Korespondence A. C. Nora

Spisovatel A. C. Nor vedl celý život velmi čilou korespondenci. Byl velmi důsledný a dopisy, které dostával od svých přátel, od osobností a institucí veřejného a literárního života, si uchovával. Pečlivě však shromažďoval (v tzv. průklepech) také všechny odpovědi, nebo reakce na události, které napsal sám.

Dneska jsou v Muzeu literatury (dříve Památníku národního písemnictví) archivovány tisíce stran dopisů, pohlednic a korespondenčních lístků. Jejich prostřednictvím můžeme znovu nahlížet do minulosti a rekonstruovat okamžiky, které mají význam nejen pro osobní svět spisovatele, ale poskytují také individuální svědectví o historických zlomech a literárním životě od 20. let do počátku 80. let 20. století.

Korespondenci v pěti částech poskytl památníku sám A. C. Nor zvláště mezi lety 1971–1976. Jeho archivní fond je doposud nezpracován, tak se i o dopisech dozvídáme z předávacích protokolů, ze zápisů poradního sboru, který koupi schvaloval, a z komentářů, které k tomu Nor napsal.

V roce 1976 zdůvodňoval památník nákup dopisů následovně: Předkládaný soubor korespondence a smluv má důležitost v tom, že […] bude dokladem poměrů úspěšného provorepublikánského literáta-podnikatele. Kromě toho může být i obrazem nakladatelské politiky v letech 1918–1948. U soupisu psaném strojem nacházíme také vpisky psané rukou, které ukazují na přístupnosti odevzdaných dokumentů v časech normalizace. Například u dopisů Zdeňka Bára (205 korespondenčních jednotek), nebo korespondence Frana Směji čteme charakteristiku černé desky, u Václava Prokůpka rukou psanou poznámku zelená složka a k tomu na okraji stránky červenou propiskou s řadou vykřičníků a podtržení příkaz: 4 černé desky a 4 zelené složky zapečetit!

Mezi posledními dával A. C. Nor památníku k dispozici například korespondenci Vojtěcha Martínka, Viléma Závady, Jaroslava Seiferta nebo Milana Rusinského, či doklady písemné komunikace se Syndikátem českých spisovatelů, Českým literárním fondem, protože jejich texty plně využíval při psaní svých pamětí Život nebyl sen, které dokončil a rukopis také předal památníku po svých sedmdesátinách v roce 1974. V nich tak můžeme číst (byly vydány v roce 1994) řadu autentických řádků z korespondence, kterou však v úplnosti dodnes skrývají archivní kartony. Tiskem vyšel pouze Dopis A. C. Nora k šedesátinám V. Martínka (k 11. dubnu 1947), a to jako bibliofilie s dřevorytem Ferdiše Duši.

V dopise 22. 6. 1975 posílá Fran Směja A. C. Norovi pohlednici a na ni vepíše jeho rýmovanou charakteristiku do památníku:

V kolébce Josef Kaván z Kylešovic,

V Bürkentalu už spisovatel A. C. Nor.

K dívkám se choval vždy jako novic,

S kamarády vedl o ně často spor.

Na Slezsko nezapomněl – všechna čest!

Láska ho však k Spořilovu víže.

V boji o Slezsko tak zvedá ale pěst,

Že zasloužil si titul: „Slezský kníže!“

V 70. letech Nor sledoval soudobý literární život jen zpovzdálí a když obhajoval jednu z knih Jiřího Urbance o Petru Bezručovi, napsal:

Kdo ví, co všechno se bude jednou o nás psát a tradovat. Přál bych si, aby se třeba v mém případě našel v budoucnu u nás nějaký takový Urbanec, který by dovedl uvést věci na správnou cestu a ukázat skutečnou pravdu a příčiny našeho jednání. (23. 11. 1977)