1933–1934

Černá země, ročník 10, 1933/34

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1933–1. 6. 1934)

Kulturní potřeby Ostravska v době krize

První číslo otevírá úvodník Rudolfa Tlapáka, který bilancuje na prahu jubilejního desátého ročníku dosavadní fungování a roli časopisu. Konstatuje, že posláním Černé země je nadále povznášet kulturní úroveň českého obyvatelstva celého našeho kraje (č. 1) Zároveň upozorňuje na jisté ekonomické limity, které časopis má, nemůže tedy nijak zvětšovat svůj rozsah. Poznamenejme, že situace tehdejší hospodářské krize se ozývá v pozadí několika článků tohoto ročníku, ještě častěji se objevují odkazy na zhoršující se politickou situaci ve střední Evropě (vzestup Hitlera a obecně růst nacionalismu). Zřejmě i proto se Rudolf Tlapák, bývalý legionář, rozhodl dát v tomto ročníku prostor československým legionářům a zařazovat vzpomínky jejich na zažité příběhy za hranicemi, jež budou lehkou vyprávěcí formou osvětlovati různé děje z historie našeho zahraničního odboje (č. 1).

Na jiných místech ročníku se Tlapák zamýšlí nad kulturními potřebami Ostravska, stále má na paměti, že jeho obyvatelé byli dlouho národnostně a sociálně utlačováni, ovem Ostrava, do níž německý kapitál tak nelítostně zatínal své spáry, po převratě jakoby zázrakem se obrodila (č. 4). Významnou měrou se na tomto úspěšném přerodu podílel vznik Domu umění, který se podle Tlapáka stal skutečným kulturním střediskem města. Obyvatele vyzývá, aby podrželi v těžkých ekonomických časech české divadlo v Ostravě svými hojnějšími návštěvami. Zmiňuje také městské muzeum, jež v budově staré radnice ostravské našlo zatímní dosti vhodné uplatnění (č. 4). Dodejme, že na tomto „prozatímním “ místě je ostravské muzeum stále (Masarykovo náměstí). Nebývale aktuální je také toto Tlapákovo konstatování: Chybí nám však vhodná koncertní místnost. […] I tato otázka se bude muset jednou řešit. V roce 2024 začíná přestavba Domu kultury města Ostravy na moderní koncertní sál.

Tlapák chválí činnost knihoven, ale konstatuje, že pořád je v regionu nouze o knihy; proto na úvod šestého čísla předkládá čtenářům tuto výzvu: uspořádáme v měsíci březnu velkou sběrací akci knih. Mnoho našich spoluobčanů má ve svém majetku knihy, jež již dávno přečetli a které leckdy zaprášeny a nepovšimnuty odpočívají ladem. Přečetla je často celá rodina a není nikoho, kdo by po nich sáhl. Jakou naproti tomu službu by mohly tyto knihy vykonat v zapadlých horských vesničkách, v menšinových knihovnách, nebo v rukou krajanů žijících za hranicemi v cizím prostředí, kde české tištěné slovo je vzácností. Chceme takové knihy sbírat (č. 6)

Diskuse o regionálním umění a literatuře

Beletristické texty tento ročník neotiskuje, přináší však několik reflexí zejména regionální literatury. Zdeněk Bár si klade otázku, dodnes vyslovovanou, nakolik má literatura reagovat na aktuální společenské problémy. Je v zásadě proti všem vnějším požadavkům na literaturu: My ovšem věříme, že hlavně básník si nedá a nemůže dáti předepisovat, jak má zpívat. Ostatně právě na představitelích poesie nejlevějších směrů vidíme, jak jejich poesie jest strašně vzdálena jejich politickému nazírání, ať už jest to Vítězslav Nezval se svým surrealismem, Josef Hora se svou nynější poesií intimního srdce […] Chceme sice krajovou poesii, ale buď vyrůstající z kraje, jim se inspirující, ale nezanedbávající žádných uměleckých předpokladů, nebo tvorbu, která na našem krajovém území vzniká, jemu se třeba vzdaluje, ale vítězí především svou uměleckou výlučností, které nemohou překonat pisálkové kraje. (č. 10). Mezi regionálními spisovateli oceňuje zejména mladou generaci: Viléma Závadu a jeho sbírku Siréna, A. C. Nora a zvláště Zdeňka Vavříka: To, co charakterizuje jeho poezii, snivost, okouzlující melancholie, netematičnost […] jest podáno ve verších křišťálově čistých, jež neusilují o nějaké formální výboje, ale chtějí působit právě svou klasickou formou.

