční romantismus: Je to nádherná a krásná noc, když tisíce žárovek bije do očí a nad Vítkovicemi šlehá chvílemi takový velký jazyk, olizující oblohu, když za tebou hučí snivý les a představíš si, že pod tebou na dole hučí a hřmotí pikfiky, duní občas rána při odstřelu, že tam je ruchu a života. To ti do duše vklouzne cosi pohádkovitě spokojeného nebo mírně teplého jako životného, u srdce je mír a blaženost žijícího člověka, že by ses modlil k něčemu nadpřirozenému, jak to vše svádí a snad i písní bys chtěl opěvovat tu krásu […] Tak rád bys šel k ní a řekl bys jí, že je pěkná a že bys ji chtěl pohladit vlásky, tvářičku, pošeptal bys jí, co cítíš a ona by se ti potom svýma očima utopila v tvých, rtíky by se jí zachvěly a v červené noci, když tam kdesi klokotá roztavené železo, bys ji tak měkce políbil…. Jakýmsi kouzlem působí ta noc nad Ostravou. (č. 8)

Klasickou literární reprezentací je pak hornictví a jednotlivé součásti této specifické práce. Jedním z nejčastějších obrazů je první den na šachtě a první zfárání, například v již zmíněné povídce „Ruch“ Edy Cenka: Člověk má vždy pod šachtou na dole cosi strachu. Každý den nutno fárat, každý den je havíř a ostatní pod šachtou a nelze si zvyknout tomu prvnímu pocitu. Nejprve stojíš v kleci a držíš se pevně zábradlí, potom slyšíš zazvonění a je to jako umíráček. Ano, umíráček. A potom se propadá země pod tebou a vyvalíš oči, roztrhneš hlavu a mozek vystříkne se do tmy s takovou větou: „Jóózefe, dyk to je má poslední hodina!“ Ale za chvíli zase ti roste půda pod nohama, mozek vtéká zpět do hlavy a jsi tomu rád. Klec se zastavila. – Cápneš nohou na tvrdý kámen a nyní přijde ten strach. V kleci člověk neměl času myslet (jen se pevně držíš), ale teď už strach přišel. Nikdo nikdy nevstoupí do podzemí odvážně – a když říká, že ano, lže si sám, neboť běží o život a ten máme jen jeden. (č. 2) Méně expresivněji, byť se stejnou tíživostí první směny, zobrazuje tuto událost Josef Trnka v povídce „První směna“: Stojíš v těžní kleci, na co všechno a o ní myslíš – – najednou letí dolů……Tma, mráz na zádech, kolena do sebe tlukou, oči oslepí. – Až po chvilce, ale to už zkoušíš nosnost svých nohou, kdesi 800 m pod zemí […] ch, teď vidíš nitro matky země, jak se tam lidská ruka vetřela. – Studené, mračné kamenné chodby – stín vašich lamp pitvorně po nich tancuje – och, jak jsi rád, že jste alespoň ve dvou! Kroky temně duní – mrtvé ticho, nemluva zedník, stále stejně zamračený, jak rád bys promluvil, oživil to tísnivé nezvyklé důlní ticho! – Ale mlčíš.  (č. 6)

Krajové pověsti

Náš kraj ovšem nesouvisí pouze s hutnictvím a hornictvím. Jak jsme už naznačili, často byla v Černé zemi ať už beletristicky či z lidovýchovného hlediska tematizována historie kraje, včetně krajových pověstí. Jednou takovou je pověst Ondřeji Bzenci, pánu z Poruby. Je to místní pověst o výpravě proti Turkům, proti nimž vytáhli vojáci právě pod Bzencovým vedením a tři z nich byli zajati. Po válce skončili v Turecku jako otroci, aby se o mnoho let později v řetězech rozhodli utéci a zemřeli po úspěšném útěku až těsně před svými domovy. O tomto lidovém vyprávění psal Jan Kudela v povídce „O Hrubkách“ s podtitulem „Pověst z opavského Slezska“. Literárně nejzajímavější je ovšem úvodní část, v níž vojáky vyprovází porubská mládež: Porubská mládež se rozběhla za posledním vozem a běžela za ním daleko do polí. S kopečka za hřbitovem dívala se ještě do dálky, jak se tratí obrysy odjíždějících mezi zelenými poli. Dálka jejich cesty a účel, za kterým jedou do uherské země, je obestíral v dětských hlavách hrdinskou svatozáří, postavy jezdců vyrůstaly na konci obzoru do výšky, mohutněly a měnily se v legendární hrdiny, o nichž se vykládalo večer při přástkách a o nichž se skládaly písničky. (č. 9) Následně porubská drobotina mezi sebou rozmlouvá:

