Karel Biňovec a rozhlasové studio

Se zkušenostmi divadelního režiséra a programového pracovníka nastupuje Karel Biňovec v roce 1963 do ostravské krajské redakce Československého rozhlasu.

Hned propojuje svou práci literární, či literárněkritickou, její stopy dodnes nacházíme v časopisu Červený květ, kde publikoval, s výrazem vhodným pro rádiové přijímače. I dnes se můžeme vrátit k jeho rozhlasové recenzi na Šuleřův román Vášnivé povahy, který je tematicky svázán s děním v rozhlase, s politickým pozadím 50. let, s milostnou a etickou krizí hlavních postav, rozhlasového redaktora a divadelního režiséra; k rozhlasové opeře (Kuchařova láska a pomsta, z roku 1967, tady se na scénáři podíleli vedle Biňovce i Zdeněk Milt a Karel Čejka); k rozhlasovým kabaretům (Únorový půlkabaret, Půlkabaret květnový, z roku 1969). Rozhlasová hra a kabarety využívají postupy, s nimiž přišla divadla malých forem, či divadla satiry. Písně (původní i jejich cover verze) se stávají součástí děje (posunují jej, nebo jej dovysvětlují). Dialogy postupně rozkrývají i rozmývají povahu dobra a zla, stereotypu a novosti. Ironizují ty, kteří chtějí proplouvat dobou a situacemi bez názoru, nenápadně, jen aby si zachovali, upevnili, či vydobyli svůj status.   

V ostravském rozhlase setrval Karel Biňovec do roku 1969, kdy byl jako nežádoucí propuštěn.

Do éteru se vrací v poslední třetině 80. let 20. století, kdy nahrává svá zamyšlení nad stavem společnosti, demokracie, nad rolí osobností, které propaganda stále nazývá „ztroskotanci a samozvanci“, pro vysílání Svobodné Evropy. (Komentář k reakci oficiálních míst ČSSR na Několik vět CRA09306/6) V těchto rušených vysíláních je zřejmá Biňovcova schopnost dramatického přednesu, využívání modulace hlasu, aby bylo možné zvládnout neviditelné jeviště.

K mikrofonu ostravského studia znovu usedá již v závěru roku 1989, aby formuloval své zkušenosti z euforické doby 60. let a mravního zvratu na počátku normalizace, aby připomínal, jak je jednoduché vykřikovat hesla v anonymním davu a nesrovnatelně těžší stát si za svým názorem jako jedinec, jak zrádná může být pomsta, a naopak nadějeplná komunikace člověka s člověkem. Je přesvědčen, že východiskem pro změnu je „jednota slušných lidí, [protože] jenom tak vytváříme šanci našim dětem“. Po listopadových dnech roku 1989 (Biňovec OVF051660) vysílá k posluchačům mj. i tuto výzvu: mírněte emoce, je nebezpečné podléhat křiklounům a demagogům, dnes nejde o to, koho sesadit, nýbrž o prosazení skutečné demokracie bez všech přívlastků. Jestliže ta začne fungovat, potom ti nekompetentní činitelé budou muset sami odejít.   

Procházíme-li v archivu dochované nahrávky, můžeme charakterizovat žánry, které pro rozhlasové vlny připravoval a často i vysílal. Sám, když na rozhlasové období vzpomínal, mluvil o fejetonech, povídkách, úvahách a rozjímání.

Právě promluvy v sametově rozbořených měsících přechodu z osmdesátých do devadesátých let jsou plné příměrů (jak se společnost prostřednictvím stroje času dostává tam, kde už dávno chtěla být; jak je stroj času poháněn lidskou touhou po svobodě a pravdě a čeká ho těžší etapa, kdy se zastaví a sestupem na pevnou zem započne „etapa střízlivosti, rozumu a práce“) a poučených obrazů: Každá revoluce je doprovázena šelmami, které obracejí své nozdry tam, kde cítí snadnou kořist. Pozor na ně! Revoluce se musí obávat nejen svých odpůrců, ale také pochlebovačů, a těch možná dokonce ještě více. Protože jednoho nehezkého dne bychom si také mohli uvědomit, že zase trčíme na místě, že nám někdo zase krade naše léta. Biňovec píše a vysílá dodnes platné a brilantní postřehy, které jej vracejí do roku 1968, 1969 (Biňovec  OVF051901) (k „infiltraci strachu a lži“, k „indoktrinaci lidí“, k „hmotným, ekologickým a morálním důsledkům okupace“ a opakovaně k významu slušných lidí) a současně se analyticky zamýšlejí nad (tehdy ještě zcela čerstvými) událostmi Listopadu 1989 a měsíců následujících. Soustřeďují se na postoje, prožitky, poznatky člověka, na vztah historie a jedince, na emocionalitu ovládající důležitá rozhodnutí, na bázlivost a opatrnictví nechávající neustále „otevřená vrátka“, co kdyby se to zvrtlo, aby bylo možné se přidat k „vítězům“. Jeho pravidelné nedělní promluvy dnes napomáhají k poznání a pochopení situací v polistopadových dnech. Ukazují, že to není jenom sebevědomí a odvaha vyslovovat na veřejnosti názor, který může být menšinový, ale je to také odpovědnost za promyšlený celek jeho rozhlasových vystoupení, která pracovala s obrazností, s přirovnáními (Život, to jsou nekonečné vesmíry, fanatismus to je rovná nudná autostráda, pod jejímž betonem je pohřben člověk i život.), s pointou. V promluvách je přímo oslovován posluchač. Je znepokojován otázkami, které Biňovec klade sobě i jemu, je ponoukán nejen nabízenými odpověďmi k přemýšlení. (Proč se člověk změní ve fanatika? Snad ze slabosti, že nenajde v sobě odvahu rvát se se životem. Proto se změní z člověka v nositele nějaké ideje, upne se k ní tak, že ji promění ve smysl svého života. Pro takové je pak osobní tragédií, když přijde Listopad, a idea, které sloužili, se zhroutí jako domeček z karet.) Jedním z důležitých motivů se stává pro Biňovcovy texty slovo, slovo v příběhu (románu, divadelní hře, v autentickém příběhu konkrétního člověka), abychom pochopili sebe sama a naučili se otevřeně vymezovat vlastní postoje a pojmenovávat slabošské chování, rozpoznávat, kdy se znovu ocitáme v „područí strachu“ a do řízení našeho života vstupují ti, kdo „vidí jen sami sebe a vlastní zájem“, „kasárenské manýry“, použijeme-li jeho vlastní spojení.

Ač jeho hlas a myšlenky zaznívaly v rozhlase pravidelně v nedělním vysílání, pro roce 1989 přesunul svou energii na stránky Moravskoslezského dne, aby znovu povzbudil změny v oblasti žurnalistického řemesla.   

Iva Málková