Rozvrat rodiny Kýrů
Románem Rozvrat rodiny Kýrů (s podtitulem Také ne román, Čin, Praha 1925) se Nor pokusil navázat na úspěch Bürkentalu. Právě touto knihou se chtěl etablovat v literárním prostředí jako kvalitní autor.
Koncepci románu v průběhu psaní spontánně proměnil, v souvislosti se svými životními osudy:
„Rozvrat rodiny Kýrů“ měl být nejprve románem čistě venkovským. Tak jsem jej koncipoval z počátku. Chtěl jsem v něm vylíčit tragedii rodiny […]. Když jsem tedy román takto pojal a rozpracoval, přišel jsem do Prahy doprostřed pražského vysokoškolského studentského života. […] Stál jsem jednou na prahu jednoho ze svých prvních studentských bytů v Praze, […] ještě jsem neměl ani kdy, abych zaklepal, a už jsem slyšel za dveřmi střelnou ránu, o které se v několika příštích vteřinách, když jsem otevřel dveře, ukázalo, že to je střelná rána studenta, který si zoufal, studenta-sebevraha. Vstoupil jsem tedy do tohoto bytu v dusném, tragickém a chmurném okamžiku […] a teprve po dlouhém čase, když jsem se uklidnil, hleděl jsem se pokusit i literárně vylíčit, co vlastně vhání studenty do této slepé uličky, co jim bere odvahu k životu, co jim vkládá smrtící zbraň do rukou. To jsem se ovšem pokusil vyjádřit hned ve svém „Rozvratu rodiny Kýrů“, o kterém jsem právě pracoval, jehož jsem se nechtěl spustit a jenž se mi takto změnil z románu venkovského v román pražský a studentský. (Jak vzniká literární dílo, 1935, s. 36–37)
Norova slova je však potřeba brát s rezervou. Dílo vskutku začíná sebevraždou studenta Jana Poura (který vyrůstal v rodině Alojse Kýra a byl možná jeho nemanželským synem), o jejích příčinách se však čtenář nic nedozví. Jisté je jen tolik, že mrtvý byl nadějným studentem chemie a měl v rukopisech řadu vynálezů, o které ho chtěl připravit Josef Kýr (možná jeho nevlastní bratr), taktéž student. Ten přitom spolupracoval se studentem chemie Gustavem Börnem, který byl schopen vyznat se v Pourových poznámkách. Börn byl chudý a souchotinářský mladík, v zásadě dobrý člověk, kterého však chudoba zlomila a který se dostal pod vliv Kýrův. Pro Josefa představoval jen nástroj, který může být užitečný, jinak na něm nezáleží.
Přibližně první třetina díla se odehrává v Praze ve studentském prostředí, nalezneme zde i paralely s románem Jedno pokolení. Končí Börnovým odjezdem do Kýrova domova, kde má dokončit Pourovu práci (k experimentům dostává k dispozici i hektar pole). Zesláblý chrlením krve také doufá, že se na vesnici zlepší jeho zdravotní stav. Odjíždí však zraněn bezcitným jednáním Josefovým a ztrátou milé.
Z románu nezjistíme, kde se nachází vesnice, v níž mají Kýrové statek. Autor zde ani, na rozdíl od Bürkentalu, nepoužívá nářečí. Spíše z kontextu Norovy tvorby a jeho života můžeme soudit na Opavsko, popřípadě přímo na Hlavnici.
Rodina Kýrů se skládá z rodičů, dvou synů a dcery. Vesměs jde o tělesně silné lidi, kteří netrpí morálními zábranami. Nabízí se zde srovnání s postavami Vančurovými, například z Markéty Lazarové. Kýrové se řídí instinkty, často spíše náhlými impulsy, mnohdy jednají více živočišně než racionálně. Nemají daleko ke kriminálním činům, čas od času se v nich však probouzí svědomí. Chovají se někdy až neuvěřitelně bezcitně, ale zároveň mají velké srdce. Přestože bývají vypravěčem i jinými postavami hodnoceni až jako ztělesnění zla, ve skutečnosti jsou ambivalentní.
