1926–1927

Černá země, ročník 3, 1926/27 

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1926 – 1. 7. 1927)

Film a dobré mravy

Jedním z nejčastěji se objevujících témat napříč třetím ročníkem Černé země byla populární literatura a film a jejich působení na mládež a vůbec na společnost jako takovou. První takovou zmínkou byla poznámka v článku valašského učitele Karla Lálala Ještě k jubileu Palackého: Rád bych viděl Palackého ve filmu. Je tolik mohutných dramatických výjevů v životě jeho, divím se, že nebyl posud zdramatisován jako Havlíček a Tyl. Ve filmu by zachvíval zástupy! V době poválečného poklesu mravního v trapný materialismus a sobeckost nic by nepůsobilo účinněji než film Palackého. Rád bych si o věci porozprávěl s režisérem filmu. (č. 1)

Antonín Matula se v článku „Stav československé výchovy lidu“ obrací také k filmu a ke škodlivosti např. „amerických fackovaček“: Při censuře filmů mělo by se přísně přihlížeti k filmům mládeži přístupným a nepropouštěti pro ni filmy nevhodné. Titulky bývají po stránce jazykové nesprávné. Filmy detektivní, sensační, americké fackovačky a filmy plné rafinovaných pikatností, smyslností, raubířství a velkoměstského hýření lid v pravdě „hltá“, v tom směru biograf spíše škodí. Obecenstvo žene se slepě za sensacemi, touží po zábavě a rozčilování. Filmy rázu vlasteneckého (Tyl, Havlíček) docházejí obliby, působí na cit diváků, kteří jsou již přesyceni dobrodružnými filmy americkými.  – Větrání v biografech je nedostatečné. Mládež navštěvuje i představení mládeži nepřístupná. (č. 1) Jedním z poměrně nemoralizujících postřehů Matuly je že film rovněž působí jako ideologický a propagandistický nosič a následně rovněž dosti humorně typologizuje kvalitu filmů na základě jejich provenience: Jeden zpravodaj vytýká, že se hojně hrají německé filmy vojenské, tím se Němcům připomíná bývalá německá síla a sláva. Takové filmy neměla by censura připouštět. Pěkné bývají severské filmy, špatné italské, americké nemají hodnot mravních, domácí filmy předčí obsahem cizí, které bývají vypočítány více na dráždění. (č. 1)

Populární a braková literatura

V druhém čísle nalézáme v rubrice „Poznámky z kulturního života“ shrnující zprávu ze sjezdu lidovýchovných pracovníků.  Odráží i dnes aktuální diskuze o povaze populární literatury a jejího vlivu na čtenářství: Jedni hlásali, že lidu jen nejlepší knihy, které obsahem naplňují duši. Prudce zamítali tzv. indiánky, ať je psal ten nebo onen. Druhý směr zastával stanovisko, že se musí čtenář do knihovny přilákati takovou knihou, která jej uspokojí, a že tento postup získá čtenáře pro knihy slohově i obsahově nejkrásnější. Knihovníci musejí studovati psychologii čtenářů a jen tou se říditi, aby sami potom mohli určovati směr. Zajímavý byl hlas, zda knihovny vlastně nekazí lidstvo v čistotě názoru a osobitosti. (č. 2)

Téma populární literatury a filmu a jejich vlivu na mládež a obecně na společnost má pak v časopise pokračování, a to v podobě diskuzí o zákonu o nemravné a brakové literatuře a vůbec o otázkách omezování a cenzury v kultuře. Vyjadřuje se k tomu i anonymní (pravděpodobně redakční) noticka: Je více než pochybno, bude-li radikálním lékem proti mravní chorobě, šířené knižním brakem, paragraf zákona, censorská tužka a pokuta. Potíž jest už vlastně v samém základě: co je vlastně nemravná a braková literatura, vymezit bezpečně její znaky, rozsah a nebezpečenství. Právníci, kteří v ministerstvu spravedlnosti zákon připravují, slibují si ovšem od chystaného zákona značné zlepšení, ale jistě více pravdy bylo vysloveno v přijaté resoluci, že mnohem účinnější zbraní jsou kroky kladné, tj.: špatnou knihu potírat knihou dobrou, náležitě vybavit knihovny veřejné i školní, zřizovat dětské čítárny apod. Vtipně to řekl městský knihovník brněnský Jiří Mahen, že největším brakem v knihovnách jsou staré, špinavé a rozbité knihy. Jeho šprým má v sobě hořkost dobrého pozorování. (č. 7)

