1929–1930

Černá země, ročník 6, 1929/30

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1929 – 1. 6. 1930)

Masarykovské jubileum

Nejvýraznějším tématem šestého ročníku Černé země byla oslava osmdesátých narozenin tehdejšího prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. V pátém čísle masarykovské oslavy předznamenává Rudolf Tlapák článkem s příznačným názvem „Připravujte oslavy 80. narozenin presidentových“, kde mimo jiné kvituje, že den oslav Masarykova jubilea je spojen s osvětovými cíli: Nemohlo být vybráno lepší datum pro Den osvěty než narozeniny presidenta T. G. Masaryka, který je nejdokonalejším zosobněním nejlepších našich národních ctností, který tak vřele se vždy dovede ujmouti lidového vzdělání, jenž již dlouho před válkou založením universitních exkursí a přednáškami v nich zdůrazňoval veliký význam popularisace vědění, jenž velikým darem umožnil založiti naši nejpřednější lidovýchovnou instituci: Masarykův lidovýchovný ústav a jenž je nám všem nedostižným vzorem kulturního pracovníka, jehož činnost zanechá po sobě nesmazatelné stopy. Oslavy letošní budou proto nejen ve znamení radosti, ale i ve znamení propagace lidového vzdělání. (č. 5)

Ve stejném čísle pak uvádí, „Jak budou oslaveny 80. narozeniny p. presidenta republiky v Mor. Ostravě“: V předvečer narozenin 6. března bude hrána v Národním divadle mor.-slezském jako slavnostní představení Smetanova „Libuše“, 7. března dopoledne má se konati v Domě umění slavnostní schůze obecního a okresního zastupitelstva, v níž mý býti proklamován Den osvěty a vytyčeny nejbližší kulturní úkoly města, jako je vybudování osvětového domu […] na Masarykově náměstí má koncertovati hudba stráže bezpečnosti, večer 7. března v Lidovém domě bude velká akademie, pořádaná všemi význačnějšími kulturními spolky za spoluúčinkování Filharm. sdruž. a pěveckých spolků Záboje a Lumíra a spojená s přednáškou spisovatele Dra Martínka. (č. 5)

Šesté číslo šestého ročníku Černé země pak zcela výjimečně otevírá fotografický portrét T. G. Masaryka a po něm následuje studie Vojtěcha Martínka „Masaryk filosof“ s následující charakteristikou: Proto u Masaryka má filosofie vážnou životní funkci. Nemá smyslu a oprávnění, je-li odvrácena od života a prchá-li od něho. Má-li podávat jasný životní názor jenž by určoval všecko lidské konání, pak ovšem musí splňovat základní podmínku: musí to být názor pravdivý. Musí vycházet ze správného a přísného pozorování života, musí nabyté poznatky zpracovat vědeckými metodami. Pravdivost, neúchylná a přímá – to je heslo, jež se vynořuje v Masarykových větách od samého počátku jeho vědecké činnosti, provází jej celým životem a stává se základním projevem jeho osobnosti. (č. 6). František Slabihoudek pak tiskne stať „Masarykova filosofie demokracie“ (č. 6) a Rudolf Tlapák otiskuje text „Masaryk Osvoboditel“, v jehož názvu je příznačné velké písmeno u přídavného jména, které signalizuje, že Tlapák chápal Masaryka v takřka „svaté“ perspektivě. František Horečka publikuje článek „Vlastivěda Frenštátska“, který zdánlivě s masarykovskými oslavami nesouvisí, ale tuto spojitost se dozvídáme ihned na začátku: V jubilejním roce Masarykově začneme jeho citátem: „Kdyby naši doktoři, kněží a učitelé chtěli a dovedli pozorovat ten život na vsi, co by tu bylo zajímavého materiálu! Pastoři v Německu již vydali takové publikace; nám to chybí. Aspoň že máme pozorování románopisců: Holečka, Baara, Herbena, Mrštíka, Terezy Novákové, Šoltésové. – Dnes se ten život na vsi z gruntu mění, ale na to naši spisovatelé jaksi neberou. – Bože, co je to u nás, v dědinách i městech ještě nepoznaného života!“ (K. Čapek: Hovory s T. G. Masarykem.) Osvětový výbor ve Frenštátě chce oslavit osmdesátku presidentovu tím, že se rozhodl vydati první díl Vlastivědy Frenštátska, čímž chce aspoň částečně vyplniti onu mezeru, naznačenou presidentem. Regionalism jest snaha povznésti kulturně i hospodářsky vlastní kraj. Vzniká z odporu proti upřílišněnému centralismu, jenž na úkor periferních oblastí soustřeďuje kulturu i mocenské síly na jediné místo.“ (č. 6)

