1928–1929

Černá země, ročník 5, 1928/29

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1928 – 1. 6. 1929)

Od pátého ročníku se postupně Černá země stává mnohem více časopisem svého původního zaměření – tedy časopisem především osvětovým a tzv. zábavná část, tedy beletristická příloha, v podstatě mizí. Tento krok není zdůvodněn v žádné redakční zprávě, a tak se můžeme pouze dohadovat, co stálo za tímto krokem. Na „vině“ může být ono desetileté jubileum od založení Československého státu, neboť hned první články sedmého ročníku míří právě k osvětové činnosti, která byla jednou z priorit první republiky a dobově se velmi úzkostně pociťoval celospolečenský pokles zájmu o poučení a výchovu širokých vrstev (například i v neustále kritizovaném zájmu lidu o nová média, především kino). V první čísle je otištěn článek hlavního redaktora Černé země Rudolfa Tlapáka „K deseti letům osvětové činnosti“ a v druhém čísle pak Josefa Sousedíka „Osvětou k vyšším metám“.

Vyřazení beletristických textů má pak za důsledek řekněme rovněž kvalitativní proměnu Černé země, která se o to intenzívněji věnuje drobným regionálním sondám. Zároveň ona inflace regionálních článků evidentně nestačila k tomu, aby byla podržena čtenářská atraktivita časopisu. Napříč ročníkem píše například Jindřich Karkoška o místech spojených s Petřvaldem a jejich historii („Petřvaldský Josefek“, „O petřvaldském ‚Gaďoku‘“) či v sérii několika článků „Lidové pěsnički“; František Horečka pak v šestém číslem publikuje text „Naše lidová píseň na Frenštátsku“. Na Karkošku v ohledávání místní historie navazuje například Alois Adamus textem „Sto let vítkovických ‚hamrů‘“ ve čtvrtém čísle.

Za zmínku pak stojí snad pouze dvě noticky objevující se jako v minulých ročnících v rubrice Osvětový a kulturní věstník. V šestém čísle se objevuje poznámka o založení Česko-polského klubu v Moravské Ostravě: Ustavující valnou hromadou, konanou 14. února za hojné účasti kruhů polských i českých, vešel v život nový spolek, jehož význam pro náš kraj může býti dalekosáhlý. Je to Českopolský klub, který má pracovati pro vzájemné sblížení mezi oběma slovanskými národy na poli kulturním, hospodářském a politickém a má se snažiti o to, aby třecí plochy obou národností, žijící společně na území českého Těšínska, se mírnily. (č. 6) Stran desetiletých oslav je zajímavá poznámka o nové budově knihovny: Pěknou památkou na první 10leté jubileum naší samostatnosti bude nová a moderně vypravená budova městské knihovny a čítárny, již staví městská spořitelna a na jejíž vnitřní zařízení a nákup nových knih chce týž ústav pamatovati obnosem 400.000 Kč a monumentální pomník p. presidentovi, k jehož vybudování městská spořitelna položila též základ větším darem. (č. 1)

Divadlo po deseti letech státu

K onomu desetiletému výročí (viz též charakteristiku předchozího ročníku) se pak ještě vrací Vojtěch Martínek ve vzpomínkovém textu „Deset let ostravského divadla“. Na začátku článku vzpomíná na ostravské „předříjnové“ divadlo: Český život v Ostravě před převratem – toť úděl podruha, jemuž se milostivě dostává drobtů a jenž na každém kroku cítí svou závislost hospodářskou. Všecko mělo takové pokorné, utlačené rozměry, všecko bylo naplněno tísnivým pocitem nejistoty, i z největší radosti se šklebil ironický otazník. Doklady národního zápasu v Ostravě jsou neobyčejně vzrušující; nejeden příklad brutálního šovinismu německých vládců, podporovaných ovšem dostatečně těžkým průmyslem a státními úřady, ukazuje na vynalézavost přímo rafinovanou a otrlost beze sporu cynickou, že zůstává stále palčivou obžalobou. (č. 3) Martínkovo hodnocení rakousko-uherské ostravské divadelní činnosti je poměrně střízlivé a nevyhýbá se kritice kvality, nicméně oceňuje scelující společenskou funkci divadla: Ostravské divadlo před převratem – to není vlastně nic jiného než pohostinské hry, organisované na dobu kratší či delší, ale vždy bez pevné půdy a stálého zajištění. A přece s jak opravdovou vděčností byly přijímány tyto večery, jak prudce a radostně zněl potlesk v sále Národního domu! (č. 3) Zajímavá je ovšem otázka budovy, v níž mělo české divadlo hrát, neboť reprezentativní prostory byly v podstatě určeny německému obyvatelstvu a vyšším vrstvám: A přece Ostrava měla své samostatné a stálé divadlo. Na representativním místě, na Antonínově (nyní Denisově) náměstí, v blízkosti hald a Žofínské huti (neboť v Ostravě se protivy stýkají těsněji než kdekoli jinde) vystavěla obec ostravská své divadlo. Městské divadlo – ale jen pro jednu část občanstva, pro tu panskou a bohatou, pro inženýry a průmyslníky, pro židovské kupce a spekulanty, pro německou inteligenci. (č. 3) Neméně zajímavá je pak situace, kdy dochází k „vyrovnání se“ s Němci, kteří jsou přesunuti do Německého domu, zatímco Češi se naopak přesouvají z dlouhodobě marginalizovaného Národního domu do výše uvedených reprezentativních prostor na dnešním Smetanově náměstí: Vedle toho se brzy ukázala nemožnost dvojí scény: obě byly naprosto rozdílné uspořádáním, rozměry, jevištními možnostmi, takže závada stíhala závadu. Rozdělení divadelní sezony se projevilo pro české divadlo strašnou svěrací kazajkou; vymaniti se z ní bylo pro ně životní nutností. Stalo se tak na podzim 1920, od kteréžto doby je české divadlo trvale pánem městské budovy. Zbytky starého německého nátěru se odstranily a Němci byli dostatečně odškodněni smlouvou s obcí, když od svého nároku upustili. Německé divadlo se umístilo v Německém domě, ale s úpadkem ostravského němectví ztratilo i ono páteř; umělecky nestojí na takové výši. (č. 3)

