Helena Salichová – malířka
Ambice Heleny Salichové byly mnohem větší než být pouhou učitelkou. Po roce 1918 bylo umožněno studium na Akademii výtvarných umění v Praze i studentkám a Helena Salichová se stala první ženská posluchačka z Ostravska. (1919-1926). I když neměla maturitní vzdělání, vedení školy v čele s Maxem Švabinským vzhledem k jejímu nespornému talentu udělalo v jejím případě výjimku. Mělo ale jednu podmínku, musela absolvovat šestiměsíční soukromé studium kresby aktů. Tento žánr byl pro její přijetí povinný a doposud se s ním nesetkala.
Mezi její pedagogy patřili Václav Hynais, Vlaho Bukovac, Vratislav Nechleba a Karel Krattner. Základy grafického umění se učila u Augusta Brömse. Na akademii nebyla jedinou ženou, v té době zde ještě studovala na příklad Vlasta Vostřebalová-Fischerová a Milada Marešová.
Po absolutoriu v roce 1926 se Salichová trvale usadila v Polance nad Odrou, kde se začala aktivně věnovat malířství, grafice, ilustrátorské práci a navázala na své dřívější sběratelské a etnografické aktivity. Sbírala slezské kroje, výšivky, písně a pohádky, které následně buď sama ilustrovala, nebo výtvarný doprovod přenechávala jiným výtvarníkům.
V roce 1926 se stala jako jediná žena zakládající členkou Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců (MSVU), s nímž pravidelně vystavovala v ostravském Domě umění. Svá díla podepisuje jako Helena Salichová-Hálová. Sňatek s Antonínem Hálou (1895-1952), taktéž absolventem pražské akademie, uzavřela i přes nesouhlas rodičů v roce 1923. Do roku 1926 žili odděleně, až po absolutoriu se nastěhovali k Heleniným rodičům do Polanky nad Odrou.
Salichová se v té době na výstavách prezentovala hlavně olejomalbou, Hála naopak grafickými listy. V obrazech zachycovala průmyslovou krajinu Ostravy a jejího okolí – Přívoz v noci (1926), Cestu přes Polanku (1926), ale i běžné příběhy zdejšího života – Koupání (1925), Žně (1926), Chlapec s králíkem (1929), Chlapec s kočkou (1930), U krámu (1932) zachycující pohodu letního dne. Častá jsou u ní i zátiší – Zátiší se zavařeninou (1931), Zátiší s melounem (1932), Kytice (1930) a Kosatce (1956). Kromě olejomalby začíná kolem roku 1932 vytvářet obrazy formou enkaustiky (používá se roztavený vosk jako pojivo pro pigmenty) – Zátiší s hroznem (1932).
S MSVU Salichová vystavovala do roku 1935, kdy z tohoto uměleckého seskupení vystoupila. Jejím novým útočištěm se stal spolek Výtvarní umělci Moravská Ostrava (VUMO), založený v roce 1932, který se nemalou měrou zasloužil o rozvoj moderního umění první poloviny 20. století na Ostravsku. Mezi jeho členy patřili např. sochař Augustin Handzel, malíři Bohumír Dvorský, Vladimír Kristin a grafik Jan Sládek. Poprvé se jméno Heleny Salichové objevuje v kontextu tohoto sdružení na výstavě v ostravském Domě umění v roce 1936, následně pak o rok později. Únik k VUMU byl pro umělkyni však pouze marginální záležitostí, již v roce 1938 byla zpět v MSVU.
V roce 1927 zemřel Helenin otec, do rodiny však přibyl syn Milan. Téma mateřství se tehdy velkou měrou promítlo do autorčiny tvorby. Vzniká celá řada děl zachycujících syna v různých fázích života. Toto šťastné období však netrvalo dlouho. Helenino manželství bylo poznamenané Hálovým alkoholismem a psychickou labilitou a v roce 1931 skončilo rozvodem – je zajímavé, že umělkyně začíná vystavovat pod svým dívčím jménem Helena Salichová až o dva roky později.
Od roku 1936 začala v tvorbě Heleny Salichové převládat grafika, hlavně pak umění dřevorytu, dřevořezu a linorytu. První grafický cyklus byl nazván Album ilustrací k slezským lidovým písním. Jednalo se o dvacet pět linorytů, vkomponovaných do notových a textových záznamů. Úvodní slovo k tomuto albu napsal Vojtěch Martínek.
Následoval cyklus dřevorytů Staré naše písně v obrazech (1936), inspirovaný slezskou kulturou lidových písní. V tomtéž roce vyšlo v omezeném nákladu také album nazvané Slezské písně s textem grafičky: „Album bylo vyryto a vytištěno pro všechny, kdož milují písně našeho lidu.“ Zcela ojedinělý je i konvolut Slezských písní Petra Bezruče, který vyšel tiskem v edici Beskydy v roce 1937. Bibliofilie byla tištěna v nákladu sta kusů Karlem Krylem v Novém Jičíně v souvislosti s Bezručovými sedmdesátými narozeninami. Salichová toto album vydala díky finančnímu příspěvku Záložního úvěrního ústavu v Moravské Ostravě. Jedná se o deset celostránkových dřevorytů, tři z nich jsou dvoubarevné (Červený květ, Škaredý zjev, Žně). Co se týče předloh, je zjevné, že si k výtvarnému zpracování Salichová vybírala hlavně texty se silným sociálním podtextem.
V roce 1937 vytvořila Salichová patnáct linorytů nazvaných Prací k blahobytu (podtitul Zlín), zachycujících nejen práci v Baťových závodech, ale i zdejší funkcionalistickou tovární architekturu. Při přípravách tohoto alba poznala Baťovy závody z autopsie, zdejší výrobní procesy proto zdokumentovala zcela věrohodně (např. U pásu, U gumárenského lisu, Šičky) a ještě téhož roku byl cyklus se značným ohlasem vystaven na 2. zlínském uměleckém salónu.
Asi nejdůležitější v kontextu tvorby Heleny Salichové se stal protiválečný cyklus „Slezsko 1938“ (Slezská kronika) obsahující deset velmi sugestivně zpracovaných grafických děl, jejichž názvy jsou všeříkající – např. Vyhnali nás od Těšína, A zůstali celým světem opuštěni, Nezůstal kámen na kameni aj. Výmluvná jsou i slova vyrytá na titulním listu: “Do černých desek ryjem své hoře my z prokleté země od Opavy a Těšína, my, kterým zpíval Bezruč.“ Autorka se touto tvorbou snažila objektivně vylíčit zoufalství lidí v kontextu mnichovské zrady, a zároveň zachytit naději a víru v obnovenou svobodu. Velké hrdinství projevila tím, že linoryty tiskla ve svém ateliéru v Polance, která v té době patřila do Sudet a ilegálně nechávala transportovat do Protektorátu Čechy a Morava. Cyklus byl v obsáhlejší formě opětovně vydán v roce 1945 a následně prezentován na putovních výstavách v rámci akce Budujeme Slezsko.
Válečná léta Salichovou velmi zasáhla. Leitmotivem jejich děl se stává postava ženy. Ta se u ní objevuje v různých obměnách po dobu více než padesáti let. Je zobrazena v mnoha námětových rovinách, jako bezstarostná dívka věnující se při zpěvu hospodářským a domácím činnostem, jako matka s kojencem v náručí, nebo jako žena čelící nepřízni osudu při opouštění Těšínska s dětmi u boku a drobným majetkem v náručí. Zpravidla se jedná o ženu, která je silná a snaží se proti nepřízni osudu bojovat, veškeré utrpení se však postupně vpisuje do její tváře. Dokladem toho je nádherný cyklus litografií Slezské Sibyly (1941), jímž Salichová přispěla k zachování a oživení slezské kulturní identity, a to nejen prostřednictvím výtvarného umění, ale i etnografického zkoumání.
Umění zůstala Salichová věrná i v době poválečné, tehdy vzniká celá škála grafických listů, zaznamenávajících všední život v Polance. Důraz je v nich kladen na poklidný běh času v symbióze se střídajícími se ročními obdobími – Senoseč (1964), cyklus linorytů Zima v Polance (1958-1968).
K válce se ještě jednou vrací v roce 1964 cyklem sedmi dřevořezů nazvaných Utrpení židovských dětí. Velmi expresivní formou s důrazem na kontrast světla a tmy zde zpracovává téma života dětí v době holokaustu.
Salichové nejrozsáhlejším uměleckým dílem se stává volný cyklus dřevorytů nazvaný Tvary skryté ve dřevě, na kterém pracovala od 60. let minulého století takřka až do smrti. Zpravidla se jedná o černobílé grafické listy, které jsou však pojaté s velkou invencí a nápaditostí. Salichová v nich dokáže ještě i v pozdějším věku upouštět uzdu své fantazie a v dřevěných deskách nacházet léta skrytá tajemství. Vytvořila soubor sto osmdesáti námětů, kterým předala smysl a řád a objevila pro diváka zcela nový svět vytvořený přírodou a dopracovaný člověkem (např. Ráno, Květ s motýlem, Chaos, Labutinka).
Mgr. Gabriela Pelikánová
