1927–1928

Černá země, ročník 4, 1927/28

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1927 – 1. 6. 1928)

Jubilejní oslavy založení státu

Ústředním tématem lidovýchovné části čtvrtého ročníku je desetileté výročí založení Československé republiky v roce 1918. Objevují se zejména články, které pojednávají o přípravách oslav v jednotlivých městech a návody, jak by tyto oslavy měly jednotlivé osvětové spolky připravovat a jaký by měl být jejich program. Nejzajímavější je článek „Památné výročí“ vsetínského pedagoga Richarda Pavlíka. Článek začíná úvahou nad přílišnou vážností našich oslav a psychologizujícím výkladem o tíze našich dějin: Všechny oslavy Dne svobody v uplynulých letech byly u nás velmi jednotvárné a příliš vážné. Tak konstatováno celkem v našem tisku a cizina nám právem vytýká, že se neumíme upřímně radovat ze své svobody. Snad má u nás na to vliv podzimní a dušičková nálada pozdních dnů říjnových, snad jsme se doposud nevzpamatovali z otřesů světové války, snad se v nás pudově uplatňuje smutek a tíha, jež jsme zdědili po oněch dvaceti porobených generacích. Velkou vinu máme na tom však sami, protože žijeme duchem stále ve své neradostné minulosti a nechceme se z ní vymanit. I tu však platí heslo: Převychovat se! (č. 7)

Jestliže sledujeme první republiku dnešní optikou, často s jistým sentimentem mluvíme jako o zlatém období našeho státu, ale jak můžeme vidět v Pavlíkově článku, roztříštěnost společnosti byla už tehdy: Inteligence je poměrně málo, v úřadech jsou usazeni většinou lidé starší, kteří už mnoho obětí nepřinášejí a také toho po nich žádati nelze, hudebního života málo nebo skoro nic a roztříštěnost a nevraživost politická značná. Každý spolek a každá organisace žijí obyčejně svým vlastním, více méně pro sebe uzavřeným životem. (č. 7) Pavlík pak například radí, jakých pomůcek využít na dynamizaci oslav a (z dnešního pohledu) groteskně varuje například před vystavováním granátů: K ozřejmění poměrů v r. 1918 vydatně přispějí výstavky dokumentů, válečné literatury, obrazů, fotografií a památek z pole (pozor na granáty!), letáků, manifestů a různých památkových předmětů. (č. 7) Doporučení k oslavě tohoto jubilea nabádají k střízlivému veselí a jsou samozřejmě myšleny v intencích masarykovského idealismu: V předvečer 28. října tábory lidu a veselice (radost – proto hudba, zpěv, iluminace, ohňostroj, lampiony, alegorický průvod, za příznivého počasí dají se prováděti na náměstí i národní tance. Krátké a jadrné příležitostné proslovy. Hlavní slavnost 28. října, dopoledne vážná, meditativní, odpoledne veselá, ač ne nevázaná. Když ne jindy, aspoň pro ten den měl by býti každý abstinentem a měl by si umíniti, že vykoná nějaký dobrý skutek, všeobecně prospěšný. (č. 7)

Nobelova cena pro Otokara Březinu?

Černá země rovněž v rámci jubilejních oslav založení státu spekuluje v redakční zprávě o možnosti navržení Otokara Březiny na Nobelovu cenu za literaturu a demonstruje tak značnou vážnost tohoto básníka pro kulturu státu, i když tento literárně umlkl již na začátku století: Opětně novinami (i zahraničními) proletěla zpráva, že velký náš básník Otokar Březina, jenž se v smělém myšlenkovém rozletu přiblížil odvěkým záhadám života a smrti, jest navrhován v letošním roce pro cenu Nobelovu; vnějším podnětem k tomu jest, že básník dovršuje letos 60. rok života i že naše republika slaví desetiletí trvání. Vstoupí-li konečně letos do řady jmen, jež byla odměněna cenou Nobelovou, i jméno české, bude to čin spravedlnosti nejen k básníku Březinovi, jenž svou hodnotou zastíní ne jednoho oslavence dřívějšího, ale i k celému národu. A při nejmenším máme ještě druhou osobnost, jež si plně zaslouží tohoto velkého světového vyznamenání: je to president Masaryk. (č. 8)

