Charakteristiky zcela osobní

Když na konci června 1991 Karel Biňovec zemřel, přišla řada formálních kondolencí, ale také dopisy se slovy, která se jej pokusila vystihnout:

Vím, že se Karel ve své činnosti politické, literární i v ČNR vydával beze zbytku. Pomoc, kterou poskytoval svojí prací nově se utvářející demokracii v této zemi, nelze pominout a my všichni jsme si vědomi, jak právě v dnešní situaci nám bude jeho nekompromisní ale moudré rozhodování a chování scházet.

Napsal z času disentu Karlu Biňovcovi blízký Rudolf Batěk, v dané chvíli předseda Sněmovny lidu Místopředseda Federálního shromáždění ČSFR, 6. 7. 1991

♦

V kondolenci Dagmar Seidlové (z 6. 7. 1991), která byla jeho spolužačkou na gymnáziu v Praze, čteme slova: V jednom dopise mi kdysi napsal: Kdybych se nebál, že probudím závist bohů, napsal bych, že se cítím šťastný.

♦

Doba, která nás dělí od pozoruhodného života Karla Biňovce, je stále ještě naplňována jeho existencí v paměti těch, kdo jej potkávali.

Na rozloučení s Karlem do ostravského krematoria dorazilo počátkem července 1991 mnoho jeho přátel a kamarádů všech generací, mnozí byli tak jako pisatel těchto vzpomínek i o čtyřicet let mladší než on sám. V hospodě jsme si pak společně dávali malé vodečky, tak jako je pil Karel, a vyprávěli si, jaký to byl frajer. […] Poctivý, a proto inspirativní příběh člověka, který navzdory svému nadání nevyměnil kariéru za špatné svědomí a zaplatil za to jako čestný člověk a občan vyloučením z veřejného života ve svých nejlepších letech. Ale možná skutečně černá Ostrava, příslovečná bašta stalinismu, zakouřené ocelové srdce republiky, město kultu dělnické třídy, Mamulových pracovních sobot a adorace servilní podřizenosti režimu, nebyla v těch časech zničena jen díky lidem, kteří se poctivě snažili přes ústrky být i v nespravedlivé době spravedliví. Tak jako Karel Biňovec.

Vzpomínka Ivo Mludka, otištěna v Krásné Ostravě, 2015/3, s. 36.   

♦

S Karlem Biňovcem jsem se seznámil v druhé půli 80. let v bytě manželů Šavrdových v Ostravě. Karel od prvního pohledu vypadal, jako by do tohoto města vůbec nepatřil. Bytostný intelektuál, spisovně hovořící, s potutelným vševědoucím úsměvem, ani jeden zbytečný krok bez kouřící cigarety. Suchý humor, brilantní myšlení. Rodilý Pražák Karel byl skutečně v Ostravě náplavou, i když náplavami jsou v tomto městě skoro všichni. Navštěvovat jsem jej chodil do jeho porubského bytu. Místo Karlova bydliště, porubský Oblouk, je ostatně také úsměvným paradoxem dějin. Jeden z nejvýraznějších kritiků komunistického režimu na Ostravsku bydlel v jedné z nejikoničtějších komunistických staveb, která kdy v Ostravě vznikla.

Karel kouřil nejraději slovenské Čardy. Proti nim byly dělnické startky za 4 Kčs učiněný luxus. To Čardy, stejně jako startky také bez filtru, stávaly méně, tuším 3,20 Kč. /Schválně si zkuste tuto informaci zjistit pomocí Google. Nepochodíte/. A právě za odéru těchto Čard jsme spolu někdy krátce před 28. říjnem 1989 v jeho bytě v komunistickém Oblouku formulovali text s požadavkem, aby ostravské centrální náměstí Lidových milicí bylo přejmenováno zpět na Masarykovo náměstí, jako tomu bylo v letech 1945 až 1953. Když už tedy tady máme tu přestavbu, glasnosť, nové myšlení a všechny ty nesmyslné termíny, kterými tehdy komunisté operovali ve snaze přesvědčit obyvatelstvo, že oni jsou ti hodní. Dopadlo to jako obvykle. V den státního svátku nás všechny sebrali, ať už v bytech nebo někde na ulicích, na náměstí Lidových milicí se 28. října 1989 nikdo nedostal, a ke čtení žádného textu samozřejmě nedošlo. Ani jsme ten náš vlastně čekaný a nepřekvapivý neúspěch nestačili s Karlem později moc rozebírat. Za necelé tři týdny vypukla sametová revoluce, a to jsme v jeho bytě řešili, později už jako s panem poslancem České národní rady Karlem Biňovcem, úplně jiné věci. Jen ten odér ze slovenských Čard zůstával v Oblouku pořád stejný.

Vzpomíná novinář Jan Král.

♦

…když začal pracovat v Knihovně města Ostravy, a to bylo období obecně velmi náročné, byl v osobní krizi a snažil se situaci zvládnout. My jsme se jako spolupracovnice snažily být ohleduplné a pomáhat mu. Měl významné znalosti především v oblasti literatury, a to bylo přínosné pro uživatelé služeb knihovny i pro spolupracovníky.

Vzpomíná na nástup Karla Biňovce do Knihovny města Ostravy Ilona Nemeškalová.  

♦

Karel Biňovec byl a je pro mne symbolem vzdělanosti a slušnosti. Brzy po svém nástupu do knihovny jsem se s tímto pánem setkala, když jsem zjišťovala odpověď na zvláštní dotaz čtenáře, týkající se některých křesťanských symbolů a atributů. Ihned jsem pochopila, že mám co do činění s velmi vzdělaným a sečtělým mužem, třebaže jeho samotný vzhled vyzníval poměrně nedbale a byl neustále obklopen dýmem a nepříliš vonným odérem jeho oblíbených cigaret značky Čarda. Velmi záhy se z nás stali přátelé a já jsem si toho velmi cenila, stejně jako jeho rad a informací. Mnohokrát jsem využila jeho téměř encyklopedických znalostí. V té době to byl pro mne (a mnoho dalších) takový živý internet. Jeho klasické vzdělání se projevovalo také v písemném projevu – dokonale využíval jednoduchých, ale výstižných popisů s množstvím faktických informací. Byl autorem několika metodických materiálů, což byly návody pro přípravu literárních besed na školách. Většinou to byl suchopárný popis života autora a neméně suchopárný rozbor jeho díla. Výjimkou byly jen metodické listy připravené kolegou Karlem. Např. jeho text o americké detektivce byl nejen plný nikde nezveřejněných (v té době) informací, ale byl i velmi vtipný, takže byla radost jej číst. Konečně stejně jako později poslouchat ze Svobodné Evropy, nebo později číst jeho fejetony. O příteli Karlovi bych toho mohla napsat mnoho, zážitků s ním mám přehršel, ale už jen dodám – byl to nesmírně slušný člověk a nepamatuji si, že by někomu ublížil, či ho zlým slovem urazil. Myslím, že na závěr bych mohla dát “ k lepšímu“ jednu historku, která ho dost charakterizuje:

Karel měl krásnou jezevčici Sallynku a hledal pro ni „ženicha“ stejných kvalit. Měli jsme kamaráda, který měl odpovídajícího krasavce. Jediný „problém“ byl, že ten kamarád-páníček byl také člen Lidových milicí, což s páníčkem chartistou moc nekorespondovalo. Schůzka se konala na neutrální půdě-v našem bytě. Nic se však nestalo, neboť nevěsta neměla náladu a ženichovi to nějak nešlo. Karel to tak napůl radostně a napůl smutně komentoval: …“vidíš, ona je dáma a hned pochopila, že podvolit se ženichovi s takovým původem by byla čirá mesaliance.“

Zavzpomínala Mirka Mikušková, bývalá kolegyně (knihovnice) a přítelkyně