Charta 77
Karel Biňovec patřil mezi několik málo jedinců na Ostravsku, kteří připojili (a neodvolali) svůj podpis pod Chartu 77. Vstoupil do společenství, které se hlásilo k obecné povaze charty – listiny vymezující povahu lidských, politických a občanských svobod, a v případě Charty 77 i ke kritice v té době v Československé socialistické republice panující státní moci. Mezi prvními ostravskými disidenty byl spisovatel Ivan Binar. Hlavní postavou regionální opozice se stal Tomáš Hradílek (později i mluvčí Charty 77). Mezi „závadové osoby“ (jak byli všichni označováni ve svodkách StB) patřili také Jaromír a Dolores Šavrdovi. Právě skutečnost podpisu Charty 77 velmi sblížila (vedle šlechtěných koček, které chovali) Biňovce a Šavrdu, ale oba také s generací např. budoucích novinářů a nakladatelů, s Janem Králem, Ivo Mludkem, Jiřím Fiedorem.
Z tohoto období jsou známy nejen Biňovcovy kontakty se samizdatovými periodiky jako Severomoravské pasivita, Protější chodník, Hadr, s aktivitami SPUSA (Spolku přátel USA), ale v roce 1987 (č. 4) vychází i v exilovém v Obrysu Biňovcova báseň Potomci husitů. Registrujeme také jeho osobní účast na bytových setkáních, které pořádala Dolores Šavrdová (v dobách, kdy byl Šavrda vězněn i kdy byl na svobodě). Legendárními se stala jeho vystoupení pro rozhlasové vysílání Svobodné Evropy, s níž navázal komunikaci v roce 1988. Po jeho skonu situaci charakterizoval další z ostravských chartistů a politických vězňů Vladimír Liberda: využil své sečtělosti a břitkého novinářského pera a reagoval na politické události u nás i v sousedních zemích reálsocialismu vtipnými fejetony, jež pak večer po příkladu Miroslava Kusého, Hany Ponické, Václava Havla a jiných chartistů i nechartistů diktoval do telefonu na známé číslo Svobodné Evropy v Mnichově. A tím se stal v posledních letech totality nejznámějším disidentem Ostravska. (Moravskoslezský den, 8. 6. 1991)
Biňovec byl v kontaktu i s osobnostmi disentu mimo region, dokládají to zlomky korespondence, která putovala v osmdesátých letech mezi Prahou a Ostravou (uložené dnes v Archivu města Ostravy). Když Rudolf Battěk děkuje (10. 10. 1987) Biňovcovi za vřelý dopis, přidává se k jeho chápání přátelství a slušnosti, když píše: Pro mě stály vždy v popření morální hodnoty osobnosti, připravenost k onomu patočkovskému riziku svobody, schopnost, když už ne k občanské statečnosti, tak alespoň k udržení se v rovině obyčejné lidské slušnosti. Lidé v našem stáří a s našimi zkušenostmi mají dost vyhraněné představy o mezích, kdy lidská identita se začíná nezadržitelně rozpadat nebo naopak utužovat a zpevňovat.
V pozůstalosti Karla Biňovce nacházíme řadu samizdatových textů a oficiálních tiskovin, které jsou svázány s děním v Chartě (mj. vydavatelstvím Rudé právo vydaný soubor Ztroskotanci a samozvanci, shromažďující úvodníky a články vydané od ledna do března 1977 s potřebou zdiskreditovat všechny, kdo si s ní začali), můžeme se vrátit k literárním textům těch, kdo Chartu podepsali (mj. samizdatovému fragmentu deníku Zdeny Tominové Zápis o hladovce toho druhého, plné absurdity, sarkasmů a až halucinačních obrazů o stavech těch, kdo jsou zavrženi, uvězněni, osamoceni a přesto nacházejí nedefinovatelnou sílu vzdorovat). Stejně tak tady můžeme najít cyklostylem množená vydání edice Archanděl (nezávislého nakladatelství a vydavatelství). Patří k tomu i její 1. svazek (z roku 1988/1989) obsahující písňové texty Karla Kryla z LP Bratříčku, zavírej vrátka, Maškary, Karavana mraků a Plaváček a výběr rozhovorů a článků o Krylovi z let 1968 a 1969.
Předpokládáme, že to jsou publikace, které se si Biňovec uschoval (v té době platilo pravidlo přečti a pošli dál), protože svým způsobem vyjadřují i rysy charakteristické pro jeho tvorbu v 70. a 80. letech – nacházet minipříběhy, zachytit emoce nepodléhající strachu, hledat lidi a jejich osudy, které nesou srozumitelnou zprávu o naději. (Takovou je i původní verze Kouzelné flétny Bohumila Hrabala z ledna 1989).
Postoje Karla Biňovce, od poloviny osmdesátých let důchodce, vyvolávaly reakce (byl sledován, zadržován, vyslýchán). Stal se (mj. vedle Jaromíra Šavrdy) exemplárním příkladem veřejného nepřítele, toho, kdo poskytuje interview pro štvavou vysílací stanici Svobodná Evropa, financovanou antikomunistickými centry a samotnou americkou CIA, která nabádá protisocialistické síly v Československu k akcím, které by vedly ke změně socialistického politického systému podle jejich představ a plánů. Takto jej charakterizoval článek v Nové svobodě 15. 2. 1989 s výmluvným názvem Kdo je kdo poté, co cituje část přepisu Biňovcova vysílání o stavu ostravské společnosti, v níž se: většina honí za materiálními statky, holduje alkoholu ve větší míře než v jiných krajích a závidí svým sousedům a snaží se je přetrumfnout. Biňovec v rozhlasovém fejetonu hledá takové, jimž nestačí se starat o sebe a svou rodinu, uvědomují si, že by lidský život měl mít určitý obsah, aby měl určitý smysl. A dochází k závěru: V Ostravě takové lidi nevyhrabeš ani příslovečným špendlíčkem.
S Biňovcovým jménem je spojen i pohřeb Jaromíra Šavrdy 11. května 1988 v kostele sv. Petra a Pavla ve Vítkovicích; on se s ním veřejně loučil, on sepsal nekrolog, ve kterém charakterizoval jejich vzájemný vztah i sebe sama.
Když nebyl zrovna ve vězení, jezdíval jsem k němu do Zábřehu nejméně jednou týdně. Načerpat něco z jeho nezdolného optimismu. Občas se mi zdálo, že je fantasta, že jako autor vynikajících sci-fi povídek se dává strhávat představivostí, že je u něho přání otcem myšlenky. Měl pravdu on, ne já ve svém skeptickém pohledu na lidskou povahu a charakter našeho národa. Inu, on byl citlivý básník, já jsem ironik a satirik.
I když jsme byli tak jiní, přesto jsme se měli rádi a nikdy jsme své přátelství nezradili. Tohle, myslím, patří neodlučitelně k Jaromírovu odkazu dnešku: Obnovit smysl přátelství v jeho plnokrevné hodnotě. To znamená, že za přátelství nebude považován společenský vztah lidí, uzavřený k oboustrannému prospěchu, nýbrž hluboká niterná vazba mezi lidmi, kteří se mají rádi, váží si sebe navzájem, i když třeba mají docela odlišné povahy a názory, lidí, kteří jsou ochotni i v těch nejtěžších dobách riskovat jeden pro druhého doslovně všechno. Jaromír byl můj přítel – a já mu za to ze srdce děkuji. (citováno z Res publica, 19. července 1991)
Postoje a schopnost formulovat své stanovisko a stát si za ním jej po roce 1989 přirozeně nominovaly do veřejného a politického života.
Iva Málková
