1934–1935

Černá země, ročník 11, 1934/35

(deset čísel v rozmezí 1. 10. 1934 – 1. 5. 1935)

Československá spolupráce

Alois Zbavitel ve druhém čísle informuje o potřebě a důležitosti spolupráce mezi Čechy a Slováky na poli kultury, osvěty, hospodářství i turistiky. To neznamená slití obou národů v jeden a unifikaci jazyků, jde spíš o živé probuzení pokrevní příbuznosti Čechů a Slováků, dokazované společným vřelým zájmem o hluboké zakořenění a další rozkvět československé demokracie, svobody a samostatnosti. Češi mají číst slovenské texty a naopak, mají se pořádat přednášky v obou jazycích, děti mají odebírat časopisy v obou jazycích apod. Poznamenává však, že zatímco v Čechách se tak ve velkém děje, na Slovensku méně. Hrozbou této jednoty je slovenský nacionalismus, jenž je znát zejména u Slováků, kteří však v minulosti byli odpůrci slovenského ducha. Závěrem říká, že pro sjednocení již vykonali mnoho turisté, kteří jsou všude ochotně přijímáni a mají možnost nahlédnout do poměrů druhé země. V Pobeskydí se prý v poslední době zapalují vatry československé jednoty.

Hlučínsko

Tradiční místo mají v časopise články o Hlučínsku, přiřknutém novému státu až roku 1920 V č. 5–6 píše Alois Adamus o patnáctiletém výročí připojení Hlučínska k Československu, v němž zdůvodňuje neúčast Hlučínska při budování národní kultury. Vždy se k moravanství hlásili, ale nezažili obrození v 19. století, které Moravany přitáhlo k českému národu. K pozitivním krokům nového státu patří např. podpora školství na Hlučínsku. Naopak agrární reforma zde nebyla provedena dobře a lidé stále čekají na přidělování zbytkových statků.

V témže čísle se Milan Rusinský rozepsal o českých besedách na Hlučínsku. Šlo především o divadelní ochotnická představení spojená se zpěvem písní. První se uskutečnilo 1. února 1864 v Moricově hostinci ve Velkých Hošticích, kde se hrála vlastenecká hra Oldřich a Božena (patrně Thámova hra v úpravě loutkáře Matěje Kopeckého). Ochotnické divadlo německé se prý objevilo až později, v 70. letech.

V jiném příspěvku (v č. 7) hovoří Adolf Emil Vašek o tom, jak naopak Prusko na přelomu 19./20. století pečovalo o lidovýchovu na Hlučínsku zřizováním putovní německé knihovny. Ta však měla úspěch více u mladých (17 % obyvatelstva), neboť staří občané rádi četli moravské knihy (tj. v češtině). Knihovny, podobně jako různé večírky, vedly Moravce k loajalitě vůči Prusku.

Zdeněk Bár se v č. 2 rozepsal o významných kulturních osobnostech Hlučínska, z nichž mnohé se hlásily k české či moravské kultuře. Zmiňuje např. Jana Bochenka (1831–1909), vyhledávaného malíře kostelních obrazů, či sochaře Jana Baltazara Jandu (1827–1875), jehož dílo najdeme především na německém území (např. socha Arnošta z Pardubic v Kladsku). Větší pozornost pak věnoval literátům. Začíná prvním slezským spisovatelem Kundrátem z Benešova, který ve 2. polovině 14. století prohlašoval přináležitost Slezanů k Čechům, pokračuje Václavem starším Lichnovským z Voštic, autorem Knížky o vůli Boží, jehož případ dokazuje, že zde šlechta psala česky. Barokní kazatel Bohumír Hynek Bilovský (1659–1725) je pro něj opravdovým umělcem, který dokázal zaujmout davy. Význam náleží také Kristianu Bohumíru Hirschmentzlovi (1638–1703), frýdeckému rodákovi působícímu v Bolaticích, který ve svých početných spisech zaznamenal lidovou slovesnost Slezska. Nezapomíná na hlavního slezského buditele za vlády Pruska, pedagoga Cypriana Lelka (1812–1883), misionáře a přírodovědce Pavla Šebestu (1887–1967), sběratele folkloru Jana Vyhlídala (1861–1937) či autora Hlučínských pamětí Karla Kyase (1881–1958). Na závěr jmenuje i řadu současných spisovatelů, ačkoli podle něj není na Hlučínsku básníka, který by se mohl vyrovnat bolatickému rodákovi Augustu Scholtisovi (1901–1969), jenž zachytil Hlučínsko německy v knize Ostwind.

