Bürkental

Román Bürkental (s podtitulem Naprosto ne román, F. Svoboda, Praha 1925) je Norovou knižní prvotinou. Vycházel nejprve na pokračování v Moravskoslezském deníku zásluhou Vojtěcha Martínka, který také inicioval jeho vznik: V tehdejším rozhovoru mně Martínek řekl, že dobře znám slezskou dědinu a tak ať prý o ní napíši román. […] než jsem dojel od Martínka z Hrabůvky ke svým rodičům do Hlavnice u Opavy, byl jsem rozhodnut, že napíši román o Hlavnici (Jak vzniká literární dílo, 1935, s. 23–24). Později Martínek svými radami ovlivnil jeho konečnou podobu:

Martínek měl kupodivu věc už přečtenu, nechtěl mi však o ní zatím nic říci, nýbrž zeptal se mne na prvém místě: ‚Poslyšte – ještě to není hotovo, jak to tedy chcete skončit? Vůbec – jak to chcete pokračovat? – Vypravujte mi obsah té druhé, ještě nenapsané, polovice!‘ […] Rychle jsem tedy mu něco vyprávěl, ale Martínek poznal, že tápu, že se nedržím osnovy děje ‚Bürkentalu‘, a tak mně chtěl pomoci: ‚Co budete dělat s těmi Zajaši?‘ – ptal se mne – ‚To jsou přece ústřední figury románu, pokud jsem pochopil.‘ […] Pro mne to bylo zjištění překvapující, protože mně nebylo nic známo o tom, že by zrovna bratří Zajašové byli hlavními postavami Bürkentalu. (Pozorný čtenář ostatně mohl poznat, že se obírám bratry Zajaši podrobněji až v druhé polovině románu, když jsem se od Martínka vrátil a kdy jsem podle Martínkova návodu věnoval právě Zajašům více pozornosti.) V besedě u Martínka jsem se však ještě domníval – a pokusil jsem se to stanovisko hájit – že Bürkental vlastně nemá ústředních postav, že to je kolektivní, hromadný román slezské dědiny, a když tam snad je cosi ústředního a hlavního, na co kladu zvýšený důraz, tak je to prý spíše studentská mládež na prázdninách, o které tam hovořím. […] Martínek ovšem řekl, že nepokládá život téhle studentské mládeže za ústřední osnovu románu, nýbrž že tou mohou být jen Zajašové… (Jak vzniká literární dílo, 1935, s. 28–30).

Nor se Martínkovu požadavku podřídil, nicméně roli studentů na konci románu přesto zdůraznil:

Pak odjel Haubr a Bryček a Rein.

Bürkental bude celý rok spát. Až do příštího léta. Pak dá Bůh, že snad zase studenti přijdou a budou pracovat, neboť Bürkental je ohrožená národní výspa a poslední hraničářská stráž – a je prý třeba práce, velké a poctivé práce. (s. 165)

Zmíněná trojice studentů má svůj předobraz v samotném Norovi a jeho dvou přátelích. Právě studenti konec konců tvořili i jindy Norův výrazný inspirační zdroj, jak dokládají například román Jedno pokolení, úvodní kapitoly románu ze slezského venkova Rozvrat rodiny Kýrů či některé jeho povídky.

Paradoxně Bürkental způsobil rozkol mezi oběma osobnostmi, zejména kvůli některým pasážím, které Martínek považoval za příliš naturalistické, až vulgární (korespondence Vojtěcha Martínka).

Tento „naprosto ne román“ má několik dějových linií. Prvním je zcelování pozemků, k němuž docházelo v předobrazu literárního Bürkentalu Hlavnici v letech 1923–25 a sám Nor při něm coby student pracoval jako pomocník inženýrů. Oč šlo? Jednotliví obyvatelé vesnice měli pozemky (pole, luka, pastviny, lesy) na různých místech přináležících k vesnici, netvořily tedy jeden celek. Cílem bylo, aby každý měl nakonec jeden velký kus, nepřerušovaný cizím vlastnictvím. Ohled se přitom musel brát nejen na velikost, ale také na kvalitu nově přidělovaných i původních pozemků a na jejich umístění blízko či daleko od bydliště majitele. Mnohdy bylo ke zmenšení rozdílů mezi starými a novými pozemky nutné předepsat i finanční kompenzace. Zcelování provázela řada emocí, některými lidmi bylo přijímáno souhlasně, jiní byli vášnivými odpůrci. Spory v románu se soustředí zvláště na postavy věčně opilého, nicméně schopného inženýra Bojnara a nespokojeného sedláka Francka Zajaše, které přecházejí až do osobní roviny a končí u soudu. Zajaš totiž inženýra nařkne, že mu pobodal kobylu, a ten se soudně brání. (Čtenář se dozví, že skutečným pachatelem byl člověk, s ním měl neshody Franckův otec. Rodová msta zasahuje několik pokolení, spory zde jdou až na krev.)