Nad regionálním uměním, zejména literaturou, uvažuje překladatel Jaroslav Závada, bratr známého básníka Viléma Závady. Formuluje přitom poměrně jasné požadavky: Neboť jsou krásy, jakých v jiných končinách naší vlasti nenalezneme. Jsou půvaby, odstíny a podoby, jichž nenajdeme nikde, jen v určitém kmeni. Musíme žádati po regionalistickém básníku, aby zmnožoval jeho duchovní svět v míře ještě zvýšenější, než jak to dovede umělec, jenž má všeobecné zájmy a není vázán ani krajem, ani úzkou ideologií a tendenčností (č. 2). Zároveň zdůrazňuje, že regionální umění se nesmí chápat jako umění lidové, a sarkasticky komentuje nejrůznější epigony, především napodobitele Petra Bezruče: Jejich zjevem jsou ostravské ulice stiženy jako morovou ranou. Jsou to ponejvíce šílenci, jejichž dech je podoben dechu bláznů, kteří profanují jak čistou podstatu umění, tak veliké jméno básníka, jehož se dovolávají.

V krátké recenzi je oceňována publikace již zmíněného Zdeňka Bára „Čeští spisovatelé na Hlučínsku“, která vstupuje do polemik a politických bojů o národní charakter Hlučínska: Cílem spisku je ukázat, že Hlučínsko bylo do doby pruského panství českou zemí, čehož důkazem jsou mnozí čeští spisovatelé z Hlučínska a že národní „moravské“ vědomí tamního lidu se udržovalo přes usilovnou germanizaci až po naše dny (č. 2)

Němečtí a polští literáti ze Slezska

Zmínky o německé literatuře ve Slezsku jsou zcela výjimečné, pozornosti však neunikla knižní studie „Němečtí Slezané“ z pera spisovatele, germanisty a literárního historika Milana Rusinského. Ten sleduje německou literaturu na půdě celého historického Slezska (tj. včetně rozsáhlého území, které je dnes součástí Polska a dříve bylo formováno silným německým vlivem). Miloš Matula o Rusinského pojetí píše:

Základní ideou, kterou Rusinský sleduje v celém svém dílku, se nám jeví myšlenka o rozeklanosti, „dvojdomosti“ slezského člověka a zejména slezského spisovatele. Německé Slezsko je půdou, kterou urval výbojný německý živel Slovanstvu. Slovanský původ obyvatelstva, slovanské prvky v srdci i v mysli německého Slezana však stále vystupují na povrch. (č. 4) Recenze konstatuje, že tyto dvě stránky německého Slezana (racionální a imaginativní, spekulativnost a citovost) se projevují už u barokních básníků.

Miloš Matula věnuje esej také Emilu Zegadłowiczovi, polskému básníkovi z Bielsko-Biała, jehož Beskydské balady (Powsinogi beskidzkie) vyšly v českém překladu již zmíněného Jaroslava Závady. Kniha ztvárňuje osudy několika beskydských řemeslníků, lidových umělců, tuláků: Z této šestice básní přímo voní a dýchají beskydské hory, šumí jejich lesy a sady, rdí se jejich blysknavé západy a hoří barevná nádhera jejich podzimu. Tulácký, těžký život povsinohů nás přece ovane kouzlem svobody i práce, prosté, ale krásné a záslužné. Kniha je blízká našemu srdci, blízká každému, kdo je z ostravského, těšínského neb i valašského kraje. (č. 2)

Česko-polská sblížení

Také v tomto ročníku se připomínají původně napjaté, ale nyní už dobré vztahy s Poláky: Otázka Těšínska dovedla nás úplně znepřáteliti (č. 1), poznamenává Karel Otto. Jeho článek líčí výpravu ostravského Česko-polského klubu do Polska, zaznívá v něm už hrozba válečného konfliktu a odhodlání polského národa bránit svá území: Není se třeba šířiti, že Gdyně leží v území zvaném Němci koridor, který odděluje východní Prusy od ostatního Německa a o němž hitlerovci tvrdí, že musí být vrácen Německu. Podle toho, co jsme za krátkého pobytu v Polsku mohli poznat, zcela určitě možno říci, že po dobrém ho Poláci Němcům nevydají a hájili by ho do poslední kapky krve.

