Knihovna města Ostravy a Karel Biňovec

Po nuceném odchodu z ostravského rozhlasu v závěru šedesátých let nabídla Biňovcovi útočiště městská knihovna v Ostravě. Stal se členem bibliografického oddělení, ale vedle své každodenní pracovní rutiny se věnoval také psaní tzv. metodických textů a metodických listů. V jeho pojetí to byly dvaceti až třicetistránkové stati, které knihovníkům a také čtenářům zprostředkovávaly informace o autorovi a vybrané knize, nebo jeho celém díle. Využíval své vzdělání, letité zkušenosti v oblasti kultury a svou schopnost formulovat výstižně na malé ploše určující charakteristiky, připomínat dobové názory literární kritiky a zachytit také vlastní, nebo autorské myšlenky, které obsahují poselství. Jednotlivé metodické texty a metodické listy přesahují účel, pro něž byly psány a řada zvolených témat se váže ke kanonickým dílům a spisovatelským osobnostem, nebo se proměňují v důležitý zdroj výkladů regionální literatury.

Sledujeme-li dochované svazky, nabízí se nám široká paleta témat a osobností (viz soupis dohledaných). První svazek, kterým se Karel Biňovec v ostravské knihovně prezentuje, chápeme jako velmi osobní vyznání profesi, kterou musel opustit, protože patří novináři: Fejeton o fejetonistovi. Nad sloupky Karla Čapka k 80. výročí jeho narození. Představuje Čapka prostřednictvím názorů Bedřicha Václavka, A. M. Píši a v mnohém s nimi polemizuje. Sleduje v Čapkových fejetonech obavy, že technika povede k odlidštění člověka a současně s následnými historickými okolnostmi zdůrazňuje Čapkovu sílu předvídavosti (s. 5). Vyzdvihuje Čapkův vědomý humor, protože (a to využívá jeho vlastní slova) je to trik, kterým se událost zmenšuje, jako bychom se dívali obráceným dalekohledem. Žertuje-li člověk o své bolesti, snižuje její váhu… Humor je vždycky trochu obrana i útok proti osudu. (s. 6) Zabývá se autorským jazykem sloupků, které díky tomu považuje za drobné literární skvosty, protože ve slovech nachází zvláštní poněkud magickou realitu a slova obsahují v sobě představy věcí, jejich imaginární bytí, něco, co současně je a není. (s. 8) Analyzuje vybrané Čapkovy sloupky. Přemýšlí o jeho principu ironie, která vnáší do fejetonu mnohoznačnost, a tím ji váže pevně s uměleckou tvorbou, neboť mnohovýznamovost je znakem umění, nikoliv žurnalistiky. (s. 9) Biňovcovo hodnocení je vysoké a nadčasové: Dodnes nás může učit fejetonista Čapek přesně a citlivě se dívat a opravdu vidět. Dodnes nás může vést k mistrovskému zvládnutí mateřštiny, se všemi jejími jemnostmi a odstíny, v celé její bohatosti, lahodě i prostotě. Dodnes nás může provokovat touhou po ustavičném poznávání… (s. 10) Metodický tisk se závěrečným odstavcem citujícím pasáž ze sloupku O literatuře (z roku 1924) napsal Karel Biňovec na počátku normalizace, kdy byl zbaven možnosti pracovat se slovem veřejně, a je současně i jeho bolestným a novinařině oddaným vyznáním: Nyní i já mám své řemeslo a dělám je po celý boží den. […] Neříkám, že je to špatné a neužitečné řemeslo, ale není to už ta přepěkná podívaná, a hmota, se kterou pracuji, je taková divná, ani ji vidět není, ale chtěl bych, aby v ní bylo všechno, co jsem kdy viděl, [barvy, zpěv, trpělivost, opatrnost, čilost, pokora, síla] a dovednost, kterou velcí lidé vkládali do své práce před užaslýma a okouzlenýma očima dítěte. (s. 12) Závěr metodiky (což ve větším i menším rozsahu platí pro všechny ostatní) obsahuje seznam sekundárních zdrojů a soupis knih obsahujících Čapkovy sloupky, črty a kurzívky ve fondu Knihovny města Ostravy.

