Dvořáček, Karel (1911–1945)

Jako veliká houba vyrostlo naše město přes noc a v mnohém se svému předobrazu podobá. Šachty s bohatou sítí mocných slojí odpovídají podzemnímu podhoubí, proti němuž budovy kol těžních věží, továrny, koksárna a kolonie jsou jenom nepatrný díl, a proto s kostely, zámkem a vilovými čtvrtěmi mohou být dobře přirovnány k nadzemní části hřibu, který vyráží za vlhkého léta a teplého podzimu i ze zeleného pažitu v lese uvnitř města i u kolonie Pod horou. A lidé? Nepodobají se svými osudy práškovitým výtrusům, jež místo větru rozvívá hlad, práce, válka, plebiscit, vášeň, skrytá touha, náhoda nebo osud?

(Karel Dvořáček: František chce být spravedlivý)

Ačkoli Karel Dvořáček strávil většinu svého nedlouhého života na střední Moravě, v jeho osobním, profesním i tvůrčím zrání sehrál zásadní roli několikaletý pobyt v těšínském Slezsku. Po maturitě na učitelském ústavu v Kroměříži v roce 1931 byl totiž jmenován výpomocným učitelem na české obecné škole v hornické kolonii Na Hranicích v tehdejší Karvinné, kde pak působil následující čtyři roky. Po absolvování prezenční vojenské služby, během níž vystudoval vojenskou akademii, se v roce 1937 usadil v Orlové, bydlišti své manželky Evženie (roz. Krejčové), a začal učit na obecné škole v sousední Porubě (dnes městská část Orlová-Poruba). Na podzim 1938 však kvůli vyostřené mezinárodní situaci znovu oblékl uniformu. Po demobilizaci a polském záboru Zaolží se již na Těšínsko nevrátil a posléze se uchýlil na rodnou Hanou. Se vznikem protektorátu se okamžitě zapojil do odboje: obstarával přes své známé na Ostravsku trhaviny a domlouval útěky příslušníků československé armády do Polska (mj. pozdějšího generála Ludvíka Svobody, s nímž se znal osobně). V listopadu 1941 jej ale zadrželo a vyslýchalo gestapo; zřejmě pro nedostatek důkazů o pomoci sovětským výsadkářům byl ještě téhož roku propuštěn. V květnu 1944 byl ale zatčen znovu a uvězněn, nejdříve v Brně, poté ve Wroclawi a Zwickau. Dočkal se osvobození a návratu domů, nicméně nelidské podmínky žalářů se fatálně podepsaly na jeho zdraví, takže už v srpnu 1945 zemřel v brněnské nemocnici. O dva roky později prezident Edvard Beneš udělil Karlu Dvořáčkovi Československý válečný kříž in memoriam.

Dvořáčkův životopis zároveň zahrnuje řadu osvětových a kulturních aktivit – vedl různá hudební uskupení, připravoval školní divadelní představení a dramatická pásma, přispíval do regionálních novin a časopisů. Velmi se zajímal o slezskou lidovou kulturu a nadšeně sbíral její živé projevy na Jablunkovsku, Karvinsku, mezi havíři, starousedlíky i svými žáky. Část sebraného materiálu se přitom stala podkladem pro autorská převyprávění. Vznikla tak kniha pohádek Boží země (1941), která pak byla vydána – ovšem s pozměněnou skladbou pohádek a jinými tituly – ještě dvakrát: jako Pohádky čarovné země (1969) a Pohádky z hor (1980). Po Dvořáčkově smrti vycházely knižně další jeho pohádkové příběhy, ať už ve výborech, či samostatně. Posmrtně vyšla také kniha Stará píseň (1967), výběr přibližně poloviny textů z dochovaného strojopisu, jenž obsahuje autorská zpracování pověrečných látek o vodnících, vampýrech, důlních duších, zbojnících aj. Karel Dvořáček prezentoval dobový slezský folklor rovněž v popularizačních přednáškách a rozhlasových pořadech, věnoval mu studii O funkci těšínských „bojek“ (byla publikována v roce 1949 ve Slezském sborníku).  