Z dnešní postmodernistické a především post-totalitní perspektivy působí některé lidovýchovné názory humorně. Např. když formují vkus širokých vrstev podle jistého idealistického názoru, jak o tom píše Sl. J. Sousedík v článku „Kniha tvůrcem nového člověka“: Jest opravdu dojemné čísti v dějinách našeho národa, jak tento se při životě udržoval jen knihou. Leč mnozí knihou opovrhují, chtějíce míti bohatství, aby si zpříjemnili život. Jest pravda, že peníze, bohatství, dovede zpříjemniti život, dovede rozptýliti chmury, usnadní utlouci den a osvětliti noci. […] Po zpříjemnění života jen penězi, bohatstvím, nastává prázdnota, tíseň, nejistota, podrážděnost a jistý druh závisti a nespokojenost. Stále se tápe, nenachází se opěrného bodu života, schází smysl života. […] Zejména mladí horečně touží získati co možná největšího vzdělání. Však i později, když dospíváme, nebo už sami jsme otci nebo matkami, zatoužíme ještě více po vzdělání, poněvadž cítíme, že jest nám třeba opěrného bodu, aby se náš život nevyšinul a nezapadl do hluku pivnic, vináren, víru barů, šustotu karet a neutonul ve výparech alkoholu.  […] Kniha probouzí u čtenáře smysl pro mravní zásady, prohlubuje jeho rozumovou chápavost a živí touhu po nové knize. – Tříbí smysl pro krásno. Kniha učí čtenáře a nutí ho také k tomu, aby si vytvořil zásadu krásna. (č. 7)

Pomyslnou tematickou linii napříč třetím ročníkem Černé země pak zakončuje knihovník Bohuslav Šída článkem s hrozivě znějícím názvem „O brakové a pornografické literatuře“. Ten je naopak psán z vlídného čtenářského nadhledu: Čeští knihovníci byli vždy puritány ve výběru knih. Na svých sjezdech diskutovali dosti vehementně o otázce pestré četby a pro některé kolegy byl již Leroux a Leblanc literárním brakem a K. May pekelným literárním zatracencem. Na popud jich bylo pojato do zákona z r. 1919, č. II nařízení, že v knihovně nesmějí býti knihy umělecky a obsahově bezcenné, pornografie, krváky, detektivky, indiánské povídky apod., které by sensačním způsobem dráždily fantasii čtenářovu. […] Čtenář jest živý člověk se všemi chybami svého prostředí, jenž podle svého duchovního utváření hledá literaturu, která by mu mohla poskytnouti určitou ilusi. Čtenáře nesmíme pojímati jako akademicky a teoreticky sestavené abstraktum, nýbrž jako živoucího člověka. Nebude-li míti knihovna a literatura čtenářů, kteří dychtí čísti knihy živé a ne mrtvé, nemá vůbec smyslu nějakou literaturu tvořit Byl by to anachronismus, aby v hrůzném prostředí, jako je prostředí ostravské, za něž mluvím, v prostředí, které sociologicky a psychologicky je tak velmi zajímavým objektem studia, čtenáři, kteří prožívají americkým tempem života v celé jeho hrůzné tragice i šílené veselosti, měli čísti jenom díla, která by zákon, i kdyby byl nejlépe myšlen, dovoloval. Tím dnem bychom mohli zavříti knihovny. (č. 9)

Loutkové divadlo

Nakonec, oproti výše uvedeným velmi moralizujícím pohledům na funkce umění ve společnosti, se objevuje poměrně citlivá interpretace důležitosti loutkového divadla v takřka poetistických intencích ozvláštňujícího dětského vidění světa. Ta zaznívá v Kemelově článku „Loutkové divadlo jako prostředek vzdělávání“ a uzavírá tak v posledním čísle ročníku zajímavou tematickou červenou niť diskuzí o důležitosti umění pro společnost: Dnes jsme my dospělí už příliš suší a pedantičtí, nemáme už smyslu pro prostotu a naivnost, naše obrazotvornost jest znavena, seslabena tak, že již nesnese něčeho, co jen naznačuje, co ji nedráždí k činnosti, co se jí nepodává hotové, nemáme smyslu pro stilisaci, pro dekorativnost. Svět iluse je pro nás mrtev. A přece je v něm tolik krásy! (č. 10)

