Tvář plná světla

Na začátku čtyřicátých let se Nor vrátil k tématice slezského venkova, kterou tolik zaujal publikum a kritiku v počátcích své literární dráhy. Čtenářský úspěch zaznamenal už román Můj nepřítel osud (1941), která líčí konflikt poctivého vesnického dříče s bezohledným handlířem. Celý příběh lze chápat jako nadčasové podobenství o zápasu dobra a zla, kde dobro vítězí. A takto lidé pravděpodobně četli Norův román v chmurné protektorátní atmosféře.

Sám Nor si ze svého díla úplně nejvíc cenil románu Tvář plná světla (ELK, Praha 1943). Příběh z venkovského prostředí s milostnou zápletkou se odehrává v blíže neurčené obci ve Slezsku, jak je to patrné především z nářečních dialogů postav.

Dva bratři z bohatého selského rodu se ucházejí o dívku Martu. Marek je fyzicky silný chlapec divoké povahy, který se s Martou potkává od školních let, ale dlouho si neuvědomuje, co k ní cítí. Jeho bratr s kuriózním jménem Oktáv je tichým mladíkem, tělesně křehčím. Oba chtějí získat dívku, jejíž citlivá povaha si nepřipouští, že by mohla jednomu z nich ublížit. Marta se nakonec rozhodne pro Oktáva, také pod vlivem rodičů. Marek tak prožívá citový otřes, na čas utíká z domu, toulá se a pije. Manželství ovšem netrvá dlouho, Oktáv těžce onemocní a umírá. Oktávova nemoc sblíží oba bratry a také pouto mezi novomanžely v těžkých chvílích zesiluje. V den pohřbu se loučí se zemřelým mladým hospodářem i zvířata na statku:

Marek na to pamatoval, dal přece slib – „něch se koně podivaju, jak mě budu vynašať, něch su na placu při tym – henaj před kolňum!“ Tak, tak přece to chtěl Oktáv, Marek to slíbil, vyvedl oba Oktávovy koně z maštale, postavil je před kůlnu a vidí, že vskutku je to pravé místo, tady si to Oktáv dobře vybral […]

Oh, všichni to vědí, co se tu děje, nikomu není neznámo Oktávovo přání, zahlédli napjatou pozornost obou koní, jejich střeh, a několik úst zašeptalo, upozorňujíc ty, kdo si snad nevšimli:

„Ty koně to vju – ty to vju – věďu to – poznaly to.“

Mezi oběma koňmi, mezi jejich hlavami, v každé ruce jednu ohlávku, stojí Poldahanys a je na něm, aby to koním řekl. Chce to zašeptat, ale nemůže vypravit slova, až když je rakev téměř u vrat, až s ní už zatáčejí na silnici, pronáší k oběma hlavám, Hektorově a Fryckově:

„Vynašaju vam hospodařa –“

Zrovna v pravou chvíli to vyřkl, právě vykročil Oktáv ze statku –

A potom pláče, velký starý chlop, Poldahanys, pláče, tváří skryt do srsti koňského krku. (s. 167)

Marta po smrti Oktáva na statku zůstává a vychovává dvě děti, které vzešly z krátkého manželství. Je plachou a pokornou bytostí, která má v románě až světecké rysy. Její jméno odkazuje k biblické Martě, aktivní pomocnici z okruhu Ježíšových blízkých, ale radost a klid, který vyzařuje z tváře románové hrdinky, si lze spojovat i s Pannu Marií a mariánskými ikonami:

Marta k němu zazářila oslnivým světlem své tváře plné štěstí, oh, tak šťastné, a svítivě se na něho dívá, robota jí vypadla z ruky, přikročila blíž a Marek po ní vztáhne pravici (s. 263)

Nor rozvíjí realistické vyprávění, zachycuje zemědělské práce i venkovské události jako pohřby a svatby. Prostředí spíš naznačuje, nezatěžuje text dlouhými popisnými pasážemi. Román je zakončen harmonicky, ale vesnická komunita v něm není idealizována, jak to bylo běžné v próze českých ruralistů. Příběh ukazuje velkorysost venkovanů i silné vazby na rodový majetek, které vedou a k hamižnosti a vypočítavosti. Nor tak navazuje na linii českého venkovského románu (J. Š. Baar, K. V. Rais), ale též na podněty u nás tehdy hojně čteně skandinávské prózy (norský nobelista Knut Hamsun, k němuž se Nor hlásil svým pseudonymem). Některými kritiky je román zároveň dáván do souvislostí s psychologickou prózou, která se silně rozvíjela v období protektorátu. Do její blízkosti se dostává také mnoha vnitřními monology postav. Nejvýraznější prostředek textu však tvoří hovory lidí, sugestivně stylizované do slezského nářečí. Nejde přitom jen o promluvy hlavních postav, prostřednictvím hlasů vesnické pospolitosti se tu vytváří komentář k hlavnímu ději po vzoru chóru v antických tragédiích, srov. tuto směs výroků o Martě z úst „robek v dědině“ na začátku druhé kapitoly 3. části:

„Zestarla o paru rokuv – za tych paru dní –“

„Děvucha je hrubě měkej natury – nic nesněse –“

„Všecko se moc bere –“

„Potřebovala by sama doktora –“

„Přespať by se měla raz pořadně – brzo štrnast dni něspala nic –“ (s. 124)

Právě použití svérázné, úsečné mluvy vesnického kolektivu vyvažuje místy sentimentální vyznění Norovy prózy. Zároveň se jejím prostřednictvím dobře vystihují lidské typy slezských venkovanů, jednoduchých, ale autentických lidí, kteří jen s obtížemi vyjadřují své city.

Román byl v období protektorátu čten jako symbolické poselství o naději a vítězství světla. Také Nor ve svých pamětech konstatuje, že otřesná protektorátní situace, v níž dílo vznikalo, silně ovlivnila emocionální naladění textu. Tvář plná světla se setkala s příznivými ohlasy, ale zároveň rozproudil debatu o používání nářečí v próze, někteří literární kritici (Zdeněk Vavřík, Bedřich Slavík) upozorňovali, že nadužíváním nesrozumitelných nářečních slov se dílo připravuje o obecnější působnost.

Tvář plná světla vyšla celkem ve třech vydáních a byla přeložena do polštiny, ale přes opakované pokusy se kniha vydání v Polsku z politických důvodů nedočkala (srov. níže)

Autor o díle

Román Tvář plná světla měl přitom zajímavý osud. Pro nakladatelství Czytelnik, největší polský nakladatelský podnik, jej přeložila roku 1947 Jadwiga Bułakowska, ale román v polštině nevyšel a rukopis překladu se dokonce ztratil. Asi o dvacítku let později, v roce 1971, jsem na vydání překladu téhož románu podepsal novou smlouvu […], román tentokrát přeložil Andrzej Piotrowski, polský básník a po zemřelém Hierowském nejlepší polský překladatel českých autorů, ale smlouva opět nebyla splněna. Román měl v Polsku vyjít v roce 1972, nebo 1973, ale překladatel (…) mi náhle napsal dopis, ve kterém mi sděloval, že Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza vyškrtla z edičního plánu jeho překlad Tváře plné světla, a to na pokyn polského ministerstva kultury, které dostalo ´doporučení´ můj román v českém překladu nepovolovat […] A tak kromě knižního překladu Bürkentalu v Polsku a časopiseckého vydání Každý den je neděle (v deníku Życie Warszawy) jiné románové dílo v překladu nevyšlo. (Život nebyl sen 1, 1994, s. 553–554)

Napsali o románu

Jeho /tj. Norova/ biologická, pudově a smyslově rozvinutá obraznost má všechny předpoklady, aby vystihla, co se děje v nejprimitivnějším člověku […]. Nesmí ovšem upouštět A. C. Nor už nikdy od umělecké kázně a od dnešního vysokého stupně literárního vkusu. Pronikat pod povrch věci, pracovat náznaky, jež by i čtenář už sám dotvářel, otřást samými hlubinami lidského nitra, nebát se jej stavět před děs z prázdna také mžitkovým uchopením skutečnosti, ne jen detailním jejím prokreslováním. (Jaroslav Š. Kvapil, doslov, Tvář plná světla, 1943, s. 275)

Román byl považován za výraz regionalismu: oceňoval se autorův smysl pro lidské utrpení, lásku, zájem o obyčejný život prostý senzačnosti, stejně jako regionalistické zachycení specifického ducha slezského kraje. (Lukáš Holeček, in: Dějiny české literatury v Protektorátu Čechy a Morava, 2022, s. 383)

Jan Malura