Slovenská otázka

František Vystrčil reaguje na neklid ve slovenské společnosti a rostoucí separatistické tendence některých slovenských politických uskupení. Zdůrazňuje, že Češi by se měli snažit o udržení a rozvíjení česko-slovenské vzájemnosti: Dnešní rozjitření mysli a nespokojenosti na Slovensku nemusí nás mást. Dovolím si tvrdit, že jsme si dnes blíže než v roce 1918 a 1919 (č. 3) Zároveň dodává, že k jistému napětí musí zákonitě docházet, protože na sebe narazily dvě odlišné mentality: slovenská a česká, podobně jako se utkaly v Jugoslávii bratrské kmeny Charvatů a Srbů. Podle Vystrčila mají jistý podíl na tomto neporozumění i na Slovensku působící Češi, kteří se chovali jako kolonizátoři: Scházela jim určitá míra taktu, přizpůsobivosti a ohebnosti, která by jim umožnila vniknout do mentality nového prostředí a jednat v souhlase s ní. Upozorňuje pak na díla známého slovenského spisovatele Milo Urbana, který tyto problémy sugestivně zobrazuje.

Se snahou zviditelnit slovenskou otázku souvisí též výzva kavárníkům a restauratérům Moravské Ostravy: Jsou nám tlumočeny už delší dobu stížnosti, že Moravská Ostrava jako třetí město republiky co do velikosti a významu nevěnuje ve veřejných místnostech (kavárnách, restauracích a také čítárnách) pozornost slovenskému tisku, slovenským revuím a novinám, které jsou důležitým tlumočníkem veřejného mínění v Československu, ač na druhé straně setrvačností projevuje se nadbytečná pozornost tisku zahraničnímu (č. 8–9)

Rozhlas a film

V polemicky laděném textu kritizuje Zdeněk Vavřík podobu ostravského rozhlasového vysílání (Radiojournal Moravské Ostravy vysílá od roku 1929). Nízká kvalita je podle něj dána především zkreslenou představou o Ostravě: Ale Ostrava už dávno není pouze zemí uhlí, prachu a špíny, už dávno není městem nízké kulturní úrovně, není pravda, že Ostrava je město bez minulosti, bez tradice, město povstavší s americkou rychlostí okolo několika šachet a pouze z průmyslových a komerčních důvodů. (č. 1) Z těchto důvodů rozhlasovému vysílání vládne banalita, ale rovněž neschopnost pracovat s místními specifiky. Pozastavuje se nad tím, že v jednom pořadu sice zazněly hornické písně, ale ty byly přeneseny z Čech, což je buď beztaktnost nebo neznalost.

Na půdě tohoto ročníku se rozproudila diskuse o ostravském filmu. Podle rozsáhlého eseje Jaroslava Šulce má region velký potenciál pro filmové ztvárnění. Ostrava je především vizuálně atraktivní, unikátní svými exteriéry i specifickými problémy: Jsou zde haldy uprostřed města, jsou zde hořící haldy a struskové haldy za Hrabůvkou, jsou zde desítky kolonií havířských, různých typů a různých uspořádání, kde skrývá se obratnému filmaři mnoho zajímavých detailů a situací. Pak jsou tu železárny a koksovny, ulice z továrních zdí a lesy komínů, spleť železničních kolejí a proudy otrávených znečištěných vod v Odře, Ostravici a v Lučině.