Dům umění mezi Čechy a Němci

Po otevření Domu umění probíhá dle dobových pozvánek jedna výstava za druhou. Zvláštní pozornosti se dostalo výstavám Moravsko-slezského sdružení výtvarných umělců se sídlem v Moravské Ostravě, jež probíhala mezi 8. a 20. prosincem 1926, a výstavě německého spolku přátel umění Kunstverein, který uspořádal prodejní výstavu výtvarníků z Velké Ostravy a jejich hostů, která byla instalována v Domě umění od 1. do 21. března 1927. Redakce pak v jedné z noticek uvádí poměrně zajímavé a na onu dobu příznačné hodnocení prestiže výtvarného umění mezi Čechy a Němci: Výstava tato ukázala, jak nepoměrně větší pochopení pro umělecké snahy svých krajanů mají Němci než Češi. Zahájení českých výstav bývá shromáždištěm několika nadšenců pro výtvarné umění, kdežto zahájení této výstavy německé bylo slavnostní událostí, jíž se účastnilo velmi mnoho vybraného obecenstva německé společnosti. Redakce rovněž poukazuje na prodejní čísla výstav, z nichž vyplývá, že Češi zakoupili takřka desetinu toho, co Němci. Těžko říct, nakolik byl dobově rozdíl mezi kupní silou Němců, kteří zde vedli zejména velké podniky, a Čechy, kteří vycházeli spíše stran zájmu o umění ze střední třídy.

Martínkovo jubileum

Stranou pozornosti nezůstanou ani čtyřicátiny Vojtěcha Martínka: Dr. Vojtěch Martínek, básník smutků i radostných chvil, dožije se 11. dubna čtyřiceti let. Nebývá zvykem blahopřáti veřejně čtyřicátníkům, ale čtyřicet roků dra V. Martínka znamená práci, práci, jíž nevzpomenouti bylo by nevděkem. […] A vděčně ho vzpomínají nejen žáci na škole, ale i jeho žáci a chráněnci literární, kteří si dnes literárního jména již dobyli (A. C. Nor), či ho dobývají, když se byli propracovali s dr. Martínkem redigovaných Moravslezských Beskyd do uměleckých a literárních revuí (Vilém Závada, Zd. Bár, Sv. Mařek, Zd. Šmíd). (č. 7)

Hory a příroda

Beletristická část třetího ročníku Černé země se příliš neliší od předchozích ročníků a zobrazuje především regionální prostor, a to opět velmi příznakově skrze městský a industriální svět. Případně se obracíme naopak (v logice očištění od onoho pekelného prostoru industriálního města) k horám a přírodě. Nejprve se tedy obrátíme k okolí Ostravy, a to k Paskovu v povídce Josefa Františka Karase „Paskovské rybníky“, která začíná Karasovým pohledem na charakter Paskovanů: [A]ni jako by nebyl z paskovských lidí, tichých, bez reptání vláčejících své jho, zpívajících své koledy o vánocích bez onoho vzrušivého názvuku, jenž podmaňuje srdce. (č. 1) Zajímavá je rovněž poznámka o válečných událostech v kraji: Snědý byl podar z časů velké vojny. Bouřila mnoho let, málo kdo pamatoval kolik, vojska se přelívala sem tam jako když pozdě v jeseni panský fišmistr vypouští na luka rybníky, někdy se přivalila náhle jako úlicha o průtrži mračen a krupobití; starší Paskovjané ještě pamatovali Kozáky Lisovčíky, Valachy Adama z Víckova a fojta Hrbáče i Vanduly, Maďary Bethlena Gabora; potom císařské Spinolovy „Černé Španěly“, regiment Aldobrandini, ej, to byli snědí a bezuzdní ďábli pod císařským orlem, v španělskoneapolských barvách; kdo přežil jejich řídění před Ostravicí i za ní, pamatoval časy Mansfeldovy, Jana Jiřího Krnovského, Valdštýnovu chasu, potom nesčíslné durchcuky císařských, Švédy Torstensenovy a císařské těšínské obrista Devaggiho… (č. 1) Po tomto historickém intermezzu pak můžeme sledovat mapu širšího krajového panoramatu: Bylo vidět až k horám, rozprostřeným nad prameny hybké Ostravice. Slunce zapadalo kdesi nad Odrou, za krmelánskými pahrbky a pod žabeským Hraničníkem zableskla se jako rybí oči sviadnovská blata, černaly se za Ostravicí polanky, nehrubé kopce, rozeseté nad „hradskou“ jako hříbky v lese nebo čertoplachy a za nimi černá země sedlišťská. Dole za Místkem obrysy tmavé hůrky Metylovské a chmura Ondřejníku, bok, za úžlabím, těžší chmura Lysé, uchvacující panorama, ale fišmistr jejich urozeností Matyáš Čuka hrubě málo dbal té nádhery… (č. 1)

