1932–1933

Černá země, ročník 9, 1932/33

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1932 – 1. 5. 1933)

Lidovýchovná činnost

Velkým tématem 30. let 20. století byla ve sféře kulturní a společenské lidovýchovná činnost. Text Jindřicha Spáčila v č. 1 hovoří o tom, jak by měly fungovat místní osvětové komise. Mají podle něj např. vychovávat k politickému názoru četbou novin, přičemž navrhuje, aby si bohatí kupovali noviny a po přečtení je dávali do veřejné čítárny ostatním k večerní četbě. Komise též mají vést občana ke správné volbě povolání, mají realizovat přednášky pro veřejnost, jako např. lékařů o zdraví a životosprávě (zde zejména zdůrazňuje vyvarování se alkoholu, ale též boj proti tuberkulóze), či moudrých žen, které by ostatní informovaly o správném rodinném životě, lásce, manželství, pohlavním životě či výchově dětí. Komise mají budovat smysl pro svobodu, spravedlnost a krásu života, ale také snášenlivé náboženství, lásku člověka k člověku, pochopení pro zvíře a rostlinu.

Ve druhém čísle navazuje Rudolf Tlapák článkem o osvětových akcích pro nezaměstnané, kde hovoří o psychickém klesání nezaměstnaných, kteří z pocitu méněcennosti propadají nihilismu, a to je může vést ke snaze rozbít společnost, z níž se cítí být vyloučeni. Je proto třeba na ně osvětově působit, hlavně na nezaměstnanou mládež, neboť mladý člověk je podle něj spíše nakloněn naslouchati neodpovědným hlasům pusté demagogie, přesvědčujícím ho o zvrácenosti stávajícího řádu. Proto navrhuje volný vstup nezaměstnaných do divadel, kina, na výstavy, koncerty a přednášky. Je třeba také osvobodit je od školného na různých večerních kurzech, které se zřizovaly při útulcích pro nezaměstnaný dorost, jež jim měly poskytovat nejen pobyt, stravu a zaměstnání, ale i vzdělávání.

Divadelní brak

Asi největší téma ročníku 1932/33 se týká regulace divadelního provozu, zvláště ochotnického, který měl být podle kulturních pracovníků v troskách. Zahajujeme boj proti divadelnímu braku, píše Antonín Skála v č. 3, kde informuje o svolání všeochotnické ankety, jež měla jednat o zvýšení úrovně jejich repertoáru. Za vzor si brali nedávný boj proti knižnímu braku a pornografii, který prý většinou skončil vítězně tím, že proti špatné literatuře postavili dobrou knihu. Antonín Skála pak v č. 4 doporučil jít tzv. pozitivní metodou, tedy vydáváním repertoárových příruček a letáků před zahájením sezóny či přímým působením na vedoucí pracovníky malých souborů. V č. 7–8 se pak informovalo o krajském sjezdu režisérů ochotnických divadel v Moravské Ostravě a Valašském Meziříčí, jehož se zúčastnilo 150 režisérů a zástupců ochotnických scén. Rudolf Tlapák v úvodním proslovu řekl, že ochotnické divadlo by se mělo vrátit tam, kde bylo za Tyla či Klicpery, tedy má být kulturním přínosem života na venkově a osvětovým prostředkem spojujícím zábavu a poučení. Bedřich Čurda Lipovský mj. upozornil na nešvar, kdy ochotníci přesmíru sahají po operetách, ačkoli mnohdy neumí hrát pořádně ani činohru. Řešení vidí v zapojení her se zpěvními vložkami, jako jsou např. staré Tylovy. Bohdan Horák doporučuje řadu klasiků, z mladých pak Langra, Šrámka, Čapka nebo Scheinpflugovou. Šéf ostravské činohry Jan Škoda apeloval na ochotníky, aby nehráli pro zisk, ale pro ušlechtilé potěšení. V č. 9–10 se analyzuje situace ochotnického divadla na Rožnovsku, kde byl nedostatek herců, peněz, vybavení, chyběly často vlastní prostory a finančně soubory zatěžovaly autorské poplatky a úřední povolení, které bylo nutné vyřizovat pro každé představení. Karel Fišer v tomtéž čísel podrobně hovoří o výběru vhodných her pro ochotnické soubory (s příklady vhodných kusů), ale dává také mnohé obecnější rady týkající se provozu takového divadla. Závěrem odkazuje na dvojdílnou knihu Ukazatel ochotnického repertoiru, která uvádí 400 her, zaručeně dobrých, jež můžete hráti bez rozpaků, přičemž uvádí tři kategorie (od her pro nejvyspělejší soubory přes hry pro menší jeviště a soubory až po hry pro nejjednodušší jeviště a malý soubor).