Těšínsko

Problémy měl nový stát také na území Těšínska, o které se v roce 1919 vedla s Polskem tzv. sedmidenní válka. Polští nacionalisté i po rozdělení tohoto území mezi oba státy o českou část usilovali, což dávali najevo štvavými publikacemi, jako byl např. ve Varšavě vydaný spisek Poláci v Československu v světle statik a faktů, o jehož existenci se informuje v č. 8–9. Kniha prý pochybnou češtinou útočí na českou vládu, že se staví nepřátelsky k Polákům, provádí násilnou čechizaci apod. Anonymní autor zprávy vyzývá ke zjištění oprávněnosti těchto útoků a buď jejich vyvrácení, nebo odstranění těchto nešvarů. Upozorňuje přitom na štvavý a agitační tón této knihy, který některé záležitosti záměrně zveličuje, a připomíná, že už 10 let funguje Československo-polský klub v Brně, který se snaží vztah obou sousedních slovanských národů zlepšovat, což dokládá i jeho publikace Jdeme dál!

Literatura a její sociální role

Článek literárního kritika Františka Vystrčila Bezruče na štít! v č. 4 odstartoval vášnivou časopiseckou přestřelku mezi ním a spisovatelem Zdeňkem Vavříkem o roli literatury ve společnosti. Vystrčil vychválil dílo Petra Bezruče které nejvýrazněji ztvárnilo v literatuře atmosféru Ostravska a vyslovil názor, že literatura má organicky vyrůstat ze života a jeho potřeb. Slovo podle něj primárně slouží myšlence, postřehu, poznání, vidění, rozumovému i citovému elementu v nás, jeho umělecké použití je funkcí podřadnou. Skromnost, privátnost, individualism tvorby jsou dnes neužitečným luxusem. (…) Jak chtějí poetové ospravedlniti tuto tvorbu růžových snů, křídel archandělů a perutí nocí, stojíce uprostřed hladového zástupu a rozbouřeného světa, jak chtějí ospravedlniti svůj nezájem na osudech té lodi, po níž se sami vezou (…)? Proti tomu staví trvale hodnotné slovesné umění, které roste především z prožití hromadnosti, ze ztotožnění se s ní.

Takové výroky nemohly nechat chladným Zdeňka Vavříka, v té době vyznavače čisté poezie. V č. 5–6 tvrdí, že optikou Vystrčila by se z české literatury vyškrtla řada velkých jmen včetně Máchy, Vrchlického, Dyka, Zahradníčka, Halase ad. Je prý z těch, kdo se dívají na gotický chrám očima člověka který lituje zbytečně vyhozeného kamení, představuje si, kolik by se z něj vystavělo bytů apod. Zmiňuje Egona Hostovského, který na přednášce v Ostravě řekl, že se mýlí ti, kdo tvrdí, že dnešní poezie neroste z dneška. Kdyby nerostla, nebyla by to poezie. Sám Bezruč nepsal jen sociální poezii, stejně jako ji nepsal Březina, však přinesl hymny o lidství, jaké by mělo být. Jádrem pudla je tedy Vavříkovi básník, ne tendenčnost, a přežije jen ta poezie, kterou psali básníci.

