Korespondence Milana Rusinského

Korespondence Milana Rusinského
a A. C. Nora – sevřeni literárním životem

Milan Rusinský (1909-1987) byl novinář, redaktor a tvůrce pořadů pro český rozhlas Ostrava od dob jeho založení (1933) až do poloviny padesátých let 20. století, spisovatel, organizátor literárního života, překladatel (mj. Augustina Scholtise) i literární badatel (mj. v oblasti regionální literatury, včetně polsky a německy psané). V politicky nepříznivých časech pracoval jako bibliograf v tehdejší Krajské knihovně v Ostravě, kde mj. usiloval o vybudování regionálního knihovního fondu.

Milan Rusinský a A. C. Nor si vyměňovali dopisy více než čtyřicet let (1928–1972). Dopisy zachycují nejen osobní vztahy obou, ale zvláště situaci v literárním životě. Rusinského dopisy ukazují, jak začal A. C. Nor svůj život „archivovat“. Největší soubor čítá 217 jednotek (145 dopisů a 72 korespondenčních lístků, či pohlednic), sám Nor je před předáním do Památníku národního písemnictví srovnal, seřadil chronologicky, očísloval a převázal provázkem do úhledného sloupce. Další korespondence je uložena ve složce a obsahuje 44 opět chronologicky řazených a očíslovaných dopisů a pohlednic ze sedmdesátých let. Poslední v pozůstalosti dosud identifikovaný celek je ve složce s 5 dopisy z let 1982 a 1983. Od roku 1945 je korespondence téměř důsledně oboustranná (Nor uchovával kopie svých reakcí).

Na konci dvacátých let si pětadvacetiletý Nor (dopisy přicházejí ještě na jeho rodné jméno a příjmení Josef Kaván) a ještě ne dvacetiletý Rusinský píší (ještě si vykali) o studentských a literárních setkáních v Opavě. Ve třicátých letech si už oba tykají a jejich dopisy probírají možnou Norovu spolupráci s ostravským rozhlasem, protože v té době byl Rusinský tajemníkem zdejšího Radiojournalu. Ta je však zabrzděna historickými okolnostmi. 14. 10. 1938 píše Rusinský korespondenční lístek, kde s úlekem komentuje, jak se najednou část slezského pohraničí stala součástí německé říše:

Přednášku jsme sice dali na náhradní termín, byla však pozastavena z úředního nařízení – a mezitím Svinov (naše vysílačka) se octl v Říši. Stojíme a čekáme na milost Prahy, že snad si uvědomí přítomnost půl miliónu Čechů za hranicemi, půl milionu lidí velmi vyspělých, kteří čekají na spásné slovo. […] Mám maminku v Opavě, nevím, co je s ní, ostatně nevím ani, co bude se mnou. Má paní musela z Koblova na Hlučínsku utéci. Svět se řítí kolem nás a kdoví, kde se zastaví. Zatím sbíráme střepy kolem sebe.

Podobně líčí dobovou situaci Nor ve své slezské válečné trilogii.

Závěr války přinesl v dopisech řadu informací o osudech obou rodin, o stavu příbytků v důsledku bombardování Prahy a Ostravy a také o obnovených kontaktech. Mír přináší výzvy a hledání tvůrčích příležitostí pro Nora i Rusinského, ale neklidná doba v prostoru Slezska, které bylo vystaveno nejen válečným, ale také národnostním a ideologickým tlakům, staví oba autory do výlučných situací. Ty přináší za tři roky, po únoru 1948, dopady v podobě omezování jejich veřejného vystupování i publikačních možnosti. 20. května 1945 píše Rusinský Norovi:

V Ostravě mě čekalo menší překvapení. Vypálená rozhlasová budova. Ale už máme přiděleny nové místnosti a ze součástek, které jsme už několik měsíců soustavně kradli, jsme si sestavili malou staničku a vlastně vysíláme od prvních dnů, co jsme nacky vypráskali. Práce máme teď hodně, třebaže převážně zpravodajské. A teď něco literátského, syndikátního. Jistě se bude probírat činnost a práce členů Syndikátu. Znáš moji práci. Překládal jsem z němčiny před válkou – a mezi těmi překlady byly romány Glaeserovy, Baumové, které byly na indexu. Za války, hned na začátku jsem překládal román Josefa Kopetze, což je Josef Wechsberg, československý žid, v onu dobu utíkající do Ameriky, pak jsem přeložil Scholtise Železárny. Scholtis nebyl nacista a nebyl členem říšské spisovatelské komory pro své politické smýšlení, […] Za války jsem se neúčastnil žádného projevu, také jsem nebyl nikdy členem nějakých sdružení nebo spolků fedrujících němectví v jakékoliv formě. Dávali mi funkci v Osvětové službě, a tu jsem písemně odmítl (v roce 1942), stejně jako Zdeněk [Bár].