Zákon o literárním braku

Ke svému rozřešení postupně míří také otázka brakové a tzv. pornografické literatury. Ve druhém čísle o tomto zákonu najdeme zajímavou noticku v oddíle „Osvětový věstník“. Diskuze nakonec vedly k tomu, že o tom, co je braková či dokonce závadná literatura nerozhodoval jeden cenzor (mimochodem cenzura byla běžnou součástí prvorepublikového knižního a časopiseckého vydávání), ale na takovémto označení se musel shodnout celý panel odborníků: Podstatnou okolností je ustanovení, že úřední výrok zakazující nějakou tiskovinu jakožto brakovou nebo nemravnou, má oficiálně pronésti autonomní komise, v níž zasedají zástupci čtyř kompetentních skupin: 1. literárních a uměleckých kruhů 2. knihkupců a nakladatelů, 3. péče o mládež a soudů pro mladistvé, 4. vychovatelů a kulturních činitelů. […] Pojem nedovolené literatury stanoví v něm par. 6. takto: Je-li zřejmo, že některá tiskovina může vážně ohroziti mravní vývoj mládeže zvláště tak, že vyvolává u ní sklon k zločinnosti nebo k surovosti nebo působí-li zhoubně na její fantasii, budiž rozšiřování takové tiskoviny pro mládež do 18 let zakázáno. (č. 2)

Ostravské muzeum

Zvláštní pozornost si zaslouží problém ostravského muzea a zamýšlené výstavby jeho nové budovy, která se, jak dnes s odstupem času víme, neuskutečnila a muzeum bylo nakonec umístěno do prostor ostravské Staré radnice. Alois Adamus v článku „Význam kulturně-historického a průmyslového musea pro ostravský kraj“ píše o důležitosti této instituce pro kraj, ale v úvodu rovněž naznačuje neutěšený společensko-vzdělávací kontext Ostravy a celého regionu: Ostrava, ač leží v zeměpisném středu lašského kraje a je hospodářským a národním střediskem lašského lidu, byla do převratu nejvíce zanedbávaným městem nejen Moravy, ale i Rakouska. Bylo to město dělníků a nečetné inteligence vzdělání technického a bohatých cizích obchodníků. Ani o školství nebylo zde dostatečně postaráno pro odpor školských i politických úřadů, které nepřály příliš vzdělání dělnických dětí. Město svým učouzeným zevnějškem, nepravidelností svých ulic nelákalo ani k usazení, dojem nebyl příznivý. Při tom se však zapomínalo, že mlynář a jeho mlýn jsou bílí od mouky a Ostrava a její lid nemohou býti bílí, nýbrž černí od svého zaměstnání. (č. 3) V následujícím čísle je pak pro změnu v oddílu „Zprávy kulturní rady pro širší Ostravsko“ noticka z programu schůze této rady právě o přesunu muzea z Mariánských Hor do Moravské Ostravy: Referováno bylo o akci musejní. Kulturní rada má sledovati otázku přenesení musea z Mar. Hor. do Mor. Ostravy, má buditi porozumění pro stavbu musejní budovy a podporovati všestranně vývoj našeho krajového musea. (č. 4)