Druhou významnou linií ne románu je kulturní činnost na vesnici, položené ve smíšené, česko-německé oblasti. Je soustředěna hlavně na vesnickou amatérskou hudební scénu, otevření nové (ve vsi první) čítárny a oslavu dožínek (neboť děj se odehrává hlavně v průběhu žní). To vše je silně spjato s národnostní tematikou:

Pověděl jim též o tom, že Bürkental není jen tak Bürkental, ale že to bylo kdysi Búřkovo, že to je stará slezská ves – a že tu byli odedávna jen Moravci. A nyní, že tu nejsou Němci, ale jenom několik zněmčilců. A bude dobře […], když oni, kteří nejsou a nebudou zněmčilci, začnou něco dělat – něco tak – řekněme – společenského, co je semkne, uzavře v pevný řetěz a upevní v tom, v čem nejsou dost silni. […] Sestavil sbor. Den jak den navečer cvičil. Hodlal ke konci prázdnin uspořádati zahradní slavnost s koncertem.

Bürkentalští hoši i děvčata zpívala pak nejen ve zkouškách, nýbrž po celé dni. Zpěv seděl v každém okně. A na poli, na lukách, pod každou travkou byla ukryta jiná, nová písnička. (s. 18)

Jazyk románu však nepředstavuje rozdíl mezi Čechy (v místním vnímání Moravci) a Němci, daleko spíše poukazuje na sociální rozdíly. Prostí lidé mluví nářečím, vzdělanci a úředníci spisovně:

»Můžete jít domů. Poobědvejte a za půl hodiny ať tu jste! Přesně!«

Žehravost se usadila mezi figuranty. Bylo jim nepříjemno, že student, bývalý kamarád, nemluví jako oni – dialektem – že »zpanštil«. »Co ten tu poručá?« – Ale nebylo radno neposlechnout, mohl to třebas být rozkaz inženýrův. (s. 15–16)

Nářečí se neobjevuje jen v jazyce postav, proniká místy i do řeči vypravěče.

Jestliže dvě předchozí linie se týkaly hlavně vesnice jako celku, třetí je spjata s jedním rodem, rodem Zajašů. Náhle se přihlásí o svá práva bratr hospodáře, o jehož osudech nebylo nikomu třicet let nic známo, a chce dědictví po otci. Leontýn, jak se jmenuje, byl původně poslán na studia, opustil je však a vedl ve světě dobrodružný život; nyní se vrací, spíše jako životní ztroskotanec, ovšem s mnoha zkušenostmi, domů. Hospodář Francek poukazuje na to, že se bratr dlouhá desetiletí o statek nestaral, Leontýn však svůj nárok opírá o otcovu poslední vůli. Francka tak čeká další soud.

Všechna tři tematická centra pak prostupuje líčení erotických vztahů a zmatků mladých lidí.

Hlavním hrdinou a hlavním scelujícím prvkem je vesnice Bürkental (jejíž název Nor vytvořil podle německého jména obce Vrbno pod Pradědem Würbenthal), která přes všechny vnitřní rozpory stále vystupuje jako jeden celek (v čemž hraje významnou roli kultura):

Bürkental je vlastně jezero na kopečku. Jsou pole a pole, mezi nimi malé návrší, a to návrší je zelené jezero – zahrada a zahrada a ve vodě stromů utopeny domy. Lze vidět z dálky jen několik bílých štítů selských statků a panskou stodolu, kterou střeží devatenáct vysokých jonáků-topolů, štíhle v řadě za sebou podél stodoly ve stejných intervalech jdoucích (ty topoly panské jsou chloubou Bürkentalu) – a potom vidět ještě kamenný kostel, bílý se šedou věží, a dvě školy. (s. 49)

Jen ty dvě školy ves rozdělují: jedna je česká, druhá německá. Vznik republiky ovšem upřednostnil tu českou.

Bürkental se stal nejvydávanějším dílem A. C. Nora. Bývá někdy spojován s projevy expresionismu a poetismu v meziválečné české próze, zřejmě protože byl Nor v kontaktu s mladými, avantgardními autory, byl členem Literární skupiny, která se po jistou dobu hlásila k expresionismu, a byl několik měsíců redaktorem jejího časopisu Host. Přesnější je však spojovat s expresionismem až jeho druhý román Rozvrat rodiny Kýrů.