Od roku 1948 do poslední třetiny padesátých let nemáme k dispozici žádné dopisy, pak čteme strojopisné zprávy s tématy vzniku Krajského nakladatelství v Ostravě, časopisu Červený květ a možnosti publikování v nich.

Soudím, že bys měl využít příležitosti a dohovořit se s nimi o vydání tohoto druhého dílu svého cyklu [pozn. román Zmučená země]. Krajské vydavatelství má možnost teď v brzké době práci vydat proto, že vlastně začíná znovu a záleží mu velice na díle umělecky silném a současně na díle spjatém námětově s naším krajem, píše Rusinský 27. 5. 1957.

V 60. letech Rusinský zprostředkovává A. C. Norovi přednášky (mj. v Ostravě, Klimkovicích, Přerově, Kroměříži), zvláště když po mnoha odkladech a vycházejí romány Zmučená země (1964) a Vichřice (1965). Náročný A. C. Nor je spokojen:

Školní besedy byly všude pěkné, debata velmi živá, nejživější však ve Vsetíně, kdy bylo v sále 350 studentů z tří středních škol, z nejvyšších tříd, takže otázky byly vtipné, vkusné a vhodné. Také to pak trvalo daleko déle, než stanovily propozice. Veřejné besedy měly všude slabou návštěvu, nejvýše tak 30 lidí, myslím, že všude čekali více posluchačů, ačkoli říkali, že je to teď v době televize pravidlem (27. 3. 1967).

V jednom dopise před besedami Nor dokonce žádá, aby se jedna série besed přesunula, protože v televizi poběží mistrovství světa v hokeji. V závěru šedesátých let se oba dostávají do víru událostí politického a literárního života, v rychlém sledu si v detailech sdělují střípky svých kroků a setkání, charakterizují vlastní tvorbu (řeší možnosti tvůrčího stipendia), svou účast v různých prohlášeních, komentují chování a tvorbu dalších spisovatelů (mj. v souvislosti se Sdružením umělců slezských), přemýšlejí o rozšíření publikačních možností (mj. literární příloha Nového Opavska). Jsou otevření a kritičtí:

Mne totiž hněvá jediná věc: že totiž najednou dr. Šuleř je nesmírně progresívní – a když měl v lednu s námi osmi autory podepsat prohlášení, že stojí za novým vývojem, tak se z toho znamenitě vykroutil a naopak, přizval si proti nám tehdy na pomoc ještě vrchnost, tajemníka KV KSČ. […] A Fran [Směja] teď trpí takovým náhlých lyrickým průjmem hálkovského stylu a Bár zase (je to pochopitelné, ale kriticky to neomlouvá) potřebuje ze sebe shodit ztracená léta – a ty zážitky prozatím se odrážejí příliš suše referátově i ve jeho tvorbě. (Rusinský 8. 11. 1968) Oba se snaží oživit činnost spisovatelských organizací, hledají tvůrčí osobnosti, které by mohly dát literárnímu dění impuls a smysl.

Pak se rytmus zásilek zpomaluje, informace odpovídají situaci vyloučení obou z veřejného života, které poznamenává charakter jejich života až do smrti:

Měl bys totiž vědět, že už pěkně dlouhý čas se mé jméno v Lidové demokracii nevyskytuje. Přesně řečeno od roku 1972, od dobříšského sjezdu spisovatelského, když si v Lidové demokracii přečetli v referátu pana „docenta“ Jana Kozáka (absolventa obchodní akademie), jak mě znectil. Nebyl jsem sice ve špatné společnosti, protože tam znectil mnohem větší a lepší spisovatele spolu se mnou, ale Lidová demokracie dala okamžitě ruce pryč ode mne. (A. C. Nor 13. 5. 1975)