„Dybysem byl velky, tež bysem jel na Turka“, zahoroval desetiletý fojtův Tománek a tím vyslovil tajné přání všech hochů, kteří stále pohlíželi do dálky, kde zmizel průvod. Děvčata už dávno seběhla do vsi, když se teprve chlapci obraceli a brali pomalu k dědině. Šli co noha nohu mine a přemátali nahlas o tom, co tak pobouřilo jejich mysl. Hlavní slovo měl Toman, jenž leccos věděl od otce.

„Uviditě, jak Turek uvidi Šablu na koňu a jeho šablu, jak poleti, ež se budě za nim prašiť.“
„A pana Ondřeja, to děprem.“
„Synci, ale z tych Turkuv už idě strach, bo oni maju křive nohy a rohy na hlavě.“
„Němaju – rohy němaju.“
„Maju, Katryna oto u nas povědala, že maju rohy a někeři aji svinsky pysk.“ (č. 9)

Sokol-Tůma a Knihovna Černé země

Konečně beletristická část nebyla pouze o básních či povídkách, ale samozřejmě se napříč historií časopisu objevovaly články o významných regionálních spisovatelích. Jedním z těch, o kterých se často psalo, byl František Sokol-Tůma. Reflexi jeho úmrtí napsal jiný významný spisovatel – Vojtěch Martínek v článku „František Sokol-Tůma“ a již v úvodu článku naznačuje, jak důležitý byl Tůma pro ostravskou veřejnost: Obrovské zástupy utvořily 3. ledna pohřební průvod, jakého neviděla Ostrava od let. Nesčetné řady šly směrem od městského divadla ke krematoriu, šli představitelé úřadů, novináři, spisovatelé, umělci, členové sokolských a legionářských jednot, havíři, Valaši v krojích… A počet ještě větší obecenstva všech společenských tříd stál ve sražených špalírech po celé délce cesty. (č. 5) Příznačně pak Martínek popisuje Tůmovu tvůrčí metodu: Chce burcovat, poučovat, napomínat, pomáhat. Neboť nic snad tak nebylo Sokolu-Tůmovi vzdáleno jako heslo „umění pro umění“, jako ten směr umělecký, jenž vymýšlí příběhy a postavy jen pro vymýšlení samo a uměleckou rozkoš; jemu je vždy literatura důležitou složkou v životě národním a sociálním, jež rozněcuje a hlavně poučuje. (č. 5)

Konečně bylo také zajímavé a poměrně smutné sledovat, jak zanikl nápad edice Knihovny Černé země, což dokazuje následující krátká noticka ve zprávách Kulturní rady pro Širší Ostravsko: „rozhodnuto vydávat románovou přílohu k „Černé zemi“ v sešitech po Kč 1.60, v níž vyjde román „Havíři“ od Ant. Hořínka a „Horští lidé“ od M. Jahna. (č. 1) Tento záměr se ovšem plně neuskutečnil – Hořínkovi Havíři sice vychází nákladem Kulturní rady pro širší Ostravsko v edici Knihovna Černé země, ale Jahnovi Horší lidé nejdříve vychází v roce 1926 jako příloha Moravsko-slezského deníku a poté samostatně o rok později u Moravského kola spisovatelů. Zpočátku poměrně ambiciózní projekt tak skončil hned na svém začátku.

Roman Polách