Vystrčil v č. 8–9 namítá, že hovoří o literatuře současnosti, která po tendenčnosti volá, což prý neplatilo vždy. Neodpustí si také poznamenat, že Vavřík je hlasatelem a představitelem Bremondovy čisté poezie, která je ovšem v zásadním rozporu s požadavkem „sociální užitečnosti slovesné tvorby“. Vavřík mu v č. 9–10 oponuje svým článkem nazvaným Slovo o čisté poesii, kde ji brání před nařčením, že jde o nějaký soudobý literární směr. Vysvětluje, že Bremond ji chápe jako název pro to, co báseň činí básní (jde o poetický záblesk či básnickou jiskru). Poezie nemusí sloužiti veřejnosti – a přece při tom může býti hodnotou. Vystrčilovská služba veřejnosti uměním, jak říká Vavřík, je překonána vyšší službou, jež je službou duchu a pravdě umění. Umělec nemá být věrný epochám, ale sobě. Váží si volání po sociálně funkční literatuře, ale to nijak nesmí omezovat svobodu básníka.

Literární regionalismus

Souvisejícím tématem je otázka slezského literárního regionalismu, kterou otevřel v č. 7 Jaroslav Šulc. Tvrdí, že regionální je takový výtvor, který v sobě nese značku určitého prostředí, jež z díla vyzařuje, ale musí mít všelidskou a objektivní náplň, jež mu dodává obecné ceny (Bezručovy Slezské písně mluví stejným kouzlem i k havířův v Krušnohoří, žaloby na bídu života najdou ohlas všude, kde je bezpráví). Ačkoli je kraj od kulturních středisek vzdálen a přezírán, včleňuje se v organickou jednotu národního snažení uměleckého. Říká, že nejdřív je umělecké dílo, a pak teprve všechno ostatní při posuzování literárního podnikání.

Beethoven na Hradci

V č. 8–9 a 9–10 vyšel na pokračování příspěvek Eugena Stoklasa, který přibližuje čtenářům Hradec nad Moravicí, umění milovnou rodinu Lichnovských a vztah Beethovena k tomuto místu, kde rovněž chvíli pobýval, a rodině, která patřila k jeho předním mecenášům. Nejzajímavější jsou části věnované vztahu Beethovena k Lichnovským. Zmiňují se díla, která jim slavný umělec věnoval, oslovení, kterými se častovali v dopisech, ale také příhody o tom, jak se neshodli v otázkách etikety a morálky. Pověstná je především příhoda o útěku Beethovena z Hradce roku 1806, kdy odmítl zahrát francouzskému generálovi, který po bitvě u Slavkova okupoval okolí a byl na zámku Lichnovských hostem. O tom, jak se událost odehrála, existuje několik verzí.

Výročí

Opakovaně se v tomto ročníku Černé země připomíná v stoleté jubileum české hymny Kde domov můj? Tato píseň Josefa Kajetána Tyla na hudbu Františka Škroupa zazněla poprvé ve hře Fidlovačka v roce 1834 a na rozdíl od hry samotné, kterou publikum nepřijalo zvlášť kladně, začala být časem populární. Její historii i moravské varianty, variantu slezskou a slovenskou připomíná v č. 3 Vojtěch Martínek. Zmiňuje i výhrady, které vůči ní padaly při volbě státní hymnou (že je příliš sentimentální, měkká, málo bojovná apod.), přesto se nakonec prosadila a v době výročí již snad nikdo nic nenamítá. V č. 5–6 pak Milan Rusinský blíže sleduje cestu české hymny do Slezska, která byla delší. Slezský historik Vincenc Prasek svědčí, že ji v letech 1860–1861 slyšel poprvé, ale už v červenci 1862 se zpívala na první slezské besedě ve štěborském (stěbořickém) Podhájí. 12. září 1869 ji na prvním české táboře slezského lidu na Ostré hůrce zpívaly už tisíce lidí.