Hospody a ostravští chachaři

To byla ovšem ona přírodní a vesnická tematika, kterou se redakce Černé země pokoušela kompenzovat zobrazování sociální bídy, alkoholismu a zdevastované ostravské krajiny. K povídkám s mravoličnou perspektivou patří jeden z prvních beletristických textů Zdeňka Vavříka pro Černou zemi, a to „Konec Gustava Krause“. V něm se melodramaticky a schematicky vypravuje o majiteli (pravděpodobně smyšleného) baru Tokio, kde hlavní hrdina provozoval vykřičený dům (č. 2).

Ostatně zobrazování ostravského hospodského života s jeho chacharskými příslušníky bylo v tomto ročníku velmi oblíbené, což dokazuje v povídce s příznačným názvem „Na dně života“ Antonína Hořínka: Malá, začazená hospůdka „Rabuňk“, umístěná ve sklepních místnostech vykřičené části města, byla zpola zaplněna lidmi. Podivné postavy! Skorem jako strašidla nalíčená na vrabce. Šaty rozedrané, místy šklebila se část nahého těla. Tváře různých typů; mladé, bezvousé, i vousy silně porostlé, vrásčité, odulé, oči bezvýrazné, u některých divoce zažehnuté, u jiných resignované, s podivně smutným, tupým výrazem. Byly mezi nimi i tváře ženské, odporné, s hnusným výrazem předčasné vyžilosti. A byly tu i tváře inteligentní, na nichž stopy života nebyly dosud znatelně vryty. Seděli tu nebo stáli. Jedli, popíjeli, kouřili a hlučně se bavili. Chápete už, kdo jsou tito lidé? Nejbídnější z bídných, nejnešťastnější z nešťastných. Vyděděnci lidské společnosti. V naší mluvě „chachaři“. (č. 3) Plastičtější obraz ostravského „chachariátu“ použil Fráňa Merker v povídce „Černý film“: Když pozvedl černé obočí, zasvítila v dáli ve vířivém zákmitu vloček Ostrava. Sta ohňů plápolalo těžkou mlhou, již prostupovaly vzdechy chudých. Tam v kouři a ohni žijí ostravští chachaři a jejich hantýrka, tam žijí kněžky pouliční lásky, jež se s pasáky válejí v zimě v děrách na haldě, nebo za peci koksoven, kde dopíjejí žluč ubitého života. A v pozadí se tyčí za věčného lkaní sirén komíny vysoké a černé jako příšery. Vzduchem vlají černé vlasy, dým… Kráčel nocí, jež zakryla špínu Ostravy oděné noční krásou, pod níž bujela neřest: v cihelnách na periferii a v srdci města v barech a na vykřičených ulicích. Náhle, jako na výzvu, vešel Ludvík do krčmy, odkud zaznívala vřískavá hudba. Přisedl ke stolu, kde se hrálo v karty a již sedla si k němu růžová holčice kouřící cigaretu. Ve dne sbírala uhlí na haldě, večer smyla uhelný prach a nalíčila líce a rty. A přitiskla se k Ludvíkovi. (č. 7)

