Jméno Karla Biňovce registrujeme výrazně na stránkách literárních časopisů, či v beletristických rubrikách regionálních kulturních časopisů na přelomu 50. a 60. letech 20. století. V časopise Červený květ nacházíme jeho Povídky bez happy endu už v roce 1959 a tento časopis nabízí i dobové rozhovory (mj. vedené Pavlem Páclem, tehdejším vedoucím redakce) o funkci publicistiky, nebo o povaze vlastního psaní. Když odpovídá na otázku? Proč to děláš, volí následující odpověď: A vůbec, kdo se dokáže občas kolem sebe rozhlédnout udivenýma očima a objevit na každém kroku moc hezkého a komického a dobrodružného a pošetilého v lidech, ve věcech i sám v sobě? Usedám rád k jednomu stolu se všemi, kdo připíjejí stejně vřele střízlivému rozumu a moudrosti jako půvabům nesmyslu. V roce 1964 připravuje pro Červený květ fejetony. Ten s názvem Jak Jan Blažený tvořivě rozvinul Marxismus přemýšlí o frázích, povrchnosti a prospěchářství.
V Biňovcově pozůstalosti nacházíme i scénáře. Patří mezi ně pohádka (bez vročení) Princ Ropucha, kterou věnoval slečně Věře Hendrichové. Osoby nesou mluvící jména: Víla Pravda, Víla Pohádka, Čaroděj Osud, Princ Krasohlav, Princ Ošklivec, Bivoj a Jehoň. Děj hry vypráví o Šaškovi a jeho soudu nad vílami Pravdou, Krásou, Bohatstvím a Radostí. Když si vybere Pravdu, získává kouli, v níž se lidé mění na zvířata, aby se odhalila jejich podstata. Nacházíme i Zbabělost, scénickou detektivní novelu s otevřeným koncem. Hra opět není datována a sleduje tři spolubydlící, ženy s jemnocitem a jednoho mrtvého muže. Vztahy, zvláště milostné peripetie, které provazují život čtyř postav, jsou rozehrávány dialogy, aby v jednu chvíli byl děj zastaven, protože sami diváci už mají dostatek indicií, aby mohli uhodnout: 1) pachatele, 2) důvod vraždy (alespoň přibližný) či sebevraždy.
Dalším detektivním textem, který vycházel na pokračování v novinách (Ostravský večerník, 1969) je pátý mat. V rozhovoru před uveřejněním prozrazuje Biňovec rysy a postupy, který můžeme vztáhnout i na jeho další beletristickou tvorbu, vždy souvisí s šachovou hrou (má logiku, potřebuje souvislosti). U detektivek zdůrazňuje i potřebu polemizovat s českou realistickou detektivní školou. Sám říká: ztotožňuji se s názorem Josefa Škvoreckého a celý příběh otevírá jeho citací: A proto je detektivka, ve své podstatě a ve svém smyslu, žánrem cizím realismu. Nestará se o konkrétní, špinavý zločin, a o konkrétní, pracné metody pátrání, ale o zápolení dobra se zlem ve sféře pohádkového podobenství. Protože se příběh odehrává v divadelním prostředí, přidává ještě jednu citaci ze Shakespearovy hry Jak se vám líbí: Celý svět jest jeviště a všichni mužové i ženy pouze herci. V příběhu této hry zemře při generálce člověk a odhalování zločinu se děje tahy figurek po šachovnici tak důsledně, že při rekonstrukci vraždy je otráven další člověk a stejná postava příběhu podruhé. Pro rozhlas pak připravil dramatizaci této detektivní novely pod názvem Partie s vrahem. V rozhlasovém scénáři představuje pravidla, která u detektivního příběhu dodržuje – ctít mistry žánru, nevykrádat víc, než je slušno, vodit laskavého čtenáře za nos jen natolik, aby detektivka byla detektivkou a od čtenáře požaduje, aby očekával dobrodružství ducha, od kritika, aby nezkoumal typické charaktery v typických situacích, příslušníci VB, aby nepsali protestní dopisy, že by takto nikdy nepostupovali, nemluvili, nepřemýšleli, protože to autor ví, a všichni dohromady aby dovolili autorovi napsat moderní pohádku pro dospělé děti, které si zachovaly radost z luštění křížovek a šarád.
Stejně jako u rozhlasové tvorby i u beletristických a umělecko-žurnalistických žánrů vnímáme přerušení činnosti na počátku normalizace. Vše se začne zintenzivňovat v závěru let osmdesátých. Připomeňme iniciaci návratu, a tím osvětleme i budoucí propojení rozhlasového a novinářského angažmá po roce 1989. Na jaře 1988, zazvonil telefon s dotazem, zda by byl ochoten poskytnou interview Svobodné Evropě. Když jsem natočil po telefonu své interview, příjemný ženský hlas – nikdy se nepředstavovala jménem – mě pochválil, že se dokáži vyjadřovat lapidárně, že zbytečně nekrasořečním jako někteří jiní. Vysvětlil jsem ji, že je to praxe z psaní rozhlasových fejetonů, v nichž se muselo vážit každé slůvko, aby se autor vměstnal do určeného času. (s. 3). Poté každé úterý v 19:00 zařinčel telefon a Karel Biňovec načetl svůj fejeton.