Vypovídající jsou velmi často názvy a podtituly jednotlivých metodických tisků. Když píše o Karlu Poláčkovi, nazve jej malým světem velkého spisovatele (1972), když se zamyšlením vrací k autorům vědecko-fantastické literatury Stanislavu Lemovi a J. M. Troskovi, nazve svůj text Než vzlétl Gagarin (1971) a spojí výročí, kdy první člověk obletěl zeměkouli (Nechce se tomu věřit, že je tomu už deset let, kdy první člověk v historii lidstva překonal odvěkou sudbu pozemšťanů, která je připoutává k jejich planetě, a vznesl se do vesmíru, s. 2), s narozením polského autora před padesáti lety a romanopisce, jemuž se přezdívalo český Jules Verne, před devadesáti lety, a pak ve zkratce nastíní dějiny žánru (jmenuje dílo Verna a Wellse, aby vyložil základní typy sci-fi, i skutečnost, že byly po nich nepřehledným množstvím autorů obměňovány, rozmělňovány i obohacovány. Vznikla díla mistrovská, průměrná i vyložené škváry. s. 6) Připomíná celou linii tvůrců, aby posléze zcela původně vykládal a srovnával poetiky Lemových a Troskových děl. 

Znovuoživuje zájem o historické romány Josefa Františka Karase a připomíná slova Vojtěcha Martínka, jimiž vymezil povahu jeho knih: […] dovede takřka instinktivně vystihnout barvy každého století a promítnout je do srdcí jednajících osob. Doba, vystihovaná Karasem vždy nejvhodnějšími rysy a prokreslená při tom do nejmenších podrobností, nabízí své věrné zrcadlo právě v srdcích postav, jež při tom všem nejsou nikdy schématy, nýbrž postavami plnými krve.“ (s. 5). Celé zastavení končí naléhavým mottem – vzkazem z románu Černá rota, pojednávajícím o událostech po smrti Jiřího z Poděbrad: Triste est mori, sed tristium est, / si et morientis moriatur memoria. Smutné je umřít, leč smutnější je, / zemře-li i vzpomínka na mrtvého.  (s. 38)

Když srovnává tvůrčí cestu bratří Strnadelů, Josefa a Bohumíra (toho známe jako Bohumíra Četynu), pojmenovává, jaké rozdílnosti do jejich díla vnesly životní osudy a čím jsou si bytostně blízcí: To, co je v nich společného, dala jim jejich rodná dřevěnice v Trojanovicích. Opakuje slova vyznání Josefa Strnadela: Domov je střed světa. Je to nejsladší a nejkrásnější končina na zemi. Je to úběžník všech našich myšlenek a všech našich vzpomínek od dětství až po hrob. (s. 20) Když Biňovec sleduje vědeckou cestu Mikuláše Koperníka, toho, kdo „Zemi uvedl v pohyb…“ vykládá nejen matematický význam jeho poznatků, na které navazují Johannes Keppler a Isaak Newton, ale sleduje i okamžiky nepřátelství a zapovězení vědce i jeho spisů, aby celé krátké pojednání v roce 1973 zakončil větami: Přesně sto a jeden rok po smrti Isaaka Newtona škrtá Vatikán Koperníkův spis „De revolutionibus“ z indexu librorum prohibitorum. Další velké vítězství vědy nad církevním dogmatem bylo dovršeno. (s. 18) Když představuje Jana Ámose Komenského použije následující charakteristiku: Nikdy se taky nevzdal své víry, že poměry světa vezdejšího se musí upravit k lepšímu. A snad právě tato skálopevná víra nedopustila, aby při tolika strastech a zklamání zemdlel. (s. 10) Když píše o životě a díle H. Heineho vypíchne následující rys: On byl první, kdo požadoval od umělců otevřeně společenskou angažovanost. (s. 30) Když se zastavuje u jednotlivých knih Vladislava Vančury a hledá vymezení tvůrčí výlučnosti, pojmenuje jeho slovy povahu literatury: Literatura není jen umění. Literaturu (jakkoli v tom netkví její nejvlastnější poslání) ovlivňuje soud veřejnosti a v jistém smyslu i vychovává a ukazuje cesty. Literatura je jednou z nejúčinnějších duchovních zbraní. (s. 13)

I prací v knihovně, kde zanechal i nesmazatelné vzpomínky pro své charakteristiky zcela osobní, hledal prostor, v němž by mohl (skrytě, ale z perspektivy jakékoli doby) připomínat kanonické literární a mravní hodnoty. Už jako důchodce se po roce 1989 vrací k rozhlasovému mikrofonu, ke každodennímu psaní pro noviny a vstupuje do politického života.    

Iva Málková