Jsou tu lesy, pole a louky, ničené dolováním, jsou tu popraskané domy, jsou tu jedinečné hospody, hospůdky a krčmy […] A nyní ta řada lidských typů na rozhraní národnostním, kde se stýkají Češi, Němci, Poláci, Židé, Slováci, kde přecházejí a splývají kmeny národů v zajímavých přechodech, těžko určitelných. I s tím má počítati dobrý ostravský film! (č. 3)

Šulc má také jasno, jak má kvalitní ostravský film vypadat:

První danou podmínkou účinného ostravského filmu je kontrast mezi Ostravskem a Beskydami, mezi udýchaným spěchem ostravského života starodávným, skoro novým dechem nedotčeným životem v zapadlých údolích Beskyd. Dovést, postavit před divákovy oči nezřízenou a bezohlednou vřavu a spěch ostravského prostředí vedle tiché, zasmušilé i rozjásané krásy Beskyd s jejím typickým folklorem a jeho lidem!

Pokud se týká možných literárních předloh takového filmu, ideální látku by mohla podle Šulce poskytnout trilogie Černá země Vojtěcha Martínka (dodejme, že ta byla zfilmována, nepříliš úspěšně, jako pětidílný televizní seriál v roce 1985)

Vilém Fedrovič s Šulcem polemizuje, když uvádí, že na regionalismu může film právě ztroskotat. Úspěšné filmy regionalismus spíše překonávají, jak to ukazuje aktuální novinka Marijka nevěrnice, později proslulý film Vladislava Vančury, který se odehrává na Zakarpatské Rusi: Však pozor, ani u tohoto filmu se nemůže hovořiti jako o filmu podkarpatoruském, jako o Dantově Božské komedii nelze říci, že je dílem pekelným. Je především dílem uměleckým. (č. 8) Podle Fedroviče nelze spoléhat ani na literární předlohy, film musí stavět na svých vlastních, specifických možnostech

Pochybnosti nad divadlem

Karel Otto v úvaze nad aktuální sezónou Národního divadla moravskoslezského vyslovuje nemalé výhrady. Chválí operu, ale kritizuje množství operet a slabou úroveň činohry: Kromě čtyř hodnotných představení předvedla nám činohra hry, které z velké míry nelze nazvat jinak než kýči […] Z toho plyne nad světlo jasněji, že NDMS neplnilo svého kulturního poslání v minulé sezóně. Otto chápe, že v ekonomicky komplikované době musí brát divadlo zřetel na komerční aspekty, ale to nesmí vést k rezignaci na umělecké hodnoty: Pravé umění musí člověka rozrušit, vydráždit jeho myšlení, cítění i vůli, pravé umění musí vyhmatat to, co bije pod hladinou života… (č. 10)

Avantgarda v Domě umění – Toyen, Alois Hába

To, že ostravský kulturní život postupně vstřebává také avantgardní tendence, ukazuje značná pozornost věnovaná výstavě Jindřicha Štýrského a Toyen. Tvrdilo se, že umění je v koncích, že už nic nemůže být v umění objeveno – a hle přišel Picasso s novým pohledem na hmotu, a jsou to Šíma, Štýrský a Toyen, revolucionáři ducha proti hmotě a jejímu stávajícímu řádu. Objevili pro umění dosud skryté, zapomínané anebo odbývané oblasti snů a podvědomí, které počátek svého dění mají v přítomné žhavé skutečnosti. Poněvadž nechtějí, aby jejich umění bylo ztotožňováno s povrchním literárním symbolismem a alegorií, vyloučili z obrazu všechno, co by připomínalo vnější viděnou skutečnost a naplňují svá plátna a kresby snovými vidinami, používajíce živočišných náznaků ze světa mořských hlubin a mikroorganismů čarovné bizarnosti barev a tvarů, hemžících se pod mikroskopem. (č. 8–9) Dodejme, že díla Toyen, dnes slavné a oblíbené malířky a kreslířky, se vystavují v ostravském Domě umění také v roce 2024.

V Domě umění probíhal rovněž přednáškový cyklus „Hudební skladatelé o sobě“, v němž vystupovali žijící čeští skladatelé. Časopis referuje zejména o vystoupení hudebního inovátora Aloise Háby: Ve své temperamentní řeči, vržené s mistrovským řečnickým elánem a provázené překvapující pohotovosti nevšedních nápadů, objasnil Hába názorně podstaty čtvrttónové soustavy a odtud plynoucího nového zvuku (č. 7)

Jan Malura