Raimund Chalupník

První dva Norovy romány ze slezské vsi (Bürkental a Rozvrat rodiny Kýrů) by bylo možné charakterizovat jako díla, která přes obdiv k vesnici nejvíce ukazují na problematické aspekty života tam i charakteru jejích obyvatel. Třetí, Raimund Chalupník (Svoboda a Solař, Praha 1927), je hlavně oslavou urputné pracovitosti venkovana (podtitul Dosud ne román, navazující na podtituly prvních dvou Norových románů, se tentokrát objevuje pouze v tiráži).

Román čerpá z Norovy rodové historie: „Matka pocházela z Kylešovic u Opavy […] a narodila se tam manželům Františkovi a Johaně Knopovým 12. března 1881. […] Provdala se 9. září 1902 za mlynářského chasníka Raimunda Kavana, který tenkrát sloužil ve mlýně Němce Johanna Mohra v Kylešovicích. Byl asi o šest let starší než matka, narodil se 30. srpna 1875 v Hlavnici, která se později stala předlohou a dějištěm mého Bürkentalu.“ (Život nebyl sen 1, 1994, s. 17) Právě otec Raimund je předlohou hlavní postavy románu (jemu je kniha také věnovaná), snadno však lze ztotožnit i další románové postavy s Norovými příbuznými, jejich známými a sousedy (včetně autora samotného, který vystupuje v knize pod jménem Adolf). Na rozdíl od Bürkentalu je zde také přímo jmenováno dějiště Hlavnice, autorova rodná ves na česko-německém pomezí. Tím je rovněž podtržena dokumentárnost románu.

Raimund Chalupník může být označen za román biografický. Líčí život svého hrdiny od jeho čtrnácti let, kdy ho otec vedl do učení, po – dnešním jazykem řečeno – důchodový věk. Zprvu mlynářský učedník, toužící po vlastním mlýně, je řízením osudu nucen sledovat jinou životní dráhu. Stává se chalupníkem, jako jeho otec (nomen omen); jako „mlynarčík“ si jen vydělává peníze, aby byl schopen udržet a rozšířit svůj majetek. V tom mu pomáhá milovaná a milující manželka, později i děti.

Raimund odjížděl do mlýna klidně, nemaje strachu ani valné starosti o ženu s dítětem. Věci měly svůj řád. Byl pevný. (s. 62)

Raimundovu rodinnou situaci lze charakterizovat jako idylu. Narušují ji vnější události, nejvíc světová válka, do níž musí i narukovat. Veškeré těžkosti však dokáže zvládat díky své síle a houževnaté povaze. Všem okolnostem se nakonec přizpůsobí a zabydlí se v nich. Centrem jeho života však vždy zůstává chalupa a rodina:

Raimund Chalupník jde po této zemi a tato země je jeho. Jeho kroky jsou vážné, každý jako vyměřený. A Raimund cítí, kterak živná míza z půdy stoupá mu do nohou a prosycuje celé tělo, naplňujíc je spokojeností, sebejistotou a zbožnou odevzdaností. Hle, přece: jak je to krásné míti svůj gruntek, svá pole! Jak je dobré, jíti takto po nich, cítiti po svém boku syna, jak vzácně hluboké je takto robit na roli, která je naše –

Oba dva, otec i syn, jdou s očima připoutanýma k brázdě, dívajíce se mlčky, se zachmuřeným zalíbením na pluh, s něhož stéká dlouhá skýba, šustivě se převracejíc a tvoříc hladce lesklou stěnu. (s. 265)

Je si ovšem vědom celospolečenských vazeb svého konání. Kvůli tomu je okolím vnímán jako buřič. Na rozdíl od svého syna Adolfa však nevěří v možnost změny společenského systému, nýbrž v úspěch individuální snahy.

Snad k tomu po čase dojde. Svět se obrátí. Svět se musí převrátit. Není možno, aby jedni ustavičně hromadili a druhým nezbylo než dřít, práti se o život a míti stále nanejvýš jen z ruky do úst. Raimund věří, že jednou tohle vezme konec, a ví, že jednoho dne pánům sedlákům nepůjde tak velkomožně jako dosud a že se chudá pakáž vzmůže. Ale to právě znamená urputně pracovat a neústupně bojovat o každý ždibec půdy, postupovat krok za krokem, neustoupit s dobytého ani za cenu poranění a okrvavení, dobýti si trochu majetku, hájiti si to, co mám, a bíti se o nové, lepší. Neboť věří-li Raimund Chalupník, že chudá pakáž se vzmůže, je přesvědčen, že pouze jednotlivcům z ní se to podaří, v hromadný převrat Raimund nemá víry, poněvadž není přístupen zázrakům. On sám chce být jedním z vítězů, kéž jich je co nejvíc! (s. 78)

Začátek války značně proměňuje strukturu románu. Ten přestává být biografický, daleko víc se zaměřuje na obecnější témata, postava Raimunda se mnohdy vytrácí a nahrazuje ji venkovský kolektiv (popřípadě kolektiv rodinný, a z něj hlavně syn Adolf), a to v konkrétním historickém okamžiku.