Rodina není jednolitá, což také přispívá k jejímu rozkladu:
Jediná matka neměla z rodiny Josefa ráda. Vůbec, bylo to divné. Nejprve se Josefa stranil otec, neboť byl to skrček a ne Kýr, ale když později začali právě otec a Josef péci stejnou pečeni, ochladl Josef podivným způsobem k matce a zarputila se zle matka na Josefa. Snad tomu tak nebylo, ale zřejmě se zdálo, že Josef nemá matky rád. Utrhoval se na ni, lál jí, byl-li doma – a doma býval často a vždy dlouho – a jen před její silou umlkl, neboť matka byla dosud jako sedlák silná a nepoddajná.
[…]
»Josef psal –« řekla si matka Kýrova pro sebe hodně nahlas a hlasem nevraživým jako rozvrzané skřipky, že to i syna Karla zadrásalo – »No tak Josef psal. – A – – to je toho –« přidala potom ještě zlobivěji a opět hlasem jako z rozskřípaných houslí.
»Matičko –« takové maličké slovo na tuto obryni z úst též takového syna-obra bylo názvem velmi podivným. (s. 64–65)
Příchod Börna na statek jako by se stal katalyzátorem dějů. Vše se stupňuje a vrcholí jedné tragické noci, která zahajuje definitivní rozklad rodiny Alojse Kýra a neměnné procesy, které vedou k zásadním proměnám na jeho statku.
Rozvrat rodiny Kýrů se od Norovy prvotiny Bürkental liší nejen tím, že se soustředí na jednu rodinu a více méně nechává vše ostatní jen jako pozadí dějů, ale i formálně, kdy se více vzdaluje tradiční venkovské próze a čerpá z impulzů moderní či avantgardní literatury. Některé snové pasáže mohou dokonce budit až surreálný dojem, patrné jsou vlivy poetismu a obzvláště expresionismu:
Byla to proletářská čtvrť městské spodiny. Periferní brlohy. Domky se rozlezly nepořádně jako neposlušné rozcuchané krůty a rozsedly se uřvané a protivně ukdákané kam zrovna přišlo a kam se právě jen dalo. […] Některá ulice vyhlížela jako okap, jiná vypadala jako struska špíny a kalu… […] Pravda, prohýbaly se někdy pod tíhou zlostných nadávek, křiku, vád a zlých, urputných slov, ba někdy až úlekem oněměly a nasnažno ztratily pocit vědomí a jsoucnosti pod přívalem čerstvě bitých a svěže dunivých ran, jimiž snad vyplácel opilý muž nevšímavou manželku, která se mu nechtěla po starém zvyku i právu poddati, ač právě bylo po sobotní výplatě, anebo snad tloukla dopálená matka tucet svých vřeštivých škvrňat, jež byla jako tygřata nevzhledná, rozdivočelá, vrčivá a zkažená, anebo snad to byla ještě jinačí rozkoš bití – ale ulice pak se jen otřásly a hned zapomněly. (s. 21–22)
Autor o díle
Doznávám tedy znova, že „Bürkental“, má prvotina, vznikl jako pouhá improvisace. Teprve můj druhý románový pokus – „Rozvrat rodiny Kýrů“ – mně dal opravdu hodně námahy a skutečné dřiny. Když jsem tuto knihu začal psát […], měl jsem za to, že to bude má první kniha. První skutečná kniha. Psal jsem tuto práci s tajným úmyslem, že se s ní pokusím po jejím dokončení prorazit na knižní trh.
(Jak vzniká literární dílo, 1935, s. 34)
Napsali o také ne románu
To už není typ bezprostřední „reportážnosti“, jak ji Nor prezentoval ve svém debutu. Některé pasáže jeho druhého románu svědčí o jisté násilné konstruovanosti a o záměru za každou cenu vyhrotit konflikty na nejvyšší míru. A přece jsou i zde místa přesvědčivé úrovně… […] Zatímco lidé v tomto románu jsou většinou až do nevěrohodnosti vychýleni, zůstává Nor v pasážích s přírodními motivy nebo při hodnocení selské práce přirozený.