V šestém čísle je pak uveden blok, jenž má za úkol navést čtenáře a případné zájemce o organizování masarykovských oslav k správné literatuře a výukovým materiálům. Tyto bloky sestávají z následujících témat (č. 5):

K PŘÍPRAVÁM OSLAV 80. NAROZENINY PRESIDENTA REPUBLIKY A DNE OSVĚTY DOPORUČUJEME TYTO PŘÍRUČKY:

1. Nejdůležitější spisy o Masarykovi
2. Vhodné divadelní hry
3. Vhodné skladby k sestavení hudebních programů
4. Básně k recitaci
5. Seznam vhodných filmů
6. Přednášky s diapositivy

K oslavám Masaryka se přidává v tomtéž čísle také významná noticka o otevření pobočky Městské knihovny ve funkcionalistických prostorách tehdejší Spořitelny: Oslavy 80. narozenin p. presidenta republiky v Mor. Ostravě začaly vlastně již 9. února slavnostním otevřením městské ústřední knihovny a čítárny v nových místnostech paláce Městské spořitelny. […] Dle jednohlasného úsudku všech přítomných jsou nové místnosti ústřední knihovny a čítárny jak rozměrem, situačním řešením, tak i vnitřní úpravou jedny z nejlepších a ostravská knihovna jimi řadí se hned po knihovně pražské. (č. 6)

Cyklus přednášek „Moravští spisovatelé o sobě“

V textu o pátém ročníku Černé země jsme uvedli, že byla vypuštěna beletristická příloha časopisu, a tak tomu je i nadále. Napříč šestým ročníkem pak opět čas od času vychází texty věnující se jubilejním příležitostem, a pak zejména pozvánky a hodnocení dobově velmi výrazného přednáškového cyklu „Moravští spisovatelé o sobě“. Tento cyklus v podstatě navazoval na úvodní přednášku Bedřicha Fučíka, o níž jsme rovněž informovali v rámci pátého ročníku časopisu.

Informatorium časopisu pak uvádí, že výše uvedený cyklus přednášek, pořádaný Kulturní radou pro širší Ostravsko, byl zahájen v neděli 24. listopadu 1929 přednáškou Jaroslava Durycha: Durych ukázal na filosofický základ své tvorby, zdůraznil, z jakých životních základů roste jeho dílo, a vyložil, jak v jeho dosavadních pracích možno vidět trojí období, zřejmě určované myšlenkovým základem. Bylo-li to zprvu kouzlo i tíha samoty, jež potom přešlo v oslavu smrti, jež je očišťovatelkou i učitelkou života, je to zřejmě v posledním období přesvědčení, že smrt nemůže být konečným cílem, ale jen přechodem. Ano, člověk pak nehledá jen spravedlnost vyššího řádu, Boha nad sebou, ale i jeho milosrdenství. Přednáška, doprovázená recitacemi sl. Klimkové, členky Mor.-slezského divadla, byla neobyčejně hojně navštívena – důkaz, že i v Ostravě je hojný zájem pro poznání umělecké tvorby. – V tomto cyklu přednáší 1. prosince spisovatel Meth. Jahn a 8. prosince spisovatel Dr. Voj. Martínek.“ (č. 3) Dále vedle zmíněného Jahna a Martínka vystoupil Jiří Mahen (16. 2. 1930) a Čeněk Kramoliš (23. 2. 1930). Mimo tento cyklus je zajímavá přednáška Jindřicha Honzla, člena Devětsilu a dobového avantgardního teoretika divadla, v Domě umění, která se konala 13. 10. 1929. Lze tedy vidět, že Ostrava (když si rovněž vzpomeneme na ostravskou návštěvu Vítězslava Nezvala) se snažila mít povědomí o současné umělecké scéně nejenom avantgardní (Nezval, Honzl), ale také katolické (Durych, Fučík) a regionální (Martínek a spol.).

Zdeněk Vavřík a Vojtěch Martínek

Zdeněk Vavřík, básník a romanista, plní v Černé zemi v jejím šestém ročníku hlavní úlohu komentátora soudobých literárních aktivit, a to především v článcích „Mladí autoři Černé země“ a v dalším pokračování jeho nepravidelného literárně-kulturního komentáře „Kulturní tristia“. První z nich je uveden na pokračování napříč několika čísly Černé země a hodnotí především mladé regionální básníky, např. Viléma Závady: Na počátku referátu o Závadovi byla zmínka o teorii o vlivu prostředí na básníka. Nebude snad nemístným evokovati si Závadův kraj. Dřevěný kostelík je obklopen hřbitovem, jejž stíní lípy a za ním táhnou se pole mírně zvlněná, přerušená hrázemi bývalých rybníků, hrázemi tolik melancholickými, když podzim najde jejich prastaré duby v patriarchálním nachu. A na obzoru Bezkydy s modří valašských lesů. Na druhé straně Ostrava, zvučící železem, žhnoucí ohněm a zastíněná černými dýmy. A všechno dokola je podkopáno chodbami podzemní tmy. (č. 3) Ve svých „tristiích“ (bolestech) pak – jak bylo zvykem u spirituálně zaměřené větve české literatury té doby – útočí především na avantgardu a obrací se k různým nešvarům soudobého kulturního života;