České a německé výstavy

Po necelém roce se mezi 30. říjnem a 16. listopadem 1927 v Domě umění opět představilo Moravsko-slezské sdružení výtvarných umělců. Dle zprávy se výstavy zúčastnilo 27 výtvarníků a výtvarnic, přičemž jsou alespoň několika větami popsány práce sedmadvaceti autorů. Témata jejich děl jsou příznačná pro tento kraj – buď se jedná o krajinová zátiší (často beskydská a ostravské okolí), nebo jde naopak o zobrazování technického pokroku (Alois Zapletal), průmyslové a všední Ostravy (Vladislav Kristin), Antonín Militký efektně zachytil vylévání strusky někde u Hrabůvky za večerního pološera (č. 3) a obecně náměty ostravské (Jan Sládek). Redakce rovněž zmiňuje dva mladé talenty, z nichž stojí za zmínění především Vilém Wünsche, původem ze Šenova. Půl roku poté byla v roce 1928 uspořádána další výstava tohoto výtvarného sdružení, přičemž hodnocení je hned v úvodu redakční zprávy kritické: Výstava nesla stopy chvatu a spěchu, který u místní výtvarnické korporace lze těžko omluviti: katalog neúplný a nevkusný, obrazy na spěch rámované, mnohde v rámech provisorních, v noční výstavní místnosti jedna stěna zela prázdnotou. A přece měl spolek k přípravám tolik času. (č. 9–10) Co se týče samotných děl, je opět tématem zobrazování průmyslové Ostravy: Setkali jsme se tu většinou se známými nám umělci, s Vl. Kristinem, jemuž nejlépe svědčí ty přísné a neveselé motivy našeho průmyslového města, s J. Schwarzem, který tak dojemně na jednom obrázku, k němuž mu námět podalo zaměstnání dělníků u vysokých pecí, vyjádřil tragiku tohoto těžkého a nezdravého povolání… (č. 9–10) Výše uvedená kritika české výstavy opět příznačně kontrastuje s hodnocením výstavy rakouského umění, kterou uspořádal německý spolek „Ostrauer Kunstverein“ v prosinci 1927. Na výstavě byla k vidění hodnotná reprezentativní díla soudobého rakouského umění, která byla v dalších letech zařazena do světového uměleckého kánonu – to lze říci zejména o díle Oskara Kokoschky, Egona Schiele, Gustava Klimta či Alfreda Kubina. Hodnocení výstavy proto bylo nadšené: Výstavu rakouského umění výtvarného uspořádal v Domě umění v Mor. Ostravě ostravský spolek „Kunstverein“ a můžeme hned říci, že výstava tato je velkým kulturním činem, na nějž mohou býti vedoucí funkcionáři tohoto spolku právem hrdí. (č. 4) Znovu rovněž zaznívá v redakčních zprávách na různé výstavy výzva ostravskému návštěvnictvu, aby podporovalo výtvarníky nejenom návštěvami vernisáží, ale také zakoupením děl.

Ostravský rozhlas

Nenápadným tématem, který byl v různých notickách připomínán napříč třetím ročníkem, byla stavba ostravské radiostanice. Již v prvním ročníku v roce 1924 se hovoří o nutnosti rádiových přijímačů vzhledem k novým vyučovacím médiímVe třetím ročníku časopisu se nejprve mluví o nutnosti telegrafů, o anglickém vzoru stran šíření radiových signálů a osvětové práce pomocí tohoto média, a to zejména v článku Emila Svozila Hokeše „Ostravský rozhlas“ Hokeš byl mimo jiné autorem memoranda Radioklubu Ostrava z roku 1926 s požadavkem zřízení rozhlasové stanice v Moravské Ostravě a byl také jedním z petentů žádosti o zřízení rozhlasové stanice v Moravské Ostravě, která byla zaslána 5. ledna 1927 a k níž bylo přiloženo 1541 podpisů – o iniciaci této petice a jejím rozeslání je postupně napříč třetím ročníkem pravidelně ve zkratce informováno. V prvním čísle čtvrtého ročníku je pak informováno o úspěšném dosažení předchozí činnosti: (Do státního rozpočtu na r. 1928 byla zařazena částka 1,000.000 Kč na zřízení vysílací stanice v Mor. Ostravě. – Bude ovšem nutno na ministerstvo pošt naléhati, aby částky této k jejímu účelu bylo také použito. (č. 3) Především se však v rámci tohoto tématu objevují pozoruhodné povídky.

První povídka Jana Petruse „Vítězná myšlenka“ je lidovýchovným beletrizujícím textem, v němž Petrus poukazuje na předsudky vůči novým technologiím na venkově. Povídka začíná nedůvěřivým pozorováním dvou vesničanů, kteří vidí, jak učitel tahá cosi ke svému domu: – Či ty nečuješ? Našeho rektora? Nezříš, kerak táhne rovnú tajak pabúk jakús pabučinku včil prám k našel škole henkaj od topola? – Ja, kdež pabučinka! To je, na mú dušku, stakra pabučinka! Hádám, že bys na ní oběsil baj vola! Dyť to, lagramente, je drátěná šňůra a hádám pořádná! A kerak se blýská! Rovnú, na mú hříšnú, tajako by byla ze samého zlata! (č. 2) Následně se proti tajemným plánům učitele domluví takřka celá vesnice na ranní razii a když lid vtrhne do školní třídy, dokonce starosta míří zlobně na adresu učitele a jeho „velkou troubu“: Ale dyť pro boha, dyť nás nebe ztrestá za takovú pýchu a za čertovinu, která je tu skryta. (č. 2) Učitele se ovšem příznačné zastane právě farář: není čertoviny, Je v tom, moji milí, veliká myšlenka a velká myšlenka neuráží Boha. Spíše mu děkujte, že vašim děvuchám a vašim ogaram on poslal takového dobrého rechtora! (č. 2) Povídka končí důkladně osvětářsky: A podařila se panu rechtorovi ta jeho myšlenka: ta krásná, pohorská, odlehlá dědina není už docela od velkého světa dneska oddělena, překrásná zůstala, než s ostatním světem je nyní důkladně už spiata… A kdo ji připojil? Radio – tož velká, dobře ztělesnění, vítězná myšlenka. (č. 2)