(Jiří Urbanec, Čtení o A. C. Norovi, 2003, s. 51)
Autor „Rozvratu rodiny Kýrů“ je Naturmensch, jejž život a lidé zajímají pouze svou jednou, hmotnou a hmatatelnou stranou. Jeho rozbujená a dychtivá smyslovost chápe a představuje člověka nejraději a nejzdařileji v projevech jeho fysické síly, v činech diktovaných jeho primérními pudy, nezadržovaných a nekorigovaných intelektem. Jeho robustnímu talentu, který spíše podvědomě vyhazuje, čerpaje z vrozené vnitřní spřízněnosti s předváděnými lidmi a věcmi, než tvoří s vědomým uměleckým úsilím, svědčí proto nejlépe postavy takových olbřímých sedláků Kýrů, kypícím zdravím a mohutností, dravostí a smyslností i jejich neméně rozložitých žen – úrodných samic, jejichž vzájemné styky omezují se na denní dřinu na poli, v chlévě či na dvoře a na prudká drtící objetí, jež ulevují přemíře jejich tělesných šťav. Na takových místech vydechují věty i celé odstavce dráždivou a syrovou vůni spocených těl, teplých chlévů, a čerstvě zoraných polí či zrajících klasů. Zato ovšem v partiích, kde běží o složitější vztahy člověka k jeho okolí či jemnější hnutí v jeho nitru, uchyluje se A. C. Nor k běžným osvědčeným prostředkům průměrné literatury, které tím více kontrastují se sytostí, barvitostí, názorností a útočnou podmanivostí jeho vlastních možností.
(J. O. Novotný, Cesta 8, 1925/26, s. 290–1)
Než můžeme klidně začínati svůj referát větou, že Kýrové jsou román chlapácký, po technické stránce velký pokrok proti Bürkentalu, v mladé produkci kniha ojediněle pevná, bezpečným epickým pudem nadaná; a mohli bychom připojit, že jsme dobře odhadli Nora v referátě o Bürkentálu: Toť mladík, který šťastně prošel hesly literárních kaváren a debat, vše dobře strávil svým zdravým slezským žaludkem, nikde vážnější úhony nevzal a v druhém svém díle již vroucně se přiznal k svému literárnímu otci Janu Vrbovi, jak jsme tehdy také rozeznali. […] Nezapomínejme stále, že Nor je ještě velmi mladý autor. Jen genius intuicí nebo velmi zralý člověk zkušeností vniká plněji do záhad lidského nitra. Nor vidí dosud většinu svých lidí jako obrázky. […] Toto dílo dovede vskutku uchvátit. Zdá se, že je postaveno kýmsi, kdo má za sebou již půltucet románů. Jeho náladové partie (probuzení sadu, ulička v periferii) jsou perly. Básnická krása slova uchvacuje, pokud se nezvrhá v titěrnou ruční práci a zmechaničtělé vyhledávání co nejnovějších metafor. […] Ač to v románě ještě tu a tam skřípe, ať je nedorozumnění o tom či o onom – vždy zůstává fakt, že našel rychle a dobře své užitečné místo v nové próse a že představuje článek, konečně objevený, který připojuje novou generaci v prose ke generaci starší.
(Emil Vachek, Pramen 6, 1925/26, s. 224–6)
Vzpomínáte při četbě jeho nového románu, daleko přečnívajícího jeho prvotinu Bürkental, na několika místech na J. V. Jensena, jenž s barbarskou bezprostředností proniká barbary pravěku – plné mladé prýštící síly. Reálné je pro Nora to, co je krevnaté, hmotnaté, nabité vitalitou až k prasknutí. […] Tady se nezápasí o ujasnění, ani o formu – vše je dáno. Umění je především prostředkem dokonalého prožití viděné reality. […] V celkovém rozvrhu románu je patrná mnohá improvisační libovůle – mnohý přebytečný detail, mnohá naivnost stavebná. Nor zbytečně rozvádí věci nedůležité a přechází podstatné. A hlavně: nedovede dáti vyzníti harmonicky všem motivům, jež do díla vnesl. Nedovede dovršiti a zaokrouhliti román. Schází tu leckdy to technicky artistní. Nor je jistě větší básník než umělec. Nicméně i v tomto ohledu je u něho vývoj k rovnovážné stavbě románové, k níž se Nor dostane s jakousi podvědomou tuchou, vydatným experimentováním; sotva však teoretickým poučením.
(František Götz, Národní osvobození 3, 1926, s. 4)
Zdeněk Smolka