Vedle tištěné prezentace rozhlasových vysílání (později vydáno souborně jako Slova do pranice, 1990), textů v samizdatových časopisech vydává Karel Biňovec v Šavrdově samizdatové edici Libri prohibiti dva básnické soubory – Zpěvy levicového oportunisty a Předjaří (1987). Charakter jeho textů vychází ze zkušenosti divadelní, ale zvláště rozhlasové, kdy psal scénáře pro kabarety a satirické skeče. Básně mají epicko-lyrickou linku, některé reflexe píší o epigramech. Určující je nějaká situace, často vymezená ironicky. Autor sází na dialog, nebo odposlouchané (proto najdeme i výrazy, skloňování, formu zápisu slov, neodpovídající pravopisné normě), či do dramatických promluv zasazená vyjádření. Často se objevuje refrén v podobě zesměšňujícího popěvku. Jako v úryvku z básně Levicový oportunista chválí telefón otištěné např. v samizdatovém časopisu Hadr (1989), ze sbírky Zpěvy levicového oportunisty:
[…]
Malá služba přítelovi,
který potřebuje byt,
vyřídí se párma slovy –
stačí prostě zazvonit.
Soudruhu náš, jak se máš?
Prima, vždyť jsem papaláš.
Autor bije v mříže klece,
na index ho třeba dát?
I v redakci mají přece
telefonní aparát.
Soudruhu náš, jak se máš?
Prima, vždyť jsem papaláš.
Často připomínaným beletristickým textem Karla Biňovce je Stín. Groteskně tragická koláž o dvanácti zpěvech z roku 1990. V rýmovaných sedmiverších, čtyřverších a osmiverších se vrací Gottwald, Stalin, dělník na stráži jako odlidštěná monstra šířící strach a násilí, echem častušek a komunistických hesel (jako např. zítra se bude tančit všude, nebo no pasaran), či parafrází dětských popěvků (jako např. klec nám spadla, klec nám spadla), či opačně se aluze na biblické texty, ironie a sarkasmus sráží s děsivostí plíživé a trvající přítomnosti moci, která záměrně vyvolává chaos hodnot, strachem ponižuje člověka, podkopává a znehodnocuje svobodu (v jakékoli oblasti).
[…]
Kdo si chtějí v Bibli čísti
NEPROJDOU
Fašisti a sionisti
NEPROJDOU
[…]
V našich vlastních řadách zrádci
NEPROJDOU
Trockisti a španěláci
NEPROJDOU
Ti, co křepčí v rytmu twistu
NEPROJDOU
Vrazi v žoldu revanšistů
NEPROJDOU
[…]
Cyklisti a holubáři
NEPRODJOU
Brýlatí a sedmilháři
NEPROJDOU
NO PASARAN
(úryvek ze 7. zpěvu Stínu)
V Předjaří se mění výraz, který Biňovec zvolil pro svá veršovaná sdělení, a najdeme v něm básně, které osvědčují jeho znalosti literární historie a textů, které můžeme považovat za klasické. Píše lyriku s odkazy na příběhy mj. Bible, či Odyssey, když se pokouší zachytit a vyjádřit osudy Jaromíra Šavrdy a jeho druhé ženy Dolores. Právě k ní (k její oddanosti, trpělivosti a nezlomnosti) odkazuje báseň Penelopé.
[…]
Však nepárala jako Pénelopé;
na rubáš pro Láerta vlastní krví psala
protesty, výzvy, žádosti a odvolání,
aby svět viděl, že se člověk musí bránit,
a zároveň se světa naléhavě ptala,
proč žena trpět má, proč trpět má jen proto,
že její muž je básník a ne lokaj!
Do balíčků – tak zřídka kdy jen povolených! –
v nichž každý gram se musí stokrát znovu zvážit,
vždy přibalila něco ze lstivosti ženy,
co bachař při filcunku najít nedokáže,
protože nezná to, i když se třeba snaží,
vždy přibalila svoje milující srdce.
[…]
Návrat k beletristické tvorbě Karla Biňovce prokazuje sice její zvláště aktuální a aktualizační typ, ale současně se stává přesnou připomínkou jevů podstatných pro pochopení některých znepokojivých rysů společnosti od konce padesátých do počátku devadesátých let 20. století.
Iva Málková
Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace
IČO: 00100579
Prokešovo náměstí 1802/9, Ostrava 70200
596 118 881-2 poradna@msvk.cz