Helena Salichová – spisovatelka

První sbírku lidových písní s názvem Slezské lidové písně svatební a jiné z Kyjovic a okolí (Kyjovice: vlastním nákladem) vydala Helena Salichová v roce 1917. K deseti skladbám ze sbírky složil skladatel Leoš Janáček klavírní doprovody. Ty vyšly v roce 1920 tiskem pod názvem Slezské písně (ze sbírky Heleny Salichové). Salichová se s Janáčkem přátelila, mj. jí známý umělec dával rady ohledně sběru lidové písně. V roce 1920 vychází rovněž svazek Národní písně slezské (Praha: B. Havlíček), doplněný o autorčinu ilustraci na obálce. V rukopise pak zůstaly písňové sbírky Koledy a písně klarinetisty Vincence Telnara a Lidové písně z Polanky nad Odrou a Klimkovic.

V roce 1921 vychází soubor čtrnácti pohádek a lidových vyprávění s názvem O hodném děvčátku a kravičce Babulce a jiné slezské pohádky (Praha: nakl. Oldřicha Petra). Knihu opatřil ilustracemi manžel Heleny Salichové, Antonín Hála. Jedná se o texty inspirované lidovou pohádkovou tvorbou, která však autorce sloužila jen jako podklad pro vlastní převyprávění (Pavliňák 2009: 128, 144; Přikryl 1974: 15; Urbanová 1984: 12).

Kniha Dětský svět (Z dětského světa) vyšla v roce 1932 (Svinov: V. Vaško). Jedná se o soubor dvanácti kratších autorských pohádek určených zejména nejmenším dětem. Autorčinou inspirací pro vytvoření této knihy byl syn Milan, jemuž je kniha věnována. Pohádky vznikaly v prvních letech jeho života, přičemž v roce vydání bylo Milanovi pět let. Předčtenářům je přizpůsobena nejen délka textů, ale také volba uměleckých a jazykových prostředků. Důležitou součástí knihy jsou ilustrace, tematicky provázané s texty. Každá pohádka je opatřena celostránkovou ilustrací, jež má podobu barevného dřevorytu (Rychtářová 2016: 27).

Ilustrovaný soubor autorských pohádek Dům z pohádky (Ostrava: Nár. správa fy Julius Kittl) byl vydán v roce 1945, avšak pohádkové texty v něm zařazené vznikaly již během třicátých let. Z rukopisných záznamů vyplývá, že autorka zamýšlela dvojdílnou kompozici knihy, ovšem k vydání druhého dílu nedošlo. Také tato pohádková kniha je věnována synovi Milanovi, na kterého v době jejího vzniku zřejmě doléhalo nepříznivé rodinné zázemí – rodiče si procházeli rozvodem, matka se potýkala s finanční tísní a dluhy. Salichová proto ve svých pohádkách přenáší hlavního hrdinu, malého chlapce Milana, do snového světa, ovšem vystavěného na základě světa reálného (např. se tu objevují pes Rigoš a kočka Šeděnka, tedy zvířata, která autorka skutečně vlastnila, v úvodní pohádce zase maminka rozmlouvá se synem o tom, jak budou stavět dům, přitom v té době Salichová opravdu řešila stavbu rodinného domu atp.). Tematicko-motivicky vycházejí pohádky z autorčiných životních zkušeností (cesta do Benátek), vyskytují se v nich aktuální motivy, reálie moderního světa (např. tramvaj či letadlo), např. Pohádka vánoční však obsahuje také motivy biblické. Ilustrace v knize jsou černobílé, jen některé z nich byly pro vybraná vydání ručně kolorovány samotnou Salichovou. (Rychtářová 2016: 28)

Autorské pohádky Heleny Salichové vycházely taktéž časopisecky (Mladý hlasatel, Kohoutek, příloha časopisu Strýček Vít). Více než dvacet pohádek bylo vydáno také v souboru Sto pohádek zimních večerů (Praha: V. Šeba, 1932) (Pavliňák 2009: 128, 144; Přikryl 1974: 15).

V roce 1958 vychází v tehdejším Krajském nakladatelství v Ostravě (později Profil) kniha Slezské bajky. Jedná se o soubor deseti adaptací lidových pohádek ze Slezska, doplněných o autorčiny linořezy. V pohádkách se objevují náměty zejména z oblastí Bítova, Klimkovic či Polanky nad Odrou. Pohádkové příběhy, které Salichová získala od více vypravěčů, převedla do spisovného jazyka, občas využila dialektismy, které jsou ovšem v textech explicitně vysvětleny. V příbězích se promítá lidová moudrost, která vychází z lidových tradic (například v pohádce O Kvasigroškovi najdeme zmínku o úctě k chlebu) (Balharová 2015: 50). Dále do pohádek pronikají prvky novějšího života, ovšem v tomto případě, jak tvrdí Petr Pavliňák, nejde „o násilnou aktualizaci, ale o přiblížení zdrojů lidové bajky lidským závažnějším problémům a zápasu člověka o jejich vyřešení“ (Pavliňák 2009: 142).  Podle Oldřicha Rafaje Salichová usilovala o co nejvěrnější vykreslení slezského koloritu, proto volila zpravidla náměty sociální a věnovala se problémům, které trápily lidi nejčastěji. Avšak také díky dialogům či při popisu míst anebo osob dosahuje stejného účinku, neboť důsledně zařazovala slezská jména, respektovala místopis a užívala reálie slezského života (Rafaj 1961: 79).