Kino a divadlo

I nadále, byť v mnohem menší míře, pokračuje uvažování o soudobé funkci a postavení nových médií. Zdeněk Doležil se ve stati „Divadlo a kino“ nejprve zabývá vůbec smyslem divadla a filmu, jejich logikou zobrazování lidství, aby pak v jedné pasáži porovnal nejenom výrazové a časoprostorové prostředky divadla a kina, ale přidal k tomu ještě hodnocení rádia: [D]ůležitý rozdíl mezi divadlem a kinem je založen v podstatě jejich vyjadřovacích prostředků. Zde jsme u nejvnitřnějšího jádra obou odvětví dramatického umění. Kdežto divadlo působí prostorově (ve třech rozměrech) a obrací se na prvém místě na sluch a teprve na druhém místě na zrak, je filmové umění omezeno dvěma rozměry (plochou) a e určeno pro zrak. V jevištním dramatě je nejdůležitějším činitelem slovo mluvené, živé slovo, jímž herec tlumočí vnitřní život postavy, již představuje. Slovo mluvené je pak podepřeno gestem, mimikou, jež jsou sice velmi závažnou stránkou hereckého umění jevištního, ale přece pouze dokládají a ozřejmují to, co povídají ústa. Nejsem přítelem přenášení jevištních dramat radiem, ale přece je to důkaz, že řeč je jejich podstatou.“ (s. 141, č. 9–10) Článek vedle výzvy, aby divadlo zůstalo natolik intenzivním jako dosud, pak končí úsměvným autorovým přáním: „Slovo patří divadlu a béře-li se pro film ve znamení umění, je to hřích proti přírodě a proti duchu svatému. (č. 9–10)

Svatý Václav

Ohledně jubileí vychází zajímavý dobový článek Václava Plachty „Kníže Svatý Václav (Oslavovat či neoslavovat)“, v němž se autor zabývá dnes již zavedeným svátkem. První republika však vyrůstala na (někdy radikálních) diskuzích o podstatě historie spojené například s církví a oddělení státu a církve. Placht podává Václavovo svatořečení poměrně pragmaticky – chápe jej jako ocenění soudobé důležité a významné osobnosti: Dobové výtky se proti svatému Václavovi nesly především z pozice sekularizace státu: „Vadí snad dnes někomu, že jest nazýván patronem českým, že u jeho jména stkví se titul: Svatý? Vždyť poctou tou honosil se francký Karel Veliký, francouzský Ludvík, uherský Štěpán ratd., a je to stejně projevem zvláštní úcty – třebas posmrtné – jako dnes udílení řádů, Nobelovy ceny, čestného doktorátu a p. (č. 9-10)

Kultura

Na začátku jsme uvedli, že z Černé země tímto ročníkem mizí kulturní „příloha“, která vždy otevírala celý časopis a byla jí věnována takřka polovina časopisu. V intencích lidovýchovné činnosti se pak o kultuře hovoří především naučně s typickými osvětovými funkcemi. Vojtěch Martínek v prvním čísle ročníku píše o úmrtí Antonína Sovy a o šedesátiletém jubileu Otokara Březiny, tedy o dvou v té době již klasicích, v podstatě největších básnících moderní české literatury. Martínek zhodnocuje jejich tvorbu a jejich význam pro českou kulturu. Březina pak umírá za necelý půlrok od oslavy své šedesátky a Černá země o tom přináší jak zprávu, tak další literárněhistorický a zároveň čtenářsky osobní článek Vojtěcha Martínka. V pátém čísle pak Martínek píše o Josefu Dobrovském, od jehož smrti v roce 1928 uplynulo sto let, v sedmém čísle o Josefu Holečkovi. F. M. Hradil publikuje článek o Antonínu Dvořákovi (č. 8) k pětadvacetiletému jubileu od skladatelova úmrtí či J. L. Mikoláš text k jubileu spisovatele Čeňka Ostravického „Americká literární činnost Čeňka Ostravického (k 60. výročí jeho narozenin)“ (č. 9-10)

Z literárních akcí pak stojí za zmínku návštěva a velmi zajímavá přednáška tehdejšího literárního kritika a později ředitele největšího nakladatelství Melantrich Bedřicha Fučíka, jenž řečnil v Domě umění: Spisovatel a redaktor Dr. Bedřich Fučík z Prahy bude přednášeti 7. dubna o 10. hodině dopolední v Domě umění v Mor. Ostravě o Březinovi, Demlovi, Durychovi, Nezvalovi a Závadovi a sl. Kliková doprovodí přednášku přednesem ukázek básnické tvorby těchto spisovatelů. (č. 7) V osmém čísle pak došlo k zhodnocení Fučíkovy návštěvy, rovněž s odkazem na Březinovu smrt: Návštěva odpovídala významnému účelu této pietní oslavy zesnulého básnického velikána a možno souditi ze zájmu, s jakým jsou provázeny tyt[o] osvětové podniky, že i ostatní přednášky o literatuře a moderním umění, k nimž zamýšlí pozvati Kulturní rada významné pražské autority jako Píšu, Teigeho, Štýrského [sic, RP] a. j., budou s vděkem naším obecenstvem uvítány. (č. 8)

Roman Polách