Autentické folklorní motivy se coby součást místního koloritu objevují též ve Dvořáčkově původní prozaické tvorbě. Odráželo se v ní autorovo soužití s prostými obyvateli kolonií a okolních obcí, jeho vnímání neutěšených sociálních podmínek a bezohledné industrializace venkova (Dvořáček sám pocházel ze selské rodiny). Na útrapy obyčejných lidí, kteří se často ocitají v zoufalých situacích, se zaměřil hned v prvotině Olza (1937). Baladicky laděné povídky propojené motivem rybaření u titulní řeky obsahují lyrické pasáže i meditativní vstupy, v nichž vypravěč vyjadřuje soucit s hrdiny a „běžnou“ pomoc potřebným zvažuje jako cestu k nápravě nespravedlivé společnosti. Strastiplné, ba tragické osudy hrdinů převážně z dělnického prostředí jsou zachyceny také v následující sbírce povídek Cesta k tichému domu (1941). Jejich vypravěčem je stárnoucí zaměstnanec ostravské továrny, člověk dobrého srdce, který se v poslední povídce loučí s mladšími kolegy a odchází do „tichého domu“ – s vědomím, že dokázal pomáhat jiným, se jeho život završuje zaslouženým klidným odpočinkem a smířením se světem. Dvořáčkův román František chce být spravedlivý sice vyšel až v roce 1966, ale vznikal již před okupací. Protektorátní cenzura však jeho vydání nepovolila – vadilo jí otevřeně podané téma potratů (jako důsledek promiskuitního chování i nemožnosti uživit větší počet dětí) a autentická místní jména, která by dobovému čtenáři „nevhodně“ připomínala, že slezské pohraničí bývalo ještě před nedávnem českým územím. Každopádně příběh o komplikovaných vztazích a nápravě pokřiveného charakteru podává barvitý obraz meziválečného Karvinska a je svědectvím – místy až naturalistickým – o zdejších drsných poměrech. Další román Pole kráčí do hor (1941) už během okupace vyjít mohl, a dokonce rok nato obdržel Národní cenu (některé literárněhistorické práce uvádějí, že se autor jejího slavnostního vyhlášení nezúčastnil, ale zápisník z jeho pozůstalosti svědčí o opaku). Děj se odehrává zčásti na hanácké vesnici, zčásti na Jablunkovsku, odkud pochází hlavní hrdina Roman Gajdoš. Neradostné dětství, poznamenané těžkým zápasem o obživu v horském terénu, z něj učiní nesmírně pracovitého a houževnatého jedince, který dokáže zachránit upadající hospodářství a získat pomocníky pro zvelebení nehostinného beskydského úbočí. Nejrozsáhlejším Dvořáčkovým opusem je románový diptych složený z knih Advent Jakuba Kříže a Hle, čas příjemný (obě 1944). Dílo na pomezí historické prózy, rodové kroniky a psychologicko-filozofického románu je dějově rozloženo do několika dekád, počínaje polovinou 19. století, kdy bohatý kupec Kříž odvrhne rozmařilost a obrátí se k Bohu. Aby odčinil dosavadní hříchy, ujímá se pěti osiřelých chlapců, z nichž poslední adoptovaný se následně stává protagonistou druhé knihy. V jeho osudu autor prezentuje osobitý životní postoj: veškeré nezdary a protivenství hrdina přijímá se smířlivostí, odpouštěním a až naivní dobrosrdečností. Za války psaný román Mrtvá řeka (1946) jako by předběhl „ekologickým“ námětem dobu – ústřední událostí je zde totiž otrava říčního toku odpadem z továrny na hnojiva. Šířící se katastrofa přitom rámuje mozaiku epizod, v níž se vyjevují různorodé povahy, motivace a vztahy lidí, kteří jsou s dříve životodárnou řekou tak či onak propojeni. Románová obžaloba sobectví a ziskuchtivosti ústí v závěrečnou úvahu nad blízkou budoucností: lidstvo se ocitá na pomyslném rozcestí a je otázkou, zda se mu symbolicky podaří znovu naplnit koryto čistou vodou. Během války vznikal i soubor povídek pro mládež O děvčátku, které přivedlo jaro (1949). Autor v něm opět tematizuje sociální nerovnost, důsledky bídy, projevy dobra a zla. Autobiograficky bilancující román Živ buď, neumírej (1947), jehož výmluvný titul cituje Komenského výzvu těžce zkoušenému národu, představuje dobou vzniku závěr Dvořáčkovy tvorby, neboť byl psán ve vězeňské nemocnici ve Zwickau. První díl románu je vyplněn vzpomínkovými návraty do dětství a mládí, druhý zachycuje autentický prožitek nacistických věznic, kde se jedním „z největších pokušení“ stává neustálý hlad. Vypravěč ovšem vyjadřuje naději, že veškeré utrpení není marné, neboť může podnítit duchovní obrodu lidství.

 Dvořáčkovo prozaické dílo (v rukopisech se dochovaly také jeho básně a dramata) charakterizují realistické, byť osobitým poetickým jazykem podané a občas poněkud tezovité příběhy, s víceméně detailními obrazy neutěšené každodennosti, zejména materiálního nedostatku. Vypravěčově partu dominuje apelativní, místy až patetický tón. Typickými hrdiny jsou jedinci schopni charakterového obrození směrem k ideálu mravně poctivého či pokorného člověka. Lokalizací děje a celkovým vyzněním lze tedy Dvořáčkovy knihy nazírat jako regionální prózy s výchovnou tendencí, přičemž zvažovaná řešení společenských problémů mohou nejednou připomínat myšlenky sociálních utopií. Dobová kritika ve Dvořáčkových prózách opakovaně nacházela rovněž motivické a názorové souvislosti s díly ruských realistů L. N. Tolstého a F. M. Dostojevského (např. v otázkách etiky nebo morálních zápasech v lidském nitru). Dvořáčkovou tvorbou zároveň prostupují náboženské motivy a křesťanské hodnoty (v mládí vystoupil z katolické církve, ale po věznění v roce 1941 se k ní znovu hlásil), takže může být počítán též ke skupině autorů spirituální orientace. Karel Dvořáček však s nimi užší osobní vazby neměl, ostatně v dobovém literárním dění dlouho zůstával spíše solitérem (nepronikl ani do ostravského kulturního okruhu Vojtěcha Martínka). Tíživá zkušenost okupace a pocity ohrožení jej více sblížily až s autory mladé válečné generace, jejíž tvorba podobně korespondovala s filozofií existencialismu. Dlouhodobější kontakty udržoval s Kamilem Bednářem a Zdeňkem Urbánkem a především s kritikem Jaroslavem Červinkou, jenž záhy po Dvořáčkově smrti uspořádal vzpomínkový sborník Cesta Karla Dvořáčka (1946).  

Karel Dvořáček je pochován v Čestném kruhu významných osobností na Ústředním hřbitově v Brně. V současnosti jeho jméno nese knihovna ve Vyškově a jsou po něm pojmenovány ulice v Ivanovicích na Hané a Orlové-Lutyni, kde také sídlí Základní škola Karla Dvořáčka. V roce 2024 bylo Karlu Dvořáčkovi uděleno v Ivanovicích na Hané čestné občanství in memoriam.

Petr Hrtánek, Jan Malura   

Média

Fotogalerie

Literatura – výběr

ČERVINKA, Jaroslav (ed.): Cesta Karla Dvořáčka. Praha: Václav Petr, 1946.

 

Dobyšková, Pavlína – Raška, Vladislav: Karel Dvořáček 1911–2011: Bibliografie. Vyškov: Knihovna Karla Dvořáčka, 2011.

 

Kol. autorů: Dějiny české literatury v protektorátu Čechy a Morava. Praha: Academia – Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2022.

 

Málková, Iva – Urbanová, Svatava (eds.): Literární slovník severovýchodní Moravy a českého Slezska 1918–2018. Brno: Host, 2022.

 

NOVÁKOVÁ, Ester: Český historický román v období protektorátu. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2012.

 

NOVÁKOVÁ, Luisa: Proměny české pohádky. Brno: Masarykova univerzita, 2009.

 

PAPOUŠEK, Vladimír: Existencialisté: Existenciální fenomény v české próze dvacátého století. Praha: Torst, 2004.

 

PĚCHULA, Lukáš: Žena svobodná, či spoutaná? Komparativní studie o románech Karla Dvořáčka a Gottfrieda Rothackera. Bohemica litteraria. Roč. 23, 2020, č. 1, s. 56–74.

 

PUTNA, Martin C.: Česká katolická literatura 1918–1945. Praha: Torst, 2010.

 

Raška, Vladislav (ed.): Literární odkaz Karla Dvořáčka: Sborník z konference k 60. výročí úmrtí spisovatele Karla Dvořáčka konané 6. října 2005 v Knihovně Karla Dvořáčka. Zprávy Muzea Vyškovska, č. 94, 2005. Vyškov: Knihovna Karla Dvořáčka – Muzeum Vyškovska.

 

RAŠKA, Vladislav – DOBYŠKOVÁ, Pavlína (eds.): Jen tato jizva zůstala: Sborník k 70. výročí úmrtí Karla Dvořáčka. Vyškov: Knihovna Karla Dvořáčka, 2015.

 

SVOBODA, Jiří: Tvorba a region: Sedm kapitol o literatuře na Ostravsku. Ostrava: Profil, 1974.

 

VLAŠÍN, Štěpán: Karel Dvořáček: Život a dílo. Ostrava: Profil, 1987.

Archiv

Aktualizováno 15. 10. 2025