Ve třetím čísle ročníku je pak rovněž velmi nenápadně uvedena malá noticka: Státní literární cena udělena byla našemu spolupracovníku spisovateli prof. Dr. Voj. Martínkovi z M. Ostravy-Hrabůvky za jeho román z ostravského prostředí „Plameny“. Srdečně mu k tomuto uznání jeho záslužné umělecké práce gratulujeme. (č. 3) Stran této příležitosti pak Vavřík publikuje náčrt připravované studie „Wertherovy slzy“ s podtitulem „Počátky studie o Vojtěchu Martínkovi“, jehož literární činnost na konci několikadílného článku popisuje následovně: Jak ukončit tento počátek náčrtku? Snad ještě jedním příkladem, Martínkovy víry a nevíry, příkladem nad jiné srozumitelným, básní Prosinec. „Strašlivé moře, černé, bez hrází. – Však nad ním svítí hvězda idylická. – Strašlivé moře, černé, bez hrází, – ach, nekonečná bída, bída lidská – a nad ní světlo, jež se tiše třese. – Klekněte na zem, dlouze modlete se! – Strašlivé moře, černé, bez hrází, – do jeho hloubky prudce vrhněme se, – snad na dně jeho věčná nicota je, – strašlivé moře, černé, bez hrází, – já věřím: tam je Bůh, tam sudba zraje, – bolestná píseň touhy v srdci lká mi, – strašlivé moře, černé, bez hrází. – Pozdravuji tebe, hvězdo, která svítíš nad vodami.“ Ano, v tom je celý básník Martínek. Všecka jeho poesie, všecka jeho skepse není ničím jiným, než bolestnou písní touhy po poznání toho, co je na dně nejhlubšího moře, jež obklopuje celý náš život. A nyní konečně nalézá i modlitbu, která mu tolik chyběla a bez níž nemohl, než teskniti nad starým chrámem. (č. 8)

Zdeněk Šmíd o Ostravě

Jedním z výjimečně zařazených beletrizujících textů šestého ročníku je velmi půvabný text Vavříkova generačního druha a přítele Zdeňka Šmída s názvem „Lístek o Ostravě“. Tento text není ani tak povídkou jako spíše osobním a zároveň velmi lyrickým vyznáním Šmída. Proto si zde dovolíme zveřejnit delší ukázku: jednoho letního dne vyšel jsem pod zašedlé a zatažené nebe svého kraje se zatvrzelou, jaksi zoufalou vůlí zachytit kouzlo všech jeho vteřin, vzíti každému okamžiku vše, co má, čeho může vůbec poskytnout […] Kterási kalná ostravská strouha vytvořila pro mne ve snu temný, ztracený přístav, kde mezi lodními stěžni vyvstávaly na břehu dýmající komíny. Vzpomínka na přístav, zahlédnutý ve snu, sevře mne vždy, když se vracívám – tak beznadějně – když si uvědomuji, že jsem snad tam, kde by bylo potřebí spustit kotvy a, když se zároveň děsím podobného pohybu […] Vzpomínám si častokrát na jedno smetiště v ostravských polích. Několikrát za den blížívaly se k němu vozy naložené smetím, odpadky, střepy. Čekávala zde na ně celá řada žen a dětí, které si donesly motyčky na přehrabování smetiště. Odpočívaly, čekajíce na kořist, viděly cíl v tom, co již jiným zcela zmizelo s očí i z mysli. Jejich šat procházel nyní tou nejžalostnější, poslední proměnou, kdy se vám zdá, že položivše si na tvář látku, tak vyrudlou, roztřepenou a prachem prosycenou, uzřeli byste za jejími rezavými a páchnoucími třísněmi úsměšek nejbídnější smrti. […] Když se v této krajině zadechne žár pecí, když zazní praskavé syčení vody, dopadající na koks, sevře pojednou žal při pohledu na stoupající dým, na páru, na vše, co srší k obloze – zatím co výheň pecí neustává drtit svým suchým, nejvyšším žárem. Denní světlo, prostupující barevnou okenní růžicí katedrály ve Štrasburku, spalovalo tímtéž vrcholným žárem; leč jako by onen drtivý plamen mírnila ustavičně hojná, vonná rosa. Záře byla tak silná a lahodná, že by stačila zvlážit všechna smetiště světa. (č. 6)

Roman Polách