Při příležitosti 85. narozenin prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka byla v Ostravě provozována řada akcí, zejména přednáškový cyklus, který připomněl jeho osobnost z mnoha pohledů. Mj. byla uskutečněna přednáška Masaryk a literatura, kterou připravil knihovník brněnské univerzity Pavel Fraenkl. Masaryk podle něj vedl soustavný boj proti dekadenci, rozpolcenosti i titanismu, proti diletantismu a eklekticismu, všímaje si jako kritik filosoficky orientovaný především myšlenkové náplně slovesné tvorby, jejího obsahu (č. 8–9). Kulturní rada pro širší Ostravsko uspořádala na počest prezidentova jubilea sbírku již přečtených a neužívaných knih, které mají v době krize a omezených příjmů darovat do obecních knihoven, aby tak posílili mravní a duševní vyspělost lidu, a tím demokracii. Rudolf Tlapák v č. 7 hovoří o Masarykově pohledu na vládu. Prezident má být i v době demokracie přirozeným vůdcem státu. Masaryk je pro rovnoprávnost menšin, žádá však od nich loajalitu ke státu, což prý šťastně započal vstup dvou německých ministrů do vlády. Po skončení přednáškového cyklu si Tlapák postěžoval, že účast ostravské inteligence na tomto cyklu nesplnila očekávání (č. 8–9).

V č. 8–9 najdeme dva příspěvky věnované osobnosti spisovatele, lidovýchovného pracovníka a vládního úředníka ministerstva školství Antonína Matuly, který roku 1935 oslavil 50. narozeniny. V prvním článku přiblížil Vojtěch Martínek Matulovo literární dílo. Začíná jeho knihou Osvobození života, kde jsou takřka programové studie, v nichž prozrazuje svůj pohled na národ i tvorbu. Jsou dvě základní složky národa – sedlák jako věrný držitel země, živel pevný, tvořivý, a dělník, revoluční složka národa. Píše především o venkově a hlásí se k ruralismu, který je mu cestou ke kořenům a od nich k síle národa. Má mít podle něj estetickou, myšlenkovou i mravní úroveň, přičemž se může obětovat i část hodnot uměleckých, aby etická a myšlenková složka přišly ke slovu. Z jeho tří beletristických knih vyzvedává především Ohnivý vítr, který je nejprohloubenější. Jde o román z rodného lašského kraje, oslavu pracujícího selství na příkladu tří generací selského rodu Bujnochů.

Úmrtí

Milan Rusinský v č. 1 vzpomíná na náhle zemřelého kněze a slezského buditele Františka Myslivce (1873–1934), který byl činný též jako spisovatel obrázků ze slezského venkova, ale zejména byl autorem národopisných studií o slezských písních, kroji, tancích, dědinách, statcích a chaloupkách.

I pro čtenáře českých periodik se stalo zásadní událostí úmrtí jugoslávského krále Alexandra I., respektive atentát na něj, který byl spáchán 9. října 1934 při jeho návštěvě Marseille (v č. 2).

Vojtěch Martínek referuje v č. 4 o úmrtí valašského básníka Josefa Kaluse (1855–1934). Říká, že byl básníkem svěží melodické noty, jejíž průzračnost nezřídka upomínala na píseň lidovou, a ve svých sbírkách proklamoval přináležitost Frenštátu k Valašsku (také v nedávno vydaných Valašských romancích). V č. 5–6 se o životě a díle beskydského básníka rozepsal v samostatném článku Jaroslav Šulc. Jde však víceméně o soupis vydaného díla a další tvůrčí i kulturní činnosti včetně poct, ocenění apod. Zajímavý je přídavek o životě a díle jeho ženy Marcely Kalusové (1863–1935), o níž se až po smrti zjistilo, že rovněž psala – do časopisů, ale hojně do šuplíku, a to divadelní hry pro dospělé i děti či povídky s využitím dialektu.

Divadlo a film

V době 30. let se hovořilo o krizi divadla. Často se tvrdilo, že je na vině rozvíjející se film, ale to bylo opakovaně vyvráceno. V č. 9–10 hovoří František Jura o tom, že ochotnické divadlo není přežitkem nahrazeným filmem. Je pro něj živým prostředkem výchovy lidu. Ani v době, kdy se snížilo na pouhé tatrmanské dějiště frašek, nepodařených operet a kýčů, ustupujíc tak vkusu, či vlastně nevkusu určité části publika, ho nemůžeme považovat za bezvýznamné. Je prý často jediným zdrojem spisovné češtiny pro lidi, jejichž jazyk je stále ovlivňován němčinou a polštinou, a také učí člověka kulturním hodnotám.