Pamatujete-li se, že onoho hrůzou nezapomenutelného léta při vzniku světové války, hořkého léta 1914, začaly u nás žně velmi časně? Prvního srpna byly polní práce v plném proudu, žně pokročily již asi doprostřed, hrabaly se ječmeny.

Nebylo času na bezútěšné jamrování. V dědině přes všechen hluboký žal a bol jsou lidé o poznání tvrdší, než jinde – otužilí, nepoddajní. Davše se strhnout vášní žalosti, napravují ihned, co se dá. Ještě toho poledne (vojáci z dědiny dosud se ani nestali vojáky) muselo býti započato s novou prací anebo pokračováno v přerušené, která je nyní dvojnásobnou, ano trojitou, když všecka její tíha se navalila na děti, ženy, starce a lidi vcelku neduživé, od války zatím uchráněné. (s. 108)

I líčení poválečných událostí (snaha Němců o založení Sudetenlandu, epidemie chřipky a dalších nemocí) nechává individuální osudy spíše stranou a stává se více kronikou. Až závěr románu se opět vrací k Raimundovi.

Na Bürkental navazuje třetí Norův román autobiografičností a použitím nářečí v přímé řeči a v některých prvcích i v řeči vypravěče. Naopak soustředění na osud jedné rodiny ho více sbližuje s Rozvratem rodiny Kýrů, ovšem bez jeho naturalismu a expresivity. Vypravěč intenci textu vyjadřuje vančurovskou větou: „Budiž zjevena pravda čiré pravdy.“ (s. 14)

Nor snad dosud nenapsal román, postavil však pomník svému otci. Obdobné postavy lidí vzdorující úspěšně osudu nalezneme i v jeho pozdějších románech, například Tvář plná světla nebo Můj nepřítel osud.

Autor o díle

Vliv „Bürkentalu“ na „Rozvrat rodiny Kýrů“ pak se zde ukázal v tom, že jsem – vida jak záporně byl „Bürkental“ přijat u nás doma – v „Rozvratu“ opustil slezské nářečí a psal jsem knihu celou, i v dialozích, spisovnou češtinou… […] Jeden kritik dokonce poznamenal, že slezské nářečí v „Bürkentalu“ bylo mé jediné kouzlo, teď že jsem to kouzlo zahodil – tak co prý ze mně zbylo? Byl jsem ovšem tenkrát mladý člověk a nějaké to kouzlo jsem přece jenom chtěl na sobě mít, a proto jsem se honem k tomu kouzlu vrátil hned ve své další práci, v „Raimundu Chalupníkovi“, jejž jsem opět v rozhovorech psal slezským nářečím.

[…]

Ve svém třetím „slezském“ románu (romány označuji zde své práce jen pro běžné dorozumění, nikoli pro jejich kvalitu), nazvaném „Raimund Chalupník“, vzal jsem si za úkol několik věcí. Předně jsem chtěl vylíčit boj „malého slezského člověka“ se životem a jeho výhru nad osudem. Proti stereotypnímu románovému typu sedláka chtěl jsem zde postavit typ domkáře, „malorolníka“, „malozemědělce“, chalupníka s jeho láskami a nenávistmi. Šlo mi o to, abych zachytil houževnatou a neústupnou povahu Slezákovu, jak se obráží ve stálých potyčkách s osudem a v konečném úspěchu. Drobný vesnický člověk ve vztahu k mocným a mocnějším tohoto světa byl mně zde hlavním objektem. Dále jsem hleděl pokud možno věrně vylíčit život slezské dědiny za války a po převratu, chtěl jsem prostě zachytit těžkou a chmurnou dobu válečnou v zázemí, byť jen ve zhuštěné zkratce. Posléze mně šlo o to, abych se dotkl života mladého studenta v maloměstě za války. Snažil jsem se psát tento román – na rozdíl od vzrušeného „Rozvratu rodiny Kýrů“ – nevzrušeně a klidně, zhuštěněji, bez podružných detailů.

