Vavřík, Zdeněk (1906–1964)

Zdeněk Vavřík se narodil v Libhošti u Nového Jičína do učitelské rodiny. V roce 1910 se  s rodiči (a s mladším bratrem Milanem) přestěhoval do Ostravy – Mariánských Hor, kde jeho rodiče Alois a Marie vyučovali. Poté vystudoval ostravské gymnázium v Matiční ulici. Zde se také setkal s mnoha osobnostmi ostravského kulturního života, z nichž jej asi nejvíce ovlivnil jeho učitel Vojtěch Martínek. Ten jej přivedl k zájmu o literaturu a také jej motivoval k vlastní literární tvorbě.

Již při svých středoškolských studiích se Vavřík podílel na vydávání časopisů opavských gymnazistů Oheň (na podzim roku 1924 redigoval 4 čísla s Františkem Lazeckým) a spolu s A. C. Norem se podílel na jednom čísle časopisu Kruh (v roce 1925).

Po maturitě na ostravském gymnáziu studoval Vavřík nejdříve na Právnické fakultě UK, odkud přešel v roce 1928 na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval češtinu a francouzštinu.  V roce 1930 pobýval šest měsíců (od února do července) na stipendijním pobytu pro spisovatele na univerzitě v Rennes. Současně se studiem na Univerzitě Karlově navštěvoval také Státní knihovnickou školu v Praze (zde se také seznámil s mnoha básníky a spisovateli, např. Konstantinem Bieblem, Františkem Halasem, Josefem Koptou, Vitězslavem Nezvalem, Karlem Tomanem, Vladislavem Vančurou).

Poté pracoval jako knihovník v Moravské Ostravě (1933–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1935), v Opavě (1935–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1938) a po německém záboru pohraničí se i s rodinou odstěhoval do Pardubic, kde byl knihovníkem v letech 1939–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1955. V letech 1934–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1936 vykonával základní vojenskou službu (Valašské Meziříčí, Opava), při níž dosáhl hodnosti podporučíka.

V roce 1936 se ve slezskoostravském kostele oženil s Jarmilou Lipovskou, oddávajícím knězem byl přítel dr. Jan Strakoš. Manželé měli tři syny: Pavla (1936), Michaela (1939) a Ondřeje (1947).

Na konci druhé světové války byl Vavřík totálně nasazen v továrně na výbušniny v Semtíně (pracoval tam jako knihovník). Od roku 1941 byl dramaturgem činohry pardubického divadla. Po válce se aktivně podílel na rozvoji veřejného knihovnictví a na založení časopisu Knihovna. V roce 1945 vstoupil do KSČ. V roce 1954 se přestěhoval z Pardubic do Prahy, kde byl od roku 1955 až do své smrti redaktorem Literárních novin. Zdeněk Vavřík zemřel v Praze 29. prosince 1964.

Literární činnost

Literárně Zdeněk Vavřík debutoval v roce 1919 v Ostravském večerníku, později byly jeho verše publikovány v Moravskoslezském deníku, Lumíru, Lidových novinách, Hostu, Činu, Černé zemi, v Národní práci, Červeném květu aj. V počátcích své básnické tvorby byl Vavřík ovlivněn poetikou Jiřího Wolkera. Jeho další básnické sbírky byly inspirovány „čistou poezií“ Henriho Bremonda. První z nich, s názvem Elegie vydal v roce 1929. Následovaly další básnické sbírky Vesnický hřbitov (1930), Noci (1932), Plakati světlem (1933), Jaro (1933), Klenba (1936) a Píseň Ostrava (1938).

Jako knihovník redigoval časopisy Pramen (v Opavě v roce 1937), Paprsek (v Pardubicích v roce 1941) a Knihovníkův zápisník (v Pardubicích v letech 1939–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1942), který později vydal knižně (Knihovníkův zápisník, 1946). V roce 1937 vydal esej Bard o Petru Bezručovi. Tragické období mobilizace a události mnichovské dohody zrcadlí jeho básnické sbírky Puklý bronz (1939), Píseň za pomezí (1939), Rodná (1940), Poesie (1942) a Truchlorouška (1945).  

Během války se, na popud Františka Halase, začal věnovat literární tvorbě pro děti a mládež. Nejprve převyprávěl středověký cestopis Milion v knize Dobrodružství Marca Pola (1942). Zpracovával také folklorní témata (pověsti a pohádky z východních Čech Kolovrat, 1944, povídky pro mládež Ostravice, 1956). V 50. letech zpracovával také historická a aktuální témata (Čtení o Janu Želivském, 1953, pověsti a kratochvilné historie Zelená brána, 1958), spolu s hokejistou Jiřím Tožičkou napsal povídku pro mládež Chlapci a hokej (1961). V roce 1967 se spolupodílel na antologii české literatury pro mládež Nový zlatý věnec.

Psal také rozhlasové hry (Tři úkoly Martina Kaluse, 1955; Bezbožný mnich, 1956; O Peronikovi, 1963; Paní ostrova Lok, 1964) a divadelní hry (Casanova, 1943; Judita, 1944; Pohádka o dívce holubici, 1951; loutková hra pro děti Šibal Kacafírek, 1957; Stará komedie, 1957).

Věnoval se i překladatelské činnosti (Alain-René Lesage: Kulhavý ďábel, 1932; Claude Aveline: Dvojí smrt Fréderica Belota, 1939; Carlo Gozzi: Turandot, 1942).

Časopis Poesie

Začátkem 30. let 20. století založil Zdeněk Vavřík spolu s Janem Strakošem a Zdeňkem Šmídem časopis Poesie, který vycházel v letech 1931–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1933. V roce 1933 se k nim přidal překladatel Jaroslav Závada. Časopis měl také knižní edici, v níž vyšly celkem dvě knihy, a to Vavříkovy Noci (1932) a Beskydské balady (1933) od Emila Zegadłowicze v překladu Jaroslava Závady. Ve 30. letech 20. století byla Poesie naprosto exkluzivním a mimořádným periodikem, vycházejícím z teorie „čisté poezie“ francouzského kněze a literárního historika Henriho Brémonda (1865–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1933). Podle Brémondova konceptu je v poezii nejpodstatnější „poetický pocit“, který jednotlivá slova a obrazy vyvolávají a který se přibližuje pocitu náboženskému, mystickému. Kvalitní báseň je tak zároveň modlitbou a básník mystikem. Mezi českými autory, publikujícími v Poesii byli Zdeně Šmíd, František Lazecký, Zdeněk Vavřík, Vladislav Vančura, Jan Zahradníček, Jan Strakoš, František Springer či Jan Dokulil. Spřízněnými dušemi a přispěvateli revue Poesie byli také manželé Suzanne Renaud a Bohuslav Reynek.

Martina Dragonová

Média

Fotogalerie

Archiv

Aktualizováno 04. 12. 2024