Druhou povídku Edy Cenka stojí za to zmínit zejména pro její takřka hymnický oslavný tón na fenomén rádia, je to jednostránková miniatura značně hyperbolizujícího rázu, v čemž se mimochodem demonstruje Cenkův talent, neboť v roce 1928 pak vydává velmi zajímavé sci-fi Nekonečno Citujme však z oné povídky: V prostoru pak se třesou hlasy strojů i lidí. V obrovském rozmachu letí mluva nad krajinou, letí nad propastmi a zvoní echem u roklin, třese vrcholky stromů a líbá bílé mráčky, hvězd se dotýká a pak opět klesá k vysokým stožárům, jež ční do výše jako prsty vládců a lapají do svých tenkých, měděných pavučin hlasy prostoru. Ve vibracích rychloproměnných vln těkají slova tisíců úst, semknou kuličku země do své náruče, zulíbají každý vrcholek a u všech prstů, které jim nastaví do cesty svou pavučinu, se zastaví a sdělí s nimi své vesmírné zkušenosti. Prostorem letí rychlostí světla hovory inženýrů, zpívají melodie, sypané hrdly slavných jmen, klavíry v nestejných intervalech zaslepují sovu mnohoznačností, a vše, vše netvoří chaos, ale hudbu sfér. […] Radio vyrvalo kleštěmi svých čelistí zdánlivou mlčenlivost rozběhnutých světů, hluk vířících proudů za kometami a meteory, přeložilo vše do jazyka srozumitelného našim uším, ozbrojeným dvěma vysokoohmickými sluchátky. Radio vytvořilo – zkomponovanou hudbu, které musíme říkat symfonie věčných světů, zatajených v nás samých. Radio oslepilo mohoucností svých sil a dosahů, vzkřísilo lidstvo k novému životu, dalo nové touhy, nové cíle a nové naděje na mír nitra. (č. 4)

Bezručovské jubileum

Čtvrtý ročník Černé země je vůbec naplněn jubilei – v roce 1927 se totiž šedesáti let dožíval básník Petr Bezruč a toto jubileum nebo být samozřejmě opominuto. Výsadu prvního gratulanta dostal příznačně Vojtěch Martínek ve shrnujícím textu „Petr Bezruč“, v němž velmi barvitě a zároveň stručně načrtává Bezručovu poetiku: Nebyly to všeobecné věty o porobě a jařmu, ale verše přímo křičely horkým životem. Maryčka Magdónova, Dulava Jura, odrodilý Bernard Žár, bezejmenný havíř a opuštěný horal – ti všichni byli vyrváni ze skutečnosti i s kořeny a horkým srdcem. Soupis ohrožených obcí, jež podléhaly germanisaci a polonisaci, je podán v jeho díle bez obvyklých básnických ozdob, aby hrůza národních ztrát tím drtivěji tlačila už z holého výpočtu. […] Svět jeho básní jest jako horečný sen, strašlivě vznícený, jeho stavba se skládá z obrovských neotesaných balvanů, jeho řeč je zoufalé volání na poplach nebo vzteklá výzva k slepé pomstě. Ač jsou jeho básně tvořeny duchem, jenž rostl z moderního českého vývoje básnického, přece jen ta jedinečná horoucnost citová mu zachovala ráz zcela zvláštní. (č. 1)