V záplavě článků věnovaných divadlu působí svěže článek Miloše Matuly z č. 9–10 o českém filmu, který k sobě přitahoval nejširší vrstvy lidu. Tím, že užívá odlišné prostředky, ho dle Matuly nelze ztotožňovat s divadlem, ani tvrdit, že divadlo či hudbu zatlačuje. Věnuje se nekomediálním snímkům z posledních let, které si zaslouží pozornost. Největší ohlas u kritiky oprávněně vzbudil snímek Zem spieva Karola Plicky, jenž je jednolitou písní o kráse slovenské země, o jejím nevyčerpaném mládí a silách, jež jsou ukryty v jejím kraji a lidu. V českých kinech sice nezaznamenal takovou úspěšnost, ale těm, kdo hledají pravé hodnoty, musí být dle Matuly nejvyšším vrcholem současné české filmové výroby a nelze se divit, že na něj přispěl sám prezident Masaryk. Stejně pochvalný tón si vysloužil i snímek Řeka: Bystrá, ale neveliká řeka, pěkné, ale nikoli divoké lesy, vlídné rákosí a křoviny, obyčejné vesnické chalupy – toť krajinný rámec tohoto filmu. A děj? Skorem pouze lyrický příběh dospívajícího hocha a dívky. Pubertální hranatost chlapcova i hluboká jeho niterná vroucnost, dívčí něha, těžký, bezdůvodný smutek let dospívání… šlo tu vždy více o náladu než o dramatické vnější gesto – a vystihnout tyto nálady se podařilo. Významné místo v tehdejší kinematografii mají také filmy Erotikon a Extase, které se pokusily o fotografické výboje, ačkoli byly dle Matuly na tehdejší dobu zbytečně příliš eroticky přikořeněné. Je nutno říct, že všechny zmíněné filmy si i po čase uchovaly své kouzlo a bývají v diváckých žebříčcích i dnes hodnoceny velmi kladně.

Literární večery v Domě umění

Slovenský autor Geyza Vámoš promluvil v listopadu o své tvorbě (zejména posledním románu Odlomená haluze) a poměru slovenského spisovatele k českému čtenáři (č. 2, 3).

27. listopadu 1934 se zde konal večer americké tvorby, na kterém se přednášely a hrály kusy z díla autorů, jakými jsou např. Walt Whitman, Vachel Lindsay, Lanston Hughes, E. A. Poe, Sinclair Lewis či Eugene O’Neill (č. 4).

13. ledna 1935 se uskutečnil večer moderní slovenské poezie, na němž se recitovaly básně autorů Smreka, Lukáče, Haľamové, Brezányho, Hečka, Pockodyho, Žarnova, Novomeského, Poničana a Krále. Četly se též výňatky z románů Janka Jeseného Demokraté a Petra Jilemnického Kus cukru. Zahrány byly písně bratislavského modernisty Alexandra Moyzesa (č. 5–6).

Výstavy

Zdeněk Hlaváček v č. 2 recenzuje tři výstavy v Domě umění: Vilém Wünsche představil obrazy z ostravské periferie, kterou vidí chlapsky tvrdě, sentimentalitě se vyhýbá groteskou, nevystačí si však dle recenzenta s Daumierem a vřelým poměrem k prostředí. Zklamání přinesla výstava Otakara Nejedlého. Jurečkova galerie vlastní tři obrazy z jeho mladých etap – tato tvorba má dle Hlaváčka opravdovost mladického bouřliváctví, zatímco pozdější tvorba zašla na podivné cesty konjunkturální líbivosti. Václav Radimský už po desítky let zpracovává do omrzení impresionistickou manýrou motivy z Polabí.

