povídka Paní Olga

povídka Paní Olga

Paní Olga byla mladá ženuška – není třeba to zapírat – byla dokonce poměrně hezká. Částečně byla i blondýna. A její manžel, pan Jan, byl kdysi jednou z oněch toužených výborných partií. Ubohý pan Jan!

 

Té neděle večer (byla to neděle, před níž v tom týdnu jednoho dne slavila paní Olga své narozeniny) byl biograf. Biograf fungoval dvakrát za týden v městečku, ve středu a v neděli. I bylo nutno opatřiti lístky na neděli večer, což bylo úlohou pana Jana. Musíme nepokrytě a uznale říci, že pan Jan se zhostil své úlohy skvěle, neboť koupil křesla. Pamatujme, že bylo po narozeninách paní Olgy.

 

Tehdy večer se paní Olga půvabně strojila a mastíc si (zatím co pan Jan byl odvrácen, převlékaje se z pyjama do šatů a zapínaje si kalhoty) tváře a dodávajíc krve svým rtům něžnou rougeí a černi svému obočí tyčinkou, která už byla pocuchána, neboť jí bylo nutno užívati vždy velmi potají, aby se muž nedožíral, říkala pomaloučku – a abychom to dobře charakterisovali – mazlivě:

 

„Jendo, prosím tě, ale po bijásku pudem ještě na černou kávu do ‚Hvězdy?‘ Slib mi to, Jendoušku –“

 

(„Hvězda“ byla místní kavárna, kterou maloměsto přezvalo, nemyslíc to uštěpačně ani s posměchem, na „bar“.)

 

„Ale, Olga –“ pan Jan se bránil chabě – „to bychom musili tancovat a ty víš, že já netančím –“

 

„Kdepak tancovat –“ vyvýskla paní Olga – „bez tebe já bych netančila ani krok, dyť to víš –“ a poněvadž pan Jan se mračil – „Jendoušku, no –“

 

Pan Jan však mlčel vytrvale přes lísavý tón vysloveného Jendouška –

 

„Ale jen na chvilku –“ sypalo se z paní Olgy – „na maličkou chviličku – jen se tak podívat. Víš, jen na černou kávu –“

 

Tu se zeptal pan Jan, jsa v duchu rád, že mu to napadlo:

 

„A proč tam vlastně chceš jít? –“

 

„No – chce se mi –“ praví paní Olga s netajeným podivem, že se ptá tak hloupě – „a ty si přečteš noviny –“

 

„Ale já netancuju –“ opakuje pan Jan, skoro co by hrozebně.

 

„Tak tedy půjdem –“ dí paní Olga, pudrujíc se.

 

*

 

Už v biografu to začalo. Neboť paní Olga i pan Jan se dostali vedle rodiny Klimprkastnovy. Tuto rodinu zde v biografu dnes představuje obšírná paní máti, dcera, syn a adoptovaná neteř. Dlužno říci, že obě mladé i mladý Klimperkastn jsou všichni poměrně hezcí a že jsou „dobrými jejími přáteli“ – tvrdí zhusta paní Olga.

 

A prosím, už během předehry se všichni hihotali, až okolí na ně syčelo. Pan Jan seděl, zdálo by se vám, netečně, ale to byste byli v klamu – on se všecek chvěl. Neboť větřil nebezpečí. Nejen, že jaksi vztahoval káravý sykot na sebe (třebaže on sám byl tich jak pěna mořská) a že byl z toho poněkud na rozpacích. Ale byla tu i jiná věc. Paní Olga totiž, naklánějíc se na obě strany a hledajíc, kde by kolem hlavy, jež se na sedadle před ní vznášela, nejlépe viděla na plátno, prohlásila tak, aby se zdálo panu Janovi, že s rozhořčením: „Tady já nic neuvidím –“

 

To měla hlavinku u ramene pana Jana.

 

„Pojď, sedni si na mé místo –“ prohodil pan Jan tichounce, jsa pamětliv předehry.

 

Paní Olga se jemňounce odchýlila.

 

„Já vidím tady moc dobře –“ řekla vláčně, odtáhši se od pana Jana a přiklonivši hlavu (byla částečně i blond) k sousedu nalevo.

 

Ano, a tam seděl mladý Klimperkastn.

 

*

 

Film je ubohý, myslil si pan Jan, staraje se v duchu, zdali paní Olga dobře vidí, a stydě se na ni kouknout, aby si lidi nemyslili, že snad má podezření. Taková slátanina, říkal si do zubů pan Jan, mysle na film a natahuje svou ruku k paní Olze, aby se jí tajně s láskou dotkl. Ale paní Olga byla příliš daleko od něho, nemohl jí ani nohou dosáhnout, sedla si těsně k levému sousedu, aby lépe viděla.

 

„Jak se vám to líbí, milostivá paní? –“ ptal se mladý Klimperkastn o přestávce paní Olgy, jak tak stáli všichni pohromadě.

 

„Je to moc hezké –“ odvětila paní Olga – „koukejte, jak jsem z toho rozpálena, já jsem se do toho tolika vžila –“ mluvila zvolna a pozvedajíc droboučké zrcátko, hladila si rukou vlasy nad čelem. Jak byly i blond částečně!

 

„Ještě si musíte pak jít s náma zatancovat –“ obrátil se tu náhle s výhružným přízvukem mladý Klimperkastn na pana Jana. Poznamenáváme jen suše, že to znělo opravdu příliš hrozivě.

 

Pan Jan sebou škubl. Ale já netancuju, chtěl říci – vtom však zazvonili po přestávce.

 

*

 

Není pravda, že by pan Jan vůbec netancoval, ale naopak pravdou je, že si s paní Olgou ze srdce rád a s rozkoší zatancoval. Ba, často po tom toužil, ale nedával to najevo. Zříkaje se tance, trpěl. Trpěl potichu, leč intensivně. A co toto činil, nadával si občas. Neboť netancoval jen proto, že si myslil toto: Nebudu-li já tančit, zřekne se tance i ona. Z lásky ke mně. A budu ji mít sám pro sebe. Neboť celá příčina byla v tom, že pan