Krize kultury

Celé situaci ohledně krize v kulturní oblasti navíc v roce 1932 přitížilo snížení státního rozpočtu na lidovou výchovu. Na lidové knihovnictví bylo ponecháno pro rok 1933 1 815 000 Kč, tj. o 2 869 000 Kč méně než v uplynulém roce (60% pokles), přičemž se naopak o jeden milion navýšily příspěvky katolické církvi (č. 4). Rudolf Tlapák to blíže rozebírá v článku Lidová výchova Popelkou ve státním rozpočtu (č. 5), kde naznačuje, že v prvé řadě to bude mít dopad na knihovny, které nebudou mít z čeho nakupovat, ve druhé pak i na trh knih samotných (nakladatele a autory). Přitom se domnívá, že péče o nezaměstnané, jimž osvětové komise, sbory a lidové školy poskytují řadu kurzů, v nichž jim dosud mohly promíjet školné, by měla být na prvním místě. V č. 9–10 se v článku o kulturní činnosti na Valašsku dlouze běduje nad poklesem výnosů z kulturních akcí a podfinancováním knihoven, na které obce nepřispívají, neboť jsou zadluženy po stavbách obecných a měšťanských škol.

Ne každý však viděl situaci v kultuře tak bledě. Milan Rusinský např. na diskuzním večeru o mladé generaci tvrdí, že má mladá generace kladný vztah ke kultuře (č. 5). Uznává, že se změnily hodnoty a nastal přesun zájmů: Nová doba žádá nové hodnoty a je na lidech, aby se přeorientovávali. Nikdo dnes nebude chtít na mladé dámě, aby se oblékla do kostýmu své babičky, nejedná-li se o maškarní ples. Klasické žánry jsou sice na ústupu, ale je tu nový typ intelektuální revue, hudební klasiku nahrazuje jazz, hodně se čte, ať už to jsou detektivky, nebo úvahy o životě a smrti, i film už získal ideologickou tendenci a nejde jen o sentimentálně erotické filmy. Všímá si také role hospodářské krize v kulturním životě: Po tom, kdo marně čeká na práci, nebudete chtít, aby horoval pro poslední směr v poezii, nebo aby se opájel krásou Rafaelovy Madonny.

Problém četby detektivek nadnesl Zdeněk Bár otázkou Náležejí detektivky k literatuře? (č. 5). Je si vědom jejich možné škodlivosti, ale zná i autory hodnotných děl, kteří se snaží vytvořit detektivní příběh. Zmiňuje zejména knihy Emila Vachka (Tajemství obrazárny, Muž a stín) a A. C. Nora (psychologický Příběh Jana Osmerky, kasaře či venkovsky realistický Šílený hon), ostatně zmíní i Karla Čapka s jeho Povídkami z jedné a druhé kapsy, případně další napínavé prózy Čapkovy, Arbesovy, Rosůlkovy.

Novinky

Absentující umělecké revue ostravských autorů vyřešila realizace již druhého ročníku čtvrtletníku Poesie (ten recenzuje v č. 3 Vojtěch Martínek) a ustavením Klubu přátel moderní kultury, který bude mj. pěstovat nové divadlo. O něm v druhém čísle referuje Zdeněk Bár, který definuje slovo „moderní“ jako „hodnotný“. Taková modernost prý musí odpovídat současnosti či budoucnosti. Nabádá k vymýcení špatných her u ochotníků a starých manýr ve stálých divadlech. Příklad si prý mohou brát od šéfa ostravské činohry Jana Škody. V č. 3 se objevuje také zpráva o prvním večeru uspořádaném tímto klubem v přednáškovém sále Domu umění, kde recitaci poezie Nezvala, Apollinaira, Jesenina či Langstona Hughese střídala hudba a ve druhé části byla inscenována jednoaktovka Eugena O’Neilla V ponorkovém pásmu. Druhý večer byl věnován prokletým básníkům. Recitováni byli Baudelaire, Rimbaude, Rictus, Mallarmé, Corbiére, ale také Poe či Villon (č. 5). Třetí večer se nesl na vlně antické poezie řecké a římské. Obecenstvo si mohlo poslechnout recitaci autorů jako Homér, Sapfó, Orchos, Catullus, Ovidius, Horatius, Lysius či Cicero. Z díla Sofoklova byl představen jeho Král Oidipus přepracovaný francouzským básníkem Jeanem Cocteau (č. 6).