V č. 5–6 najdeme Hlaváčkovu recenzi na po sobě jdoucí výstavy německého spolku Kunstring a českého Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců. Němci jsou sice krotcí a jejich umění je dávno vyzkoušené ve Vídni, Mnichově a Berlíně, ale ani v českém spolku nic se neděje, co by diferencovalo jeho snažení, jako by už v umění všechno bylo hotovo. A tak různost školení zkrotne v určitou zručnost, lichotící velmi průměrnému vkusu publika a není pak rozdílu mezi uměním německým a českým. To je ovšem bolest každého provinciálního umění… Přesto některé osobnosti dokáže recenzent (ač někdy jen zčásti) ocenit (např. Němec Leo Fitz nebo Čech Karel Lenhart). Zaujala však vzpomínková expozice fragmentů sochaře Vojtěcha Sapíka, který padl roku 1916 na ruské frontě. U tohoto temperamentního ostravského rodáka se potkávají rozevláté barokní formy, silácké vrstvení svalů a tendenční povaha monumentu s moderním názorem na sochu. (…) Portrét Maxima Gorkého a několik studií dávají tušiti dech velkého, zabitého umění.

Ve stejném čísle se pak dočteme také o výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes v Domě umění, což je dle Hlaváčka pro Ostravu umělecká událost prvého řádu. Spolek prý nebyl nikdy tak zkonsolidovaný jako v poslední době, kdy má světovou úroveň. Vyzdvihuje starší neuznané umělce i nepochopené moderní umělce. Má přitom západní-francouzskou orientaci. Výslovně vyzdvihuje surrealisty Aloise Wachsmanna, Františka Vobeckého a Františka Janouška, barevné fantasmagorie Vladimíra Sychry, klid Františka Muziky a zejména Emilla Fillu, jehož velká kultivace sotva najde u nás soupeře (oceňuje jeho překrásná zátiší, kde se harmonicky pojí kubismus i barokní linie). Četné jsou reminiscence na antiku – jak v enkaustikách Antonína Procházky, tak v balvanu hlavy od sochaře Vincence Makovského či v téměř egyptských portrétech Marie Kulhánkové Wagnerové.

V č. 9–10 referuje týž recenzent o ostravské výstavě Jana Baucha a Jana Slavíčka, dvou velkých, ale rozdílných individualit. Bauchova výtvarná kázeň nedovoluje tvořiti z náhody, vše je podřízeno intelektu. Jeho kresby jsou většinou studie k plastikám, jsou dokumentem barokního dědictví v povaze našeho umění. Slavíček je vášnivý malířský temperament. Dobře nadsazené barvy mají zvuk a působivost. Na výstavě měl bravurní zátiší a reminiscence z cest, více improvizované, evokující okamžité nálady. Tyto výstavy následovala expozice člena Osmy Bedřicha Feigla, který je patetickou barvou a formou blízký německým expresionistům.

V č. 8–9 najdeme článek Vladimíra Škuty referující o výstavě Bezručova kraje ve Frýdku roku 1935. V sadech Svobody a na sousedním sokolském hřišti vzniklo výstaviště s hudebním, průmyslovým a zemědělským pavilonem, využit byl sál sousední sokolovny, dvě školní budovy byly propůjčeny kulturní expozici, zatímco vojenská a legionářská expozice byly instalovány v zámku, někdejším sídle „markýze Gera“ (Bedřicha Habsburského). Výstava prezentovala práci zdejších firem, ale i podniků ze Slovenska, Moravy a Čech.

Divadelní představení

Mezi recenzemi nových představení Národního divadla moravskoslezského zmiňuje Vojtěch Martínek hru Dvojí tvář Emila Synka, která se věnuje zrádci národa Karlu Sabinovi, jehož osobnost však prý příliš vyzdvihuje a idealizuje. Tato recenze je pozoruhodná už proto, že roku 1936 sám Martínek vydal knihu Zrádce národa, kterou se snažil vypsat osudy Karla Sabiny nově.

Nové knihy

V č. 1 informuje Vojtěch Martínek o vydání nového románu z moravského jazykového pohraničí. Jde o román Hraničáři od hanáckého spisovatele Josefa Koudeláka, který zachytil prudký národní boj na jazykovém pomezí a snahy, aby zněmčená dědina byla navrácena původnímu národu. Recenzent chválí dílo i po stránce slohové a líbí se mu, že vede k národní smířlivosti, společné práci obou národů.

Jakub Ivánek