Adolf Emil Vašek, hrabyňský rodák, se zaměřil v článku „Bezručův žalář“ na těžkou epizodu Bezručova života, která není široké veřejnosti tolik známa. Emigrant Jan Grmela vydal v Paříži v roce 1915 pod pseudonymem Jean Lautobar d´Amary knihu veršů Květy národní (Fleurs nationales), v níž imitoval bezručovské gesto a jeho poetiku, dokonce se prý v emigraci za Bezruče mnohdy vydával. Tato kniha se různými cestami samozřejmě dostala do rukou habsburských úřadů, které poslaly Bezruče do Vídně do vazby, v níž strávil takřka půl roku. Vašek se ve svém článku zabývá reflexemi tehdejších vězňů (mezi nimiž byl například i budoucí ministr financí Alois Rašín), kteří se s Bezručem setkali a jejich popisu básníka a jeho vězeňského života: Bezruč nesl klidně a mužně svůj osud, ač byl přesvědčen, ‚že bude sedět nejméně třicet let‘, jak mi řekl. Byl jsem nad jeho pesimismem velmi udiven, zvláště když jsem zvěděl, že celý jeho delikt nespočívá než v neodůvodněném podezření z pisatelství básně v zahraniční revui. Bezruč však sám domníval se, že jeho věc stojí velmi špatně, zvláště proto, že byly při prohlídce v jeho bytě nalezeny závadné básně napsané jím kdysi před válkou do notesu. Rozhodně vymlouval jsem mu tento pesimismus, dokazuje mu, že ani nejpřísnější vojenský soudce nemůže jej odsouditi, pokud není dokázáno rozšiřování těchto básní.

Ve druhém čísle čtvrtého ročníku pak Černá země dává prostor samotnému jubilantovi, který na přemnohé gratulace odpovídá nepřekvapivě – básní. Ve svých verších je opět velmi skromný, a dokonce už dopředu s nadsázkou prosí o to, aby mu lidé za dalších deset let negratulovali. Vzhledem k důležitosti textu jej uvádíme celý:

Petr Bezruč – Tři řeky

1.

„Kdo život práci posvětil,
kdo za povinností šel přísně,
tomu je možno chválu vzdáti.
In margine života žil,
in margine já psal kdys písně:
I nevím, nač mne vzpomínati?

2.

Co v srdcích prostých lidí lká
při Olze, Odře, Ostravici:
(všichni byli lepší než já!)
já zkusil chybným veršem říci.

3.

Tak četný je těch milých řad,
co vzpomněli mne v srdci blízkém,
že nelze – žel! – všem odepsat,
že musím děkovati tiskem.

4.

Jak viděl jsem Vás v kolečku
na patnáctého září plesat,
tak srdečně Vám vzdávám díky.
Však dojdu-li na sedmdesát,
nevzpomínejte starečků,
Vy milí lidé republiky.“

(č. 3)

Zobrazování industriální a hornické Ostravy

Vedle všech „slavných“ jubileí ovšem Ostrava stále fungovala jako město průmyslové a hornické, a to žádné oslavy nezrušily. I nadále trvá velmi expresivní beletristické zobrazování, ale také se otevírá v těchto povídkách například otázka stávky, jež předznamenává ekonomické a sociální problémy, které přicházejí zanedlouho v roce 1929 s velkou hospodářskou krizí. Téma stávky otevřel v povídce „Továrna“ již několikrát zmíněný Eda Cenek: Otevírání Talbotovy peci – žár větší a větší rose valem – jas oslepující vyskakuje – to bylo narození nového dne a už před pátou hodinou. Všichni dělníci přicházeli k železárnám se zádumčivými tvářemi. Kalné výrazy. Chvěli se a bojácně, nejistě se chápali práce. Včera totiž byla schůze, kterou navštívili přes tři sta dělníků. A padlo heslo: v deset se zastaví práce. V půl jedenácté začne stávka. Proto tolik tichého hněvu. Mrtvě duněla veliká parní kladiva, plechy harašily bledě, soustruhy jako by nechtěly nabýt plných obrátek a několik elektrických motorů vypadlo. (č. 6)

