Jak vzniká literární dílo a přednášky A. C. Nora
Od roku 1929 byl A. C. Nor zaměstnancem tiskového koncernu Melantrich, působil zejména v pražské redakci večerníku Telegraf, kam psal reportáže a zprávy, o kriminálních událostech, nehodách, požárech, ale tiskl také sloupky a rozhovory (např. s herečkou Olgou Scheinpflugovou, pozdější manželkou Karla Čapka). V roce 1932 byl náhle propuštěn a v době hospodářské krize se mu nepodařilo najít jiné místo redaktora. Rozhodl se proto živit se jako spisovatel z povolání. Začal v té době psát a vydávat, jak sám přiznává, až horečnatým tempem a nelze se proto divit, že kritika mu chvatný a povrchní způsob psaní vyčítala (Jedno pokolení). Tehdy také začal ve svých prózách využívat postupů populární literatury (Zločin na samotě). Obživu hledal zároveň prostřednictvím přednášek pro veřejnost a střední školy. První přednáškový výjezd mu zařídil v roce 1932 regionální spisovatel Josef Koudelák na severovýchodní Moravě. Brzy si Nora začali zvát do dalších regionů i na Slovensko, zájem o jeho vystoupení měla gymnázia, obchodní akademie, reálky, průmyslovky, objednávali si jej kulturní instituce, včetně ženských spolků. V pamětech Život nebyl sen uvádí, že se jeho přednáškové výjezdy postupně staly velmi populární a finančně úspěšné, i když zároveň vysilující:
Na měšťanských školách jsem dostával velmi málo, třeba jen dvacet až padesát korun, mnohdy jsem konal svou žákovskou besídku zdarma, ale na středních školách, zejména na velkých ústavech, jsem dostával honoráře až několikastovkové. Rozhodně jsem zvláště v prvních dvou letech měl příjmy z přednášek větší než z literatury nebo než bývala moje gáže v Melantrichu. Má přednášková činnost ovšem vyžadovala až mimořádnou fyzickou námahu, velké vypětí sil a ze zájezdu jsem se vracel se vracíval zpravidla tak zmožen a ztlučen, jako bych přijížděl z turné, na kterém jsem pořádal exhibici v boxování. (Život nebyl sen I., s. 359)
Právě v pamětech nás Nor podrobně informuje, o čem a s jakým úspěchem na veřejnosti a mezi mládeží mluvil. O některých přednáškách si pak můžeme udělat velmi konkrétní představu, protože vyšly tiskem v podobě útlých knížeček. Jeho stěžejním tématem byla nejnovější české i slovenská literatura (Moderní literatura československá, 1934), tady Nor zúročil také své pravidelné recenzování moderní beletrie pro časopis Host ve druhé polovině dvacátých let. V přednáškách se často soustředil na konkrétní autory podle místa, kam byl pozván (v Třebíči se zaměřil na Vítězslava Nezvala, v Písku na Fráňu Šrámka, v Roudnici nad Labem na Josefa Horu, s nímž ho navíc spojovalo dlouholeté přátelství). Samostatnou přednášku a knížku věnoval Jiřímu Wolkerovi, jehož poezii se snažil bránit před kritickými hlasy. Tíhl zároveň k tématům, které souvisely s jeho rodným krajem, tj. se Slezskem. Přednáška O Slezsku a jeho lidu se později stala epilogem románu Přišel den (slezská válečná trilogie). Oblíbené byly Norovy komponované večery o Petru Bezručovi, které obvykle zahrnovaly i hudební skladby na básníkovy texty.
