1930–1931

Černá země, ročník 7, 1930/31,

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1930 ­– 1. 6. 1931)

Zdeněk Vavřík

Výrazným autorem sedmého ročníku je ostravský básník, publicista a knihovník Zdeněk Vavřík, ten otevírá první číslo programovou statí „Práce a plány“. V ní připomíná, že je už nejvyšší čas na Ostravsku definitivně překonat dřívější obrozenecké vlastenectví a zároveň rozšiřovat kulturní obzory města: Češi tu stáli s rukama téměř prázdnýma. Měli vlastně jenom svoje nadšení, které jim umožňovalo udržet divadlo, uspořádat občas koncerty, přednášky atd., ale řekl bych, že to všechno bylo vlastně podnikáním zase jenom části českého publika, části měšťanské. Na dělníka se nemyslelo. (č. 1)

Kulturní aktivity se tedy musí více zaměřit na nižší vrstvy, ale více by se také mělo v Ostravě rozproudit moderní umění. Vavřík bilancuje práci Kulturní rady pro širší Ostravsko a konstatuje, že pokusy o náročnější akce uspěly (např. na přednáškách Vítězslava Nezvala bylo plno).

V cyklu „Kulturní tristia“ Vavřík mj. kriticky reflektuje literární dění na periferii. Jako problém vidí záplavu komerčních tisků a brakové literatury, zvláště mu však vadí hojný výskyt grafomanů, kteří chrlí epigonské texty, aniž by jim někdo vysvětlil, že ke skutečné tvorbě nemají nadání: v zásadě je to vlastně groteskní podívaná na vypínající se ubohost, člověk neví, má-li se smát, či plakat. Hleďte, těm lidem nelze upírat, že cosi chtějí… ale na druhé straně: ti lidé nic nedovedou, setrvávají při tom ve svém trapném bludu…, že jsou umělci. (č. 2)

Poesie a Černá země

V úvodní stati ročníku Vavřík také zdůrazňuje, že Ostrava potřebuje skutečný umělecký časopis, protože v Černé zemi už beletrie téměř nevychází, přitom podle něj je pro novou revue dostatek místních autorů. Tímto periodikem se brzy stane časopis Poesie, jehož existence však nebude mít dlouhé trvání (vychází v letech 1931–34). Kromě Vavříka se na něm bude redakčně podílet Jan Strakoš a Zdeněk Bár. Ve třetím čísle tohoto ročníku Černé země otiskuje právě Jan Strakoš, kněz a literární kritik, článek „K programu revue Poesie“: Proč by spisovatelé ostravští měli se doprošovati o slyšení v pražských orgánech, když mohou míti svůj vlastní? Tento požadavek vlastní literární tribuny má ostatně i své vnitřní oprávnění. Není předně pochyby o tom, že Ostravsko vtiskuje svým autorům specifickou signaturu svého kraje, kterou třeba chrániti. (č. 3) Strakoš dále mluví o programu tzv. čisté poezie, u níž je důležitá především forma díla, protože ta nese vlastní poetickou esenci. Ideál čistého umění, které je zároveň regionálně zakotveno, spatřuje v Leoši Janáčkovi: svou hudbou, jejíž temperament nesporně nese stopy našeho kraje, nicméně usiloval o čistou hudbu […] sestupoval k samým kořenům hudební emotivnosti: k vyjádření čiré radosti z tónů. Strakoš zdůrazňuje, že revue Poesie bude zprostředkovat také novou i starší literaturu francouzskou a španělskou, ale zaměří se také na literární dění v Polsku.

Polsko a Rusko

Zájem o polské spisovatele je zjevný také na stránkách Černé země. Třetí číslo otevírá portrét básníka Emila Zegadłowicze z pera překladatele Jaroslava Závady: Možno ho označiti za básníka, jenž je jedním z nejduchovnějších. Je to jeho humanita, jež ho činí velikým, a jeho poměr k Bohu, jenž se zračí v jeho baladách o beskydských horalech. Závada vyzdvihuje zejména tu část Zegadlowiczovy tvorby, která vyrůstá ze rodného Slezska: A Zegadłowicz píše své balady nářečím z Pobeskydí, čímž dosahuje zvláštní emotivnosti, neboť v jediném slově lidovém se mnohokrát zračí vše, co jinými slovy nejde mnohdy ani opsati. Řekl bych, že je to jakási obdoba našeho Petra Bezruče, jehož , žel, někteří Poláci nechápu. (č. 3) Černá země pak i pozitivně referuje se o ostravském večeru polských básníků (č. 8)

Z ruských velikánů připomíná Vojtěch Martínek L. N. Tolstoje: v bytosti Lva Nikolajeviče Tolstého takřka od počátku bojovali dva lidé a jejich vnitřní zápas je z nejdojímavějších tragédií lidského ducha: člověk pronikavých smyslů a zraku zvlášť útočného, přímo rozkošnický milenec života […] a rovnoběžně s ním a častokrát proti němu člověk palčivého rozumu, který ničí květy a na rozkoš těla se díval nenávistným pohledem jako dávní inkvizitoři […] To obojí jest Tolstoj – i ten milovník života i ta duše zachmuřená a přísná (č. 3)

K Tolstojovi se vztahuje také úvaha překladatele Jaroslava Teichmanna, která představuje ojedinělý příklad marxisticky zaměřené publicistiky na stránkách Černé země: Lenin pokládá Tolstého učení za utopické a reakční. Je to přirozené, neboť křesťanský anarchism, který je základem Tolstého učení, je marxismem pokládán za měšťácký a zavržitelný. Tolstého doktríny o svědomí a lásce jsou nemožné a podle Leninova soudu Tolstoj jako filosof nemá dnešním lidem co říci. Jako umělce a člověka si ho však neobyčejně váží. (č. 1)

Zájem o lidové tradice

Ve dvou číslech představuje vlastivědný pracovník J. L. Mikoláš postavu Ondráše, přičemž zdůrazňuje význam typických krajových hrdinů: Na Chodsku mají svého Kozinu, Blatsko má svého Kubatu, sousední Slovensko Jánošíka a náš valašsko-lašský kraj má svého Ondráše. Ani německé kraje, zvláště horské, nejsou bez svých hrdinů-odbojníků. Ondráš je v pověstech ne zbojníkem, ale odbojníkem a mstitelem křivd. Mikoláš dodává: Čím delší odstup od jeho doby, tím pestřejší a bohatější jsou o něm pověsti. (č. 4) Z literárních děl zmiňuje např. veršovaný epos „Píseň o Ondrášovi“ Čeňka Ostravického, ale zmiňuje také polskou novelu Ondraszowe Ostatki Gustawa Morcinka. Komentuje i výtvarné umění: Umělci nové doby kreslí Ondráše většinou bezvousého a s dlouhými vlasy v kroji buď slováckém, přibližujíce jej tak k Jánošíkovi (Bartoš) anebo v kroji toho kterého kraje (Kobzáň). Nejmohutněji jej zpodobil Mikuláš Aleš, když dlel na Moravě, obraz zříme na Pustevnách. (č. 5) Na závěr poznamenává, že vyslovit by se měli také historikové: Ti dosud neřekli své slovo k Ondrášovi. Ať už bude jejich ortel jakýkoli, Ondráš žil v mysli lidu po půltřetího století a bude žíti dále jako symbol.

František Bosák připomíná fenomén českých hornických písní z Ostravska, některé z nich cituje, upozorňuje zároveň na česko-polské souvislosti ve folklórní tvorbě (č. 8).

Film

Zdeněk Vavřík sleduje se značnou kritičností bohatou produkci českého meziválečného filmu a v jednom z článků cyklu „Kulturní tristia“ konfrontuje úroveň českých a německých snímků. Zároveň důrazně odmítá zákazy německého filmu v Českolslovensku, které vyvolaly demonstrace českých nacionalistů v roce 1930: Německy mluvící film je v Praze umlčen. Za „Atlantik“ a „Modrého anděla“ naleznou Pražáci náhradu v „Když struny lkají“ – v této specielně české ubohosti, která se nestydí profanovat národní písně a Mendelssohna v ději tak pitomém, že ten, kdo ho vymyslil, by měl být dán na pozorování. A ti herci! To jsme to dopracovali za tu dobu, co český film existuje. […] Nu co, Pražákům to stačí, jak se zdá. Těm na tom nezáleží, neuvidíme-li třeba už nikdy Kontrada Veidta, Elišku Bergnerovou, Emila Janningse – oni mají film blbý, ale český. (č. 2)

Černá země se však zaměřuje také na film naukový. Anonymní referát se podrobně věnuje přednášce Vladimíra Úlehly z Masarykovy univerzity v kině Kosmos (dnešní sál Kina Vesmír), která byla doprovozena vědeckým filmem sledujícím pohyby rostlin: Krásné bylo pozorovati pohyby vzrůstu a s nimi související pohyby bobtnavé. Úžas vzbudil detail, jak semena bobu roztrhla nádobu, když byla shora zalepená sádrou a nemohla tedy nahoru se rozšiřovati, jak nadzvedla sklo, položené na klíčí rostliny, jak kořeny, nasycené vodou, vytlačily semena ze země. (č. 4)

Příběh ostravské radnice

Historik Alois Adamus líčí proměny ostravské radnice. Věnuje se zejména radničním věžím, přičemž oceňuje barokní stavbu původní radnice na dnešním Masarykově náměstí: Věž staré radnice náleží podle posudků znalců k nejpěknějším radničním věžím Moravy z 18. století. Zvláštní pozornost pochopitelně věnuje právě dobudované tzv. nové radnici (byla slavnostně otevřena 28. října 1930), ale též celkovému architektonickému řešení bezprostředního okolí. Vítá, že náměstí před radnicí bylo pojmenováno po starostovi Janu Prokešovi: Tímto činem byla uctěna památka muže, který celý svůj život věnoval pracujícímu lidu nejen Ostravy, ale i celého lašského kraje… (č. 3) Článek doplňuje obrazová příloha, např. obrázek staré radnice od Vladimíra Kristina a fotografie nové radnice.

Výtvarné umění

V úvodním čísle anonymní recenzent podrobně referuje o výstavě slovenského malíře Gejzy Angyala v ostravském Domě umění. Z Angyalových obrazů je hlavní pozornost věnována těm, které zobrazují práci: Postavy horníků, na jejichž obličejích zračí se těžká a vysilující práce, jež však nevyzývají k odboji, ale smiřují se s málo záviděným údělem životním, zachyceny jsou na jeho obrazech v nejrozmanitějších obdobách života, při práci, na dole, na cestě…“ (č. I)

Zájem vzbuzuje také výstava regionálních malířů v Domě umění, kde se prezentovali např. Vilém Wünsche nebo František Břežný. Wünsche je oceněn s výhradou, je to figuralista, jehož talent slibuje do budoucna velmi mnoho. Jeho figurální obrazy, k nimž bere po většině námět z dobře mu známého života našich havířů a kovodělníků, ať jsou to scény plné tragiky (katastrofa na šachtě), nebo drsné reality životní (Táta opilec) […] Všecky tyto obrazy charakterizovány jsou výstižným zachycením dělnických typů, v jejichž fyziognomii zračí se odpovídající syžetu nálada, a kompozičním smyslem. Leckde ovšem vadí nepropracovanost dobře nahozené scény (č. 5)

Kladné hodnocení si vysloužil Vladimír Kristin, umělec ryze svůj, jdoucí vlastní nekompromisní cestou a vyvolávající jak svými krajinnými náměty, většinou z Ostravska vzatými, tak i několika zátišími, hřejivě umělecký účin (č. 9-10). Ve stejném čísle se referuje také o ýstavě moderního nábytku Antonína Heythuma, architekta, designéra a scénografa, který jistý čas působil v ostravském divadle. Jeho vystavené interiéry byly doplněny sochami a obrazy moderních výtvarníků, mezi nimiž byli Picasso, Toyen, Štýrský, Šíma aj.

Divadlo

Divadelním představením je věnována pozornost spíš sporadicky. Shrnující referát hodnotí úroveň činoherní sezóny Národního divadla moravskoslezského. Za zklamání anonymní recenzent považuje hru Rudolfa Medka „Srdce a válka“, za nejzajímavější počin naopak „Rozmysli si, Jakoubku“ Při celkovém hodnocení nezapomíná na herecké výkony a hostující představení: Odečte-li se běžné divadelní zboží, zbývá průměr, ač nutno kvitovati několik znamenitých hereckých rolí (např. sl. Svobodové v Shawově hře, sl. Hodanové v anglické komedii, p. Lerause v Čarodějovi, p. Gentnera v Pirandellovi) a pozoruhodnou režijní práci nově angažovaného režiséra p. Škody. Zato umělecky po většinou plané a bezvýznamné byly zájezdy, ať hostů z Prahy nebo Olomouce. (č. 5)

Jinak věnuje Černá země pozornost spíše divadlu ochotnickému. Antonín Skála hodnotí ochotnický repertoár a klade důraz na aktuálnost her: Ale vraťme se od přílišného historismu […] k problémům dneška, jichž je plno kolem nás, divadlo musí jako aktivní činitel lidovýchovný dbáti toho, aby překlenovalo společenské rozdíly a učilo vpravdě lidsky poznávati sociální bolesti jednotlivých tříd a celé společnosti. Nedocílí-li zmírnění sociálních obtíží divadlo jako umění, které má vésti ke sblížení všelidskému, pak, věru, nevím, podaří-li se nám to vůbec. (č. 4)

Knihovny a knihovníci

Velkým tématem časopisu jsou veřejné knihovny. Opakovaně je zmiňován zákon o veřejných knihovnách z roku 1919, jehož prostřednictvím byly téměř ve všech obcích republiky zřízeny knihovny. Jak to formuluje knihovník Bohuslav Šída Co dříve bylo dobrovolným úkonem, stalo se zákonem. Zákon sám v zásadě je nejlepší toho druhu a málo států má podobný. S povděkem vítá, že od roku 1930 má ostravská městská knihovna důstojný prostor v paláci spořitelny (dnes radnice Moravské Ostravy a Přívozu na náměstí Dr. E. Beneše). Povolaní činitelé v městské radě a v ředitelství spořitelny se vzácným pochopením vyšli správě knihovny vstříc a poskytli ji samostatný blok svého paláce. Knihovna může nyní umístiti na 300 tisíc svazků knih. Je vzdušná, prostorná a má hodně světla. Šída přináší i statistické údaje o návštěvnosti knihoven a na závěr poznamenává: Poměrně malé procento z návštěvníků činí ženy. Nejvíce je dělníků, což je potěšitelné. (č. 6-7)

Další články se vyjadřují ke konkrétním problémům knihovnické práce. Vojtěch Martínek poznamenává: Aby mi bylo rozuměno: nenapadá mě ani ve snách, abych doporučoval pro zapadlé horské knihovny např. celý soubor Dostojevského, Flauberta, Strindberga nebo Thákura. I čtenářská výchova se musí dít po stupních. […] všechno záleží na lidech. Nejlepší reformy se ztroskotávají, není-li schopných lidí, kteří by krásné myšlenky uváděli ve skutek. V knihovně je nejdůležitější věcí knihovník. Dobrý knihovník, znalý své věci, přítel knihy i přítel svého čtenářstva, je důležitějším činitelem než nejdokonalejší systém třídění. (č. 6-7)

Právě práci vesnických knihovníků kritizuje Jaroslav Teichmann: většinou vynikají neinformovaností o knižní produkci, nepatrným rozhledem v literatuře, malou aktivností a neobratností ve své funkci a někdy lhostejností ke svěřené knihovně. Mají ve svých fondech zejména Aloise Jiráska a Františka Sokola-Tůmu a pak spoustu limonádového šmejdu, aniž by si všimli, že je množství moderních knih volajících přímo po umístění ve vesnické knihovně. Jako příklad hodnotné a zároveň zábavné knihy pro široké vrstvy uvádí titul Třicet let na zlatém severu cestovatele Jana Eskyma Welzla (č. 6–7).

Jan Malura