V č. 7–8 se objevilo pojednání Aloise Adamuse o psaní obecních kronik, které nařídila vést vláda už v lednu 1920, ale zatímco ve vesnicích se to setkalo s ohlasem, velká města se proti tomu vzepřela, neboť kronika nemohla své účely dobře plnit. V listopadu 1932 vyšlo nové nařízení s platností od července 1933. Doporučuje zavést mnichovský vzor, kde kroniku rozdělili na Současný dějinný materiál (de facto sbírání tisku, psaného i obrazového materiálu za účelem archivace, kterou už v Ostravě prováděl městský archiv) a vlastní Kroniku, která stručně chronologicky zaznamenává, co se v daném roce stalo.

Ze světa

Přednáška prof. Jana Slavíka o tehdejším životě v Rusku (č. 2), kterou uspořádala Kulturní rada pro širší Ostravsko spolu se Svazem Národního osvobození v moravskoostravském Lidovém domě přilákala na 500 osob. Přišli si vyslechnout, jak ruský průmysl budují cizí, zejména američtí inženýři a tomuto rozvoji je obětována životní úroveň veškerého obyvatelstva krom vládnoucí komunistické třídy. Slavík vyprávěl o prázdných obchodech, vydrancovaných ulicích, selhávající kolektivizaci zemědělství a podlamování svobody špiclováním. Svou přednášku uzavřel tím, že Rusko se pouze tváří, že buduje socialismus, ve skutečnosti tvoří jen nový způsob despotismu.

Výročí

Pro rok 1932: Sté výročí narození zakladatele Sokola Miroslava Tyrše (1832–1884) oslavným článkem připomněl Vojtěch Martínek (č. 1). Jaroslav Teichmann připomíná zase sté výročí norského spisovatele realismu Björnstjerna Björnsona (1832–1910), který vyrostl na venkově, ale v průběhu života se odvrátil od konzervativního názoru a začal psát a moderně uvažovat o sociálních, náboženských i pohlavních otázkách, stal se náboženským skeptikem a kritikem měšťanstva. Roku 1903 získal Nobelovu cenu za literaturu (č. 4). Pro krajovou perspektivu je však zajímavější výročí narození německého spisovatele Gerharta Hauptmanna (1862–1946), v němž dle Milana Rusinského (č. 2) našlo Slezsko svého básníka, svého hlasatele. Hauptmann psal zprvu nesrozumitelným dialektem Slezanů, až po překladu Tkalců se stal úspěšným dramatikem. U Slezanů vidí mísení slovanské a germánské krve, znaky pasivity i religiozity, které shledává i u hrdinů Bezručových. Dal prý popud ke slezské literatuře, která není uměleckým zploštěním, ale prosycením domácí kořennou vůní kraje. Zůstanou po něm zejména hry ze světa malých lidí zobrazených v jejich trpném slabošství. K Hauptmannovi se Milan Rusinský vrací ještě v č. 6 ve studii Němečtí Slezané, kde si všímá na příkladech starší i novější literatury souvislostí mezi Němci a Slovany v oblasti Slezska. Dle našeho krajového spisovatele Augusta Scholtise jsou Slezané pro Němce pomezním kmenem, jako jsme my pomezním kmenem Slovanů. Rusinský vyzdvihuje dva Slezany – zhořeleckého ševce a mystika Jakoba Böhmeho a básníka a teoretika literatury Martina Opitze, v nichž prý kolotala germánská i slovanská krev.