R. A. Kovalčík a H. A. Dzig

Pozoruhodným prozaikem-esejistou byl R. A. Kovalčík, prozaik a překladatel z němčiny, jenž pocházel z Hlučína, a který na přelomu dvacátých a třicátých let vydal dvě beletristické knihy, aby se poté odmlčel. Mezi vesměs mravoličnými a schematizujícími texty zaujímá zajímavé postavení jeho povídka-esej, v níž popisuje krajinu, jak název povídky napovídá, „Za městem“. Je to popis historicky zajímavý, a tak si dovolíme ocitovat poněkud delší úryvek: Na periferii města, zpívajícího dnem i nocí hymnus práce, tam za přívozskou „petrolejkou“ a „parafinkou“, jak zdejší lid říká, za cihelnami, je širé, tiché údolí, takové osiřelé a smutné prostranství. Cihlářští dělníci vykopali tam při vývozu hlíny v polích rokliny a jámy hluboké, jež se podobají velikým hrobům, do nichž jsou za války pohřbíváni hromadně padlí vojínové. Šedá, zaprášená silnice, vroubená mladými stromky, protíná prázdnou rovinu, za níž vystupují obrysy rudých činžáků, kasáren dělnických a budov s pročernalými střechami Mariánských Hor. Věže chrámu tyčí se k obzoru a napravo vidíš Ignátovu jámu s jejími budovami. Železniční kolejnice táhnou se k jihu a východu, odkud doléhají občas k sluchu těžké nárazy posunujících vagonů, těžký oddech a supění rozjíždějících se lokomotiv, táhnoucí nekonečný vlak naložený uhlík, jejichž pronikavý zvuk proráží vzduch… Silnicí, spojující předměstí Přívoz a Mariánské Hory a dole polními cestami procházejí se za letních podvečerů dvojice zamilovaných, ztrácející se v dálkách zelených a žlutých polí. Blankyt nebe, zářící vysoko nad údolím a celým krajem, propůjčuje mu svou hlubokou jasností laskavý a vlídný výraz míru. Nad údolím, vysoko ve vzduchu, vznášejí se jásavé trilky skřivánků. (č. 3)

V protikladu k takřka idylizujícímu prostoru za městem na periferii se ovšem následně vypravěčův pohled přesune do centra a rozpoutá se vizuální i sociální peklo: Mrak bouře a dýmu vznáší se směrem k obzoru: Vítkovické peklo! Tam zapálili ohně na oltáři mamonu. Jako prsty hrozivě vztyčené, gigantické ruky tyčí se strmě k obloze komíny továren a hutí před tebou a za tebou, ruby neznámého běsa, bijící a škrtící porobeného člověka… Sem, do metropole průmyslového kapitálu, slétají se z celého širého okolí a až zpod Bezkyd naši lidé jako hladoví ptáci za výdělkem a prací, hledajíce ze zakotvení… Moloch kapitalismu široce se roztáhl na rovině a svou brutální mocí podmanil si celý širý kraj. Hleď, tam pod mrakem dýmu leží ta prokletá obluda, věčně nenasycená – hrozné, dravé zvíře, jež jest tvým zrakům skryto. Ten kouř a dým, jenž se tam k obzoru vznáší, hle, toť její dech – tajemný a záhadný Netvor žije! Zdá se ti, že cítíš ve vzduchu neviditelnou přítomnost a nadpozemskou sílu a moc; k němu poutají se bezděky tvé myšlenky, dojmy a pocity. (č. 3)

 Nakonec se obrací k otřesné realitě dělnických úmrtí: Mimoděk si vzpomínáš, že jsi včera nebo kdy četl v novinách stručné lokálky: V hutích zabit dělník, který zanechal po sobě ženu a děti… V lomech spadl kus skály na dělníka a těžce ho zranil… U stavby spravoval dělník jarního jitra lešení a zabil se… Včera to byl hutník, který nalezl smrt v tekoucím proudu roztaveného kovu, předevčírem horník, zavalený v šachtě balvanem uhlí, den před tím topič, jenž nalezen mrtev mezi rourami parního kotle, železničář rozmačkaný nárazníky vozů neb přejetý koly rychlovlaku… Nemine téměř dne, aby noviny neotiskly truchlivou zprávu s bojiště práce… (č. 3)

R. A. Kovalčíkovi se podobná záhadný autor, který si říkal H. A. Dzig (pravděpodobně pseudonym). Oba zacházejí až takřka k expresionistickému popisu čistého člověčenství uprostřed pekla světa. Nejprve uvádíme Kovalčíkovu povídku „Proud života“ o příchodu nevinného chlapce do města:

Tak přišel hoch do města uhlí a železa, které volalo signálem pronikavých zvuků zotročené davy každodenně do práce. Do cizího města, znaveného ustavičným lomozem a spěchem, s rudou září koksoven, do nevlídného kraje, kde tekly špinavé řeky a hořely na zemi věčné plameny. Místo zářivých oblak viděl zlověstné mraky kouře nad tímto krajem, jenž stál ve stínu komínů a těžních věží, jež sevřely celý kraj do svého mocného a žalostného okruhu. Všechno tam bylo zčernalé uhelným prachem i vzduch jím byl prosycen. […] Potkával na ulicích města tváře podzemních lidí, zčernalých od uhlí, sazí a dýmu, kteří si vydělávali svůj vezdější chléb hluboko pod zemí, v černé tmě při blikotu kahanců, daleko od slunce a radostí. V nich poznal později onoho muže vzdorného čela, jenž jest svrchovaným vládcem podzemí […] A viděl nesmírné davy, které se rozlévaly ulicemi města jako povodeň a mocný strhující proud […] Jednoho večera spatřiv v dáli planouti nad velikým městem rudé plameny vysokých pecí, kde se tavilo železo, byl velmi poděšen. Zdálo se mu tehdy, že město hoří a jeho bázeň chtěla křičeti na poplach. […] A když mu později vypravovali, že město je podkopáno a že se jednou zřítí s domy a lidmi do tmy země a pohřbí v sobě všechno, tu jej jímal nevýslovný pocit děsu a hrůzy. Bylo mu úzko uprostřed hřmotu a sténání strojů, v tom lidském mraveništi a cítil se pojednou hluboce nešťastným, byv upoután v nevlídném městě pod chmurami kouře a dýmu. (č. 6)

Dzig pak v povídce „Zbloudilý“ zaujme oním expresionistickým popisem čistého člověka a jeho příchodu do metropole: Ve velikém lese vyrostl člověk. Jméno? Neměl jména – byl to prostě člověk. Zrodil se, živil se, rostl a les čekal. Čekal na jeho práci, aby dal mnoho užitku za každé přiložení ruky – několik set procent úroků jen z vděčnosti za účastenství na lidském štěstí. Ale on nechtěl pochopit. […] Dozlobil se člověk a hodně hlasitě proklel všechno to, co nežádáno stále se mu lichotilu v cestu, jako by čekalo na jeho vlídné slovo. Na jeho prokletí jen jedle zahučely jemu nad hlavou. Vzpomněl si, snad vršek jedle mu tenkrát našeptával, jak kdysi od osamělého poutníka slyšel vypravovati o městě jako o sídle pozemské blaženosti, a umínil si, že se k němu vypraví. Šel několik dní, až jednou k polednímu s návrší uviděl věže, komíny a vysoké domy. Rozradostněně seběhl dolů a ocitl se mezi mnoha lidmi. Až se mu hlava zatočila od takového množství tváří. Lidé chodili kolem něho, jako by ho na světě nebylo. Jedni měli tváře zlostné, druzí smutné, jiní hrozící – žádná z nich nebyla šťastná. (č. 8)

Jan Čep mezi ostravskými spisovateli

Osmé číslo tohoto ročníku je pak poprvé v jeho existenci věnováno mladým ostravským spisovatelům, mezi něž mimo jiné poněkud překvapivě zařazuje redakce Jana Čepa (ten pocházel ze střední Moravy), a to proto, že v Černé zemi publikoval (pod pseudonymem J. Milovický) ještě před svou prvotinou Dvojí domov, která mu zajistila trvalé místo v kánonu české literatury: Zábavná část dnešního čísla je věnována zcela příspěvkům mladých autorů, kteří vyšli z našeho kraje, tedy z širšího Ostravska a obojího Slezska. Po převratu se vynořilo několik jmen, která slibovala a slibují svérázný tón v mladém našem umění, a najednou i stránky „Černé země“ přinesly ukázku z této mladé produkce, až ovšem směr a poslání našeho časopisu je jiné než čistě literární. Je těžko určovat, čím určitý kraj přispívá k uměleckému výrazu a jak se příslušnost krajový projevuje v uměleckém díle; ale snad není přehnán úsudek, že právě mladí autoři z východní Moravy a Slezska si přinášejí lásku k zemi, přilnutí k životu, snahu o nové slovo a nový obraz. […] K nim přiřazujeme Jana Čepa (rodem z Litovelska), jehož právě vydaná sbírka povídek „Dvojí domov“ pro pronikavou schopnost pozorovatelskou a básnickou výraznost byla všestranně oceněna […] Snad se příště podaří v některém samostatném čísle „Černé země“ představit všecka významná mladá jména Bezručova kraje, tedy i ta, jež dnes zastoupena nejsou. Myšlenku takovou projektujeme někdy pro příští ročník. (č. 8)

Roman Polách