Autor o díle

Věděl jsem ovšem o „Bürkentalu“ už v době, kdy jsem jej psal pro Martínka, že je to pouhá improvisace, nenáročná, chvatná práce, a tak jsem dal svému dílku podtitul „Naprosto ne román, nýbrž kronika vesnických pijatyk a jiných krásných věcí ze slezské dědiny.“ Martínek je ovšem velmi jemný, taktní a morální člověk, nesnesl ty „pijatyky“ v podtitulu, aspoň ne ve spojení s „krásnými věcmi“, škrtl mně slovo „krásných“ a zkrátil tedy podtitul tak, že se v něm výraz „krásných“ nevyskytl, Píšovi – když zařazoval knihu do „Knihovny mladých autorů“ – se tento podtitul též nelíbil, radil mně jej vůbec vynechat, na jeho radu jsem tedy vypustil tu „kroniku“, ale za živý svět jsem nechtěl upustit od označení „Naprosto ne román“. To v knize zůstalo, bylo to ostatně míněno velmi upřímně, věděl jsem přece, že knížka není román v pravém slova smyslu, nýbrž jen a jen náčrt, skizza nebo něco podobného, zcela nenáročného. 

(Jak vzniká literární dílo, 1935, s. 33)

Napsali o ne románu

Základním prvkem literárního sdělení je v tomto románu převládající úsečnost a dynamičnost. Máme dojem dokonce jakési filmovosti, krátkých a významných sekvencí. Takto charakterizuje autor spád dění (s přímou narážkou na nový fenomén moderní doby, film): „Dni jdou. Jako kaleidoskop. Jako americký film. Pestře. Radostně a bolestně.“ Jednající osoby nejsou nijak zvlášť popisovány podle svého vzhledu, charakteristiky osob vyplývají přímo z děje a dialogů…

(Jiří Urbanec, Čtení o A. C. Norovi, 2003, s. 49)

Musil by to býti velmi zkušený umělec, který při této značné lidnatosti a při nevelikém rozsahu právě dal by všem postavám, což jejich jest a představil je ve všech jejich vlastnostech a rysech tak, aby to byly osoby skutečně živé a ne kromě dvou či tří pouze jejich nehotové náčrty […] Jeho neobyčejně vyvinutý smysl pro konkrétno a realistický detail, jeho snaha nakreslit obraz života v Bürkentalu ve všech jeho složkách a ze všech stran, zavádí ho často do podrobností, které jsou hlavnímu ději spíše ke škodě než s užitkem…

(J. O. Novotný, Cesta 7, 1924/25, s. 681)

Autor to skromně nazývá románovou črtou. Nemohl jsem tuto knihu přečísti najednou, musil jsem ji pro nedostatek času čísti na třikrát. A tu se mi stala věc, kterou jsem už dlouho nezažil: pozoroval jsem totiž, že se vždy na pokračování v četbě těším a to se zvědavostí. Už to samo mně aspoň stačilo. Jest to tedy črta k románu vesnickému, jest to psáno moderně a jest to u nás novum. K těmto vlastnostem přistupuje ještě jedna vlastnost Norova, která jest u nás dosti vzácná, a to jest cudnost. Tuto měl snad jen J. Sumín a Metoděj Jahn, ale ještě spíše Sumín. A. C. Nor vidí přírodu, ale jinak než takový Jan Vrba, pod jehož zrakem se příroda proměňuje v kompost. Proti leckterým romanopiscům obojího pohlaví a pevně již zakotveným má A. C. Nor veliký náskok svého většího nadání a poctivého pohledu.

(Jaroslav Durych, Rozmach 3, 1925, č. 8, s. 128)

Norův »Bürkental« je román české vesnice. Román celého toho komplexu polí, lesů, domů a venkovských lidí. Román kolektivní, kde dějová atmosféra není vytvářena příběhy a osudy dvou, tří ústředních postav, ale všemi lidmi a věcmi na životě Bürkentalu právě zúčastněnými. Není tu prostě výlučně privátních dějů. I sedlák Zajaš, i inženýr Bojnar nejsou než skvělé personifikace dvou velmi určitě viděných společenských představových sil: městské civilizace a venkovského tradicionelního úporného konservatismu. Jich výslednicemi pak jsou oba jako bičem neustále poháněni. A tu vesnice žije, vzpíná se, vzlyká, bouří a tichne jejich doteky, jejich hlasy, jejich činy – jako oni žijí a umírají opět vesnicí. Vesnice se nikdy neptá na jejich vůli. Ona jen žádá, rozkazuje. Oni jsou jejími vykonavateli.

[…]

Tento jistě dramatický konflikt vesnice s dobou dovedl Nor předvésti silou opravdu velkého básníka. Je tu mnoho bouřlivé krásy jako sladkého, opojného ticha, mnoho nových pohledů, postřehů a zkušeností, mnoho jemné, syntetisující psychologie. Kus čisté něhy a prostého barbarství.

(Josef Kastner, Rudé právo 6, 7. 6. 1925, č. 133, Dělnická besídka s. 3)

Zdeněk Smolka