Úmrtí

Rudolf Tlapáka informuje v č. 1 o úmrtí předsedy Slezské Matice osvěty lidové a ostravského notáře Ferdinanda Pelce (1876–1932). V č. 1 se dozvíme také o úmrtí někdejšího ředitele ostravského divadla Miloše Nového (1879–1932). Monogramista O. K. J. v č. 4 píše o úmrtí slezského učitele-buditele Karla Jaromíra Bukovanského (1844–1932), který se krom zásluh o české školství vepsal do regionální literatury sepsáním Slezských bájí a pověstí či monografií o Polské (dnes Slezské) Ostravě, kde jeho sbírky položily základ městskému muzeu.

Výstavy

V Domě umění vystavoval roku 1932 jeden z nejprvnějších představitelů nového českého malířství – Jan Zrzavý, jenž je statečným malířem, neboť už roku 1907 namaloval první kompozici, nad kterou ještě dnes bude stát buržoazní průměr s pošklebkem. Autor článku Zdeněk Vavřík (č. 2) sice kritizuje Teigeho monografii o Zrzavém, ale vypichuje z ní jednu krásnou větu: Obrazy Jana Zrzavého jsou sny, zakleté v tajuplné krystaly. A opravdu, jeho chrám sv. Marka jako by byl malován jednou z holubic, které jej obletují.

Na podzim 1932 se uskutečnila v Domě umění výstava dvou ostravských výtvarných spolků – Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců a Kunstringu, které dokázaly, jak jsou Ostrava a Ostravsko bohaté na malířské talenty (č. 3). Zaujala také výstava starého i soudobého umění Číny, Japonska a Tibetu, která se zaměřila na mysticismus tibetského a mongolského náboženství, ale i asijské umění jako takové, které zastupovaly především sbírky českého umělce a učitele na pekingské Akademii výtvarných umění Vojtěcha Chytila.

V lednu 1933 vystavoval v Domě umění slezský malíř zemědělců i průmyslových dělníků Valentin Držkovic, kterého ve svém článku představil Lev Mušálek (č. 5). Zmiňuje jeho přerod z kněžské dráhy na uměleckou, studia na akademii ve Vídni a poté v Karlsruhe u Hanse Bühlera, kde přešel k realismu a zdravé smyslnosti. V Paříži se vyrovnal s akademismem i modernismem a oprostil se od cizích vlivů. Říká o něm, že k motivům malířským staví se po chlopsku a jako náš chlop technicky tvrdě je načrtává, ovládá a řeší… Souběžně s Držkovicem byly vystavovány malby i kresby slovenského venkova od Jana Hály.

Poté se uskutečnily ještě úspěšné výstavy malíře Antonína Hudečka a sochaře Ladislava Beneše (č. 6), malířky Linky Procházkové a brněnského architekta Bohuslava Fuchse, který je jedním z vůdčích iniciátorů naší svobodné architektury (č. 7–8).

Z dalších akcí

V roce 1932 pokračoval v Domě umění přednáškový cyklus Spisovatelé o sobě, kde vystoupili romanopisec Emil Vachek, polští autoři Gustaw Morcinek a Adolf Fierla, nestor české literární scény František Xaver Svoboda a slovenský romanopisec Milo Urban, jehož válečný román Živý bič se proslavil i za hranicemi (č. 3). V následujícím roce se této akce zúčastnili Otakar Fischer (který spíš recitoval svou rozjímavou a náladovou poezii), Josef Kopta (který mluvil hlavně o své legionářské knize Třetí rota), Karel Nový (romanopisec Benešovska, který vylíčil sociální poměry rodného kraje pod tvrdou rukou následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d’Este) a František Halas (zástupce nejmladší poezie, odměněný v uvedeném roce státní cenou za literaturu, který hledá nové cesty v poezii pro úzkost srdce zmučeného i pro metafyzické záhady). Literární profily vystupujících nastínil Vojtěch Martínek, s výjimkou Halase, kterého uvedl Zdeněk Vavřík (č. 7–8).

Novinkou byl druhý přednáškový cyklus Naši hudební skladatelé o sobě, na němž vystoupil symbolický básník melancholických nálad životních Osvald Chlubna, úhelný pilíř hudební moderny Boleslav Vomáčka, brněnský skladatel živelné hudby Jaroslav Kvapil a Václav Kaprál, skladatel hluboké umělecké i lidské přesvědčivosti, jemuž jest hudba věčným pramenem vnitřní radosti a očistnou katarsí (č. 7–8).

Jakub Ivánek