V povídce F. Merkera „První šichta“ zaujme takřka expresionistický časoprostor industriálního Města: A jako by se země otevřela, propadla se, najednou stojí nad údolím. Dole řve gigant a řinčí v plamenech. Kámen, kámen! Vše hučí. Hučí! Blesky reflektorů. Záře reklam se chvěje na nárožích. Žárovky. Nad vším oheň, hořící mračna. V nich žhavé body: rubíny očí. V kolech hřmí. Město zpívá. Vyje, až se chce plakat s ním. Kola sviští i řemeny. Obrysy Města se míhají. Cosi ohromného v nich děsí, odpuzuje, táhne do klidných míst. Pravidelnost kovu chodícího v továrnách leká. Kov, kov! Hrany železné, černé, potřísněné krví. Zpěněné Město řve. Hukot, lomoz, třesk, rány, údery, bušení. Řev, sténání, řev. Železo! Modlitba srdcí je obepíná. Hřmí! […] Stíny šplhají na věže, klouzají po kopcích. Z údolí se řine řev, řeřavé řinčení. Pára syčí. Něco cinká. Kamenný démon posupně vříská. Gigant! Příšera! Z nozder vyfukuje šedá oblaka, záplavu dýmu. Z rezavých úst chrlí kouř. – Slyšíte večerní modlitbu tyrana? Je děsivá, protivná, vzbuzující odpor, hnus. Poslouchám ji však zbožně a pozoruji krásné černé tváře dělníků. Pohleďte, tam bdí… Hrozný průvod. A postupuje. Svěšené hlavy, zcuchané splihlé vlasy. Pěsti těžké, železné. Ocelové svaly. Rty bledé a jejich píseň ještě bledší. Dav se vleče k hlavní bráně, k šedí lví tlamě. Ta hltá zástup, jeho blikavá zarosená světla a žalm. Tisíce zpívají. Truchlivý zpěv proniká kosti. Hrozba z něho čpí. Vztek sálá z pohledů. Jsou k městu přikováni životem… (č. 8)

Moderní česká poezie

K výrazným příspěvkům patří článek Zdeňka Vavříka „Generace“, jenž je otisknut ve dvou číslech na pokračování. Vavřík píše o aktuálních trendech v české literatuře, ale začíná tíživou situací, do níž se mladá generace musela narodit: Snad žádné dosud básnické generaci nebylo dáno zroditi se za okolností tak tragicky vážných a tak slavných zároveň jako právě nejmladší básnické generaci české. Zroditi se, zatím co děla hřmí a zem se chvěje jejich řevem, nasátá krví a bolestí, zatím co vzduch je pln úzkostí a sténání, v nichž se rozkládá bědné, zbičované, choré a malomocné tělo staré Evropy. (č. 5). Poté velmi kriticky popisuje vývoj české proletářské poezie a poetismu. V pokračování článku píše obecně o evropských literárních směrech, které ovlivnily českou literaturu, jako futurismus, surrealismus či dadaismus, aby mimo jiné opět kritizoval tehdejšího kapitána avantgardy Karla Teigeho: Zůstavil tu své stopy italský futurismus osvobozených slov stejně jako francouzský surrealismus a internacionální dada, hlásané zvláště v době poslední – opět Karlem Teigem (Host, Red) – poněkud tedy opožděně. Hlásati u nás dada, znamená připravovati půd nicotným básnickým veličinám, které budou pustě hřešiti na nezávaznost tohoto bláznivého uměleckého (?) směru, jenž dovoluje popříti vše, co bylo řečeno před minutou. (č. 6) Následně pak představuje další směry v české literatuře – kubismus, expresionismus, freudovskou psychoanalýzu, aby končil u své oblíbené tendence, tedy literatury spirituální.

Vavříkův článek na pokračování není publikován ovšem zcela náhodně, neboť zanedlouho měl vystoupit v ostravském umění tehdy přední český básník a z dnešní perspektivy jeden z největších básníků dvacátého století – Vítězslav Nezval. Sluší se podotknout, že jestliže okruh, který vzniká později kolem ostravského literárního časopisu Poesie (patří k němu i Vavřík) není příznivě nakloněn avantgardnímu umění, pak jedním z nemnoha, které toto uskupení obdivuje, je právě Vítězslav Nezval. Také Černá země považuje Nezvalovo vystoupení za prvořadou kulturní událost: Básník Vítězslav Nezval, jeden z vůdčích členů mladé básnické generace, bude 21. dubna t. r. přednášeti v Domě umění v Mor. Ostravě na téma »Poesie s konce tisíciletí«. Básník takových schopností, jaké vlastní právě Vítězslav Nezval, má dojista plné právo vykládati teorie nového umění, ty teorie, jež ve svých básnických kreacích tak dokonale dovedli ztvárniti — a jeho přednáška se tak stává prvořadou kulturní událostí. — Přednáška, jejíž veliká zajímavost (zvýšena ještě osobou přednášejícího) je dnes, kdy kurs moderní poesie se již den ke dni vždy pevněji ustaluje, zřejmá, bude doplněna jednak poesiemi Nezvalovými, jež básník přečte sám, jednak recitací ukázek z jiných mladých českých, básníků (Durych, Hora, Wolker, Biebl, Seifert, Závada a Halas). (č. 7)

Roman Polách