(Jak vzniká literární dílo, 1935)

Napsali o dosud ne románu

Román je takto skladebně roztříštěn a nemohl po umělecké stránce přesvědčit, že se autor přinejmenším aspoň udržel na úrovni Bürkentalu, pokud ho nepřekonal. A navíc, jestliže známe po mnoha letech i autentické vzpomínky Norovy v pamětech Život nebyl sen, pochopíme, že Raimund Chalupník vznikl ve stylu memoárů z rodinného prostředí, ozvláštněných jistou beletrizací a dialogy. Ve snaze neodchýlit sen příliš od skutečnosti některé příhody v románovém podání působí izolovaně a nevytvářejí ucelený románový obraz. I jazyk je zde střízlivý a uměřený, k větší imaginativnosti zde takto nebylo důvodu.

(Jiří Urbanec, Čtení o A. C. Norovi, 2003, s. 52)

Po »Rozvratu rodiny Kýrů« představuje však »Raimund Chalupník« naprosté zhroucení nejen jakéhokoli umění osudotvorného, ale i jen povahokresebného. Až na určitější obrysy Františka na několika posledních stránkách, nemají postavy Norovy, ani titulního hrdinu nevyjímaje, zdání po názorné plastičnosti. Autor asi předpokládá, že jako on, máme na očích živé předlohy těchto postav, aby dokreslily jeho knižní mátohy.

(Josef Knap, Venkov 22, 9. 12. 1927, s. 2)

Rozvrat rodiny Kýrů byl psán s chvatem, ne-li vnějším, tož jistě vnitřním. Raimund Chalupník je skládán pěkně rozvážně, žádné slovo bys nemohl vynechat, je tu patrná úspornost a přece zase stavba jde do hloubky i do šíře.

Ta hlavní, co spojuje Norovu novou práci s jeho pokusy dřívějšími, je snaha zachytit lidi, kteří si chtějí něco vlastnit; kteří touží po svém; kteří se lopotí, pachtí, ženou a bojují o kus země, o kus své země.

Stále více zaznívá zde blízkost pevnému primitivismu citovému i stavebnému u Knuta Hamsuna, s jeho pozorným a bdělým pohledem, ostrou životní zkušeností, přirozeným humorem a zvláštní lehkostí podání.

[…]

Nejvíce však cením si u nové knihy Norovy toho, že se zcela zbavil onoho pathologického siláctví, jež nepříjemně čpělo slabostí a nemohoucností v Rozvratu. Raimund je také silák, ale jaký přirozený silák. I ty rváčské scény v hospodě Nor tentokráte moudře omezil, ale napsal za to několik stránek o dětech tak láskyplně a teple, že by to hned tak někdo u nás neuměl.

Látku má krátce Nor v důvěrné blízkosti, zná se s ní a tisíckráte ji mohl přemyslit a rozpomenout se na ni, než začal o ní psát.

Erotiku potlačil Nor také na minimum, za to dědinu za války vykreslil podrobně. Zde se kompozice hloubí a z pozadí kolektivních útrap vesnice rýsuje se osobní osud rodiny Chalupníků.

Není ovšem ani tento román bez kazů, ale proti Rozvratu rodiny Kýrů je Raimund Chalupník pokrok.

(Pavel Fraenkl, Host 7, 1. 2. 1928, s. 143)

Kus naděje, že A. C. Nor svou převážně krevní a fysiologickou inspiraci, projevivší se již v jeho románové prvotině „Bürkentalu“ i následujícím „Rozvratu rodiny Kýrů“, dovede též řídit konstruktivní vůlí, uměleckým intelektem a rozvahou, až dosud u něho jen slabě prokázanou, zdá se svítat z třetí jeho rozsáhlejší skladby „Rajmund Chalupník“.

[…]

„Rajmund Chalupník“ je velkou měrou přímý pendant předešlého autorova málem-románu. Společné jest jim toliko, že jsou oba tradičnější, než by se na první pohled chtěly zdát. Byl-li „Rozvrat Kýrů“ s briem / tj. s jiskrou/ nahozenou barvitou freskou parného naturálního života vesnického, která se po leckteré stránce shlédla na mrštíkovském revolučně temperamentním naturalismu let devadesátých, „Rajmund Chalupník“ naopak povlovnější oklikou tíhne k rustikálnímu idylismu starší fasony. […] Navazujeť „Rajmund Chalupník“ v tom vzhledě na dřívější slovesné naše podání a není divu, vzpomínáno-li při něm hned několika jmen starších novelistů našeho venkova, Holečka, prvního Jiráska, Raise, Herbena, Baara…

(Karel Sezima, Lumír 55, 10. 1. 1929, s. 266–7)

Zdeněk Smolka