Helena Salichová – Slezské bajky

S přihlédnutím k materiálům zachovaných v písemné pozůstalosti autorky je možné pozorovat, jak se proměňoval koncept souboru adaptací slezských pohádek do doby jejich finálního vydání v roce 1958. Je pravděpodobné, že Helena Salichová zamýšlela zařadit do souboru nejen upravené lidové pohádky, ale také pověsti. O tom svědčí jednak název složky „Slezské pohádky, bajky a pověsti (I. – V.)“, jednak fakt, že v samostatných podsložkách najdeme také pověsťová vyprávění (např. o tom, jak lidé uměli čarovat, o důlním duchu, hastrmanovi, bílém koni a o slezských pokladech). Složky také obsahovaly větší množství pohádek, z nichž se několik dočkalo vydání až v roce 1975 (v souboru O Zlatém zoubečku), jiné ovšem publikovány nebyly. Zajímavé také je, že znění některých publikovaných pohádkových příběhů se liší od variant umístěných ve složkách zachovaných v autorčině písemné pozůstalosti. Lenka Rychtářová uvádí, že podle dopisu, zaslaného Heleně Salichové nakladatelstvím, bylo autorce doporučeno některé pohádky přepracovat, aby jim nechybělo „mravní poslání“, jiné příběhy pak měla vynechat úplně. Na doporučení nakladatele také měla podstatně upravit jazyk a vypustit z textů nářeční prvky, což ovšem bylo Salichové vyčítáno v recenzi Antonína Satkeho (blíže Rychtářová 2016 a Satke 1976).

Pohádkový soubor Slezské bajky vyšel v roce 1975 v upraveném vydání pod názvem O Zlatém zoubečku (Ostrava: Profil). Vedle deseti pohádek z původního vydání byl soubor rozšířen o dalších čtrnáct pohádkových příběhů. I tato kniha se dočkala výtvarného doprovodu samotné Heleny Salichové, tentokrát však tvoří ilustrace autorčiny kresby fixem. Nově doplněné pohádky jsou taktéž literárními adaptacemi pohádek lidových. Salichová v nich opět poukazuje na místní zvyky či mezilidské vztahy, ale také neopomíjí reálie (např. v pohádce Jak se bratři srovnali jsme seznámeni s tím, jak byli chudí lidé nuceni hospodařit s obuví, kterou nosívali jen v zimě a museli ji nechávat opakovaně opravovat, protože si nemohli dovolit koupit novou). Hrdiny jsou nejčastěji venkované, jejichž vlastnostmi jsou pracovitost, šetrnost a také chytrost, přičemž bývají konfrontováni s bídou, hloupostí a nevědomostí, které jsou podle Svatavy Urbanové vnímány jako důsledek sociálního útlaku a zotročování (například v pohádce Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění je obrazně odsuzována „bezmocnost prostého člověka dovolat se spravedlnosti“) (Urbanová 1984: 17). Vyprávění Heleny Salichové nejsou příliš barvitá, např. ve srovnání s jinými upravovateli pohádek se její příběhy vyznačují skromnějším využíváním uměleckých či kompozičních prostředků, neobsahují ani mnoho obsáhlých popisných pasáží. Ve vyjadřování postav však nechybí prostředky naznačující spontaneitu mluveného projevu, avšak necítíme tu výraznější stylizaci autorky do role lidového vypravěče. Pohádky jsou vyprávěny ve spisovném jazyce, občas oživovaném nářečními prvky.

V dobových recenzích autorčiných pohádkových souborů z let 1958 a 1975 se setkáváme s protichůdnými názory. Zejména u prvního souboru Antonín Satke (Český lid, 1976) spatřoval nedostatek zejména v nedůsledném odkazování k místům pořizování pohádek či uvádění jmen vypravěčů. Podle něj také chybí údaj o tom, jak Salichová při zaznamenávání příběhů postupovala, což může působit dojmem, že některé neobvyklé látky (např. pohádka o Kvasigroškovi) jsou autorčinou fabulací. Jako nepříliš zdařilý se zdá Satkemu jazyk pohádek druhého autorčina souboru, vzhledem k tomu, že obsahují jen malé množství dialektismů, a proto není jednoznačně jasné, že se jedná o regionální příběhy. Knihu O Zlatém zoubečku ovšem dále chválí pro zařazení látek známých v naší pohádkové i pověsťové tradici a rovněž kladně hodnotí její výtvarný doprovod. Méně kritická je pak recenze Oldřicha Rafaje (Zlatý máj, 1961), který vnímá jako nedostatek souboru Slezské bajky (1958) dramatičnost dějů některých příběhů, která do pohádek promítá až příliš z reality, což ve výsledku může narušit daný žánr. Mnohem více je však jeho recenze souboru pochvalná, dokonce by podle něj mohl být díky svému zpracování jistým příkladem pro další autory, kteří plánují vydat knihu pohádek vycházející z lidové slovesnosti oblasti Slezska. Výhradně druhému souboru se ve své recenzi věnoval také Otakar Chaloupka (Zlatý máj, 1975), podle nějž „zde nejde o náhodné podněty projektované do osobitě vyhraněné autorské invence, nýbrž o odborně poučné a folkloristicky kritické zvládnutí látek zvolených a rekonstruovaných v širších aspektech etnografických“ (Chaloupka 1975: 524). Také si všímá, že Salichová si dokáže „velmi dobře a přitom působivě poradit s vypravěčskou fakturou pohádky i pověsti, dovede citlivě vyřešit vztah regionálního variantu a obecněji platné polohy pohádky a pověsti vyrůstající z folklórní atmosféry, vybírá si látky silně krajově zpřízvučněné“ (Chaloupka 1975: 524).

Mgr. Andrea Balharová, Ph.D.