Osobitým Norovým počinem byla přednáška Jak vzniká literární dílo (Praha, vlastním nákladem, 1935). Reflektuje v ní vlastní tvorbu, ale zároveň chce mezi studenty vzbudit zájem o psaní a proces vzniku uměleckého textu. Důležité podle něj je zlidštit spisovatele jako takového, ukázat, že literární tvorba je svého druhu řemeslem a povoláním, ne výsledkem iracionálního vytržení z běžného života. Nor líčí své literární začátky a přitom zdůrazňuje zásadní úlohu ostravského spisovatele a organizátora kulturního života Vojtěcha Martínka (korespondence s Vojtěchem Martínkem). Upozorňuje na jisté paradoxy tvůrčího psaní, např. na fakt, že jeho první román Bürkental, kritikou tolik ceněný, byl výsledkem velmi spontánní improvizace. Zmiňuje také těžkosti při psaní prózy Rozvrat rodiny Kýrů, kde musel skloubit několik rozdílných témat dohromady. Nor nebyl s první verzí spokojený a rozhodl se celý román přepsat:
Domníval jsem se nakonec, že román je špatný proto, že jsem jej sice psal na venkově, ale nikoli venku, v přírodě, nýbrž uzavřen do čtyř stěn, zabarikádován mezi okny a dveřmi, aby ke mně nic nemohlo, abych byl v naprostém tichu. Takto nemohla do knihy příroda, řekl jsem si a umínil si zároveň, že napíši román ještě jednou, a to celý v přírodě, venku v lesích, na polích, u řeky, v lukách, zkrátka, kde se to jenom dá […] Byla to snad naivní myšlenka, ale opravdu jsem v červnu, červenci a srpnu roku dvacátého pátého napsal Rozvrat rodiny Kýrů znovu a teď celý venku, v horké letní přírodě. Největší část právě této poslední verze zůstala základem i pro knižní vydání Rozvratu a nejvíce mne pak i potěšilo, co po vyjití knihy v zimě 1925 napsal jeden kritik, že totiž ta kniha mohla být napsána někde na jihu, snad pod žhavým italským sluncem, jak prý z celého díla zní horké léto a vášnivý žár přírody. (s. 39–40)
Nora celoživotně přitahovala otázka vztahu reality a románových příběhu, od začátku své kariéry se totiž potýkal s reakcemi lidí, kteří v jeho beletrii poznávali sebe a své okolí. Fiktivní vesnici Bürkental ze stejnojmenného románu, který původně vycházel na pokračování v Moravskoslezském deníku, si lidé okamžitě ztotožnili s Hlavnicí, rodnou vesnicí Nora. Místní obyvatelé si však domýšleli i konkrétní situace příběhu:
Když můj “naprosto ne román“ vycházel pod čarou Moravskoslezského deníku, putovalo v Hlavnici skoro každé pokračování – aspoň každé, k němuž se hlavnický občan dostal – od chalupy k chalupě […] od čísla k číslu. Lidé si každé pokračování četli, debatovali pak o něm, jeden ukazoval, v čem poznává druhého. A v psaném se poznala celá dědina. Tohle tam je na tebe, tohle zas o tobě, říkal jeden před druhým. Tys říkal tohle v hospodě, ty zas tohle v kostele, na „pavlači“ za varhanami, odkud to ten lajdák tak všecko dobře ví? A ty prý jsi tam celý, zato z tebe jen tak dobrá polovička! […] Hlavnice se celá v Bürkentalu poznala. A byla rozhořčena, že jsem „ji dal do novin.“ (s. 43, 45)
S postavami se místní čtenáři silně ztotožňovali i proto, že jejich dialogy byly vedeny ve slezském, resp. opavském nářečí. Jeho použití považuje Nor za významnou součást své tvůrčí práce, přičemž vyjmenovává základní rysy této řeči a zdůrazňuje, že Slezan mluví především rychle a krátce. Komentuje také své detektivní romány, a to ve spojitosti se svou novinářskou prací. Zároveň se kriticky vymezuje proti triviální četbě v podobě levných, sešitových románů s banálními příběhy. Nor zdůrazňuje, že jemu samotnému běží o víc, totiž zejména o psychologický profil zločinců.
Napsali o díle
Do té doby, než po mnoha letech byly vydány jeho paměti Život nebyl sen, tato malá brožura zůstávala jediným dosti otevřeným nahlédnutím do Norova tvůrčího vývoje i vlastního postoje ke spisovatelství. (Jiří Urbanec, Čtení o A. C. Norovi, 2003, s. 73)
Jan Malura
