Martínek, Vojtěch (1887–1960)

Mezi lidmi dnes stoupá zájem o příběhy, které oživují důvěrně známá místa našeho blízkého okolí, stejně jako si člověk velmi rád prohlíží staré fotografie domovských krajin a měst. Snažíme se tak vnímat to, co už dnes v okolním prostoru není vidět, pochopit svět, v němž jsme nežili, ale který nás stále ovlivňuje. Někteří z obyvatel Ostravska pak zároveň vyhlížejí zjevení spisovatele, který by barvitě vylíčil pohnuté osudy tohoto regionu. Nějak jsme přitom pozapomněli, že takového autora už dávno máme.

Vojtěch Martínek (1887–1960), spisovatel ve své době ceněný a čtený, po sobě zanechal rozsáhlé prozaické, básnické a publicistické dílo. Nechybí v něm mimo jiné ani poutavě vyprávěné pohádky. Také kvůli nim má smysl se k Martínkovi čtenářsky vracet. To hlavní však představuje série románů, podávajících obraz Ostravska na ploše jednoho století, tedy přibližně od poloviny 19. století do půlky století dvacátého. Do této řady patří román Stavy rachotí a zejména dvě románové trilogie – Černá země a Kamenný řád (všechny se mimochodem dočkaly televizních zpracování).

Jsou to románové kroniky, v nichž se proplétají osudy postav několika generací. Přinášejí vyprávění realistického typu, a proto mohou čtenáři zprostředkovat živé obrazy minulých dějů a míst. Ukazují ku příkladu, jak nekompromisně probíhal střet klidného rustikálního života s divoce se rozrůstajícím městem, které postupně pohlcovalo své okolí, až z něj vznikla Ostrava, jak ji známe dnes. Líčí život v dělnických koloniích, ubíjející ostravskou robotu, tíživé osudy žen i národnostní napětí, zejména mezi Čechy a Němci. Opakovaně se v autorových románech vrací ostrý kontrast života venkovského sedláka, zvyklého na slunce a pole v okolí Odry či Ostravice, a člověka, který znásilňuje zemi a spouští se do hlubin, aby z nich vydobyl uhlí pro nenasytné fabriky. Vojtěch Martínek není idylik, i když některé pasáže z jeho děl mohou působit starosvětským klidem. Do utlumených dějů ovšem vstupují vypjaté, až naturalisticky líčené situace, které nás zaskočí svou drsností a syrovostí.

Ostravu Martínek nevnímá vůbec idylicky, ale jako zem pokořenou chladnými stroji, jako město, které „ubíhalo dopředu příliš rychlým tempem“. Proto je ostravská duše „temná a tvrdá“, ale zároveň nezapomenutelná, jak říká v jednom ze svých esejů. Martínek navíc už před téměř stoletím viděl téma, pro nějž jsme skutečnou citlivost získali až v poslední době, tedy znečištění přírody a narůstání průmyslové špíny – jeho postavy občas pozorují smutné proudy Ostravice, protkané stopami „soudržných žíravých mastnot“.

Jestliže současný čtenář může v Martínkových prózách postrádat svižnější dějové tempo, rozhodně ho nezklamou svérázní literární hrdinové. Jsou to postavy, které se většinou střetávají s nepřízní osudu, nebo s nadosobními silami, které, jak poznamenává Jiří Opelík, jejich svobodnému jednání dopřávají jen nepatrný manévrovací prostor. Vzpomeňme na jedinečné ženské figury z Kamenného řádu, na vdovu Poštulkovou, její dceru Karolinu a další „hrdinky povinnosti“, nebo na divokého Jakuba Sršáně z Černé země. Jsou to bytosti tvrdé, přímočaré, regionálně silně zabarvené. Jejich svéráz zrcadlí zejména dialogy, způsob, jakým vedou řeč – úsečně, kousavě a hlavně v půvabně znějícím místním nářečí, zaplněném výrazy jako chachar, kajsi, bantovať, deprem, gyzd.

Také svět této svérázné mluvy se dneska vytrácí z každodenních hovorů na Ostravsku a snad i proto se k ní lidé vrací prostřednictvím literatury, anekdot, písniček; svědčí o tom ostatně i nedávný úspěch blogu Denik Ostravaka. Existuje tedy hned několik důvodů, proč se dnes k Vojtěchu Martínkovi vracet. Naše webové stránky by Vám k těmto návratům měly sloužit jako průvodce.

Jan Malura

Více informací najdete na speciálním webu o Vojtěchu Martínkovi.

Aktualizováno 06. 11. 2024