Obsahově rozsáhlá kniha Ze starých časů, nesoucí podtitul Kronika slezského kraje (Praha: Vyšehrad, 1947), zachycuje tradice slezského regionu, včetně těch slovesných, souvisejících s vyprávěním různých pohádek, pověstí či pověrečných povídek, avšak neopomíjí ani krajová nářeční specifika. Salichová v ní nahlíží na život tří generací – chůvy Hany Proské, její maminky a babičky. Titul je jedinečný rovněž svým výtvarným doprovodem, o nějž se postarala sama umělkyně. Autorka umně propojuje text s obrazem, který nejenže podtrhuje vyznění konkrétních příběhů, ale zároveň pomáhá dotvářet atmosféru celé knihy. Publikace byla velmi dobře přijata dobovými kritiky, oceňují její komplexnost v pohledu na slezský venkov devatenáctého století a např. Jindřich Flégl v recenzní glose pro Českou osvětu (1947) poznamenává, že v knize „ožívá folklor, vlastivěda, doby staré i moderní tu mluví, mluví tu i historie, láska, starosti, radost mládí i vážnost stáří“ (Flégl 1947). V roce 1948 pak autorka za tuto knihu obdržela Zemskou cenu za umění literární. I přestože kronika vyšla až v druhé polovině čtyřicátých let dvacátého století, byla připravena k publikování už v letech třicátých. O jejím vydání začala Salichová jednat s nakladatelem teprve na začátku čtyřicátých let, avšak válečné události a tehdejší cenzura neumožnily vydat knihu dříve. Inspirací pro vznik díla byla bezesporu autorčina chůva Hana, která se stala hrdinkou a vypravěčkou knihy.

Vliv milované chůvy Hany Proské najdeme i v monografii Stařenčina loktuše (Ostrava: Profil, 1975), která je věnována tradičnímu slezskému a lašskému kroji. Kniha je jedinečná tím, že neseznamuje čtenáře s kroji prostřednictvím pouhého popisu, ale kroj, jeho oblékání, vázání a nošení, se tu stává stěžejním motivem pro vyprávění založeném na rozmluvě samotné Salichové s pamětníky z venkova. Vyprávění situována do několika vesnic jsou prokládána místními pověstmi.

Salichová se věnovala také publicistice, zejména v období meziválečném a dále v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Ve třicátých letech napsala několik fejetonů (např. Štědrovečerní sen dnešního umělce, čas. Telegraf, 1937 aj.). V poválečném období publikovala také několik článků s různou tematikou, např. lidových pověstí o zbojnících či tradic spojených s oslavami Vánoc či Velikonoc ve Slezsku (Pavliňák 2009: 58–61, 148).

Pozůstalost Heleny Salichové

Mnoho nevydaného písemného materiálu, mj. etnografické povahy, zůstalo v autorčině pozůstalosti, která je uložena v Památníku Petra Bezruče v Opavě. V centru zájmu Heleny Salichové stála lidová píseň, dále kroj a konečně různé projevy lidové slovesnosti, zejména pohádky, pověsti či pověrečné povídky. Sběratelsky se zaměřovala na oblast Kyjovic a okolí, od roku 1923 se její zájem rozšířil o oblast Klimkovic a okolí a Polanky nad Odrou.

Co se týká zachovaných materiálů spojených s hudbou, najdeme v pozůstalosti uloženo okolo dvaceti zpěvníků a dále několik sešitů a složek s notovými záznamy, a to jak k písním lidovým, tak k umělým (např. k veršům V. Hálka). Nachází se tu také sešit hudební teorie.

V materiálech zaměřených na téma lidového kroje ze Slezska a Lašska jsou uloženy fotografie a obrázky krojů, dále kresby slezských ornamentů a rovněž články o obyvatelích a krojích ze Slezska, zejména z oblasti Těšínska. Z materiálů zachovaných v pozůstalosti je patrné, že Salichová při studiu lidového kroje spolupracovala s etnografem Jožou Vochalou, který působil jako ředitel muzea Lašská jizba v Sedlišti na Frýdecko-Místecku.

Z pověstí a pověrečných povídek uložených v písemné pozůstalosti lze usoudit, že se Helena Salichová blíže zajímala o tematiku smrti, umírání, mrtvých a posmrtného života. Je tu uloženo četné množství (okolo 130) záznamů zaměřených právě na toto téma. Je pozoruhodné, že v pozůstalosti je rovněž uložen rukopis titulu Pověsti země Lašské, který Salichová zřejmě zamýšlela publikovat. Také v tomto rukopise najdeme vyprávění s tematikou smrti, ale i s motivy lidských hříchů či pověsti a pověrečné povídky zaměřené na osoby, které se vymykaly tehdejším společenským konvencím (např. svobodné matky). Salichovou fascinovalo téma hříchů, zločinů či lidových pověr, a především pak vyprávění s pověrečnými postavami či úkazy, např. morami, čarodějnicemi, důlními duchy či skrytými poklady ad. Nejvýrazněji vyniká postava hastrmana – vyprávěním s touto bytostí je vyčleněno několik samostatných složek.

V písemné pozůstalosti se rovněž nacházejí pohádky, přičemž některé z nich byly upraveny pro vydání a Salichová je publikovala v souboru Slezské bajky (1958).

V autorčině pozůstalosti se vedle četného množství etnografického materiálů nachází také obsáhlý obrazový materiál, dále záznamy z besed či přednášek, kterých se Salichová účastnila, texty spojené s projekty či kulturními akcemi, na jejichž organizaci se umělkyně podílela (např. akce Budujeme Slezsko), články, úvahy či eseje na různá témata, autorčina korespondence a další písemnosti osobní povahy a konečně také rukopisy některých publikovaných knih. Na okraji zájmu Heleny Salichové nezůstala ani slezská kuchyně, a tak v její písemné pozůstalosti nalezneme i několik kuchařek s recepty, ale také radami, jak zpracovávat či uskladňovat suroviny nebo pečovat o domácnost.

Mgr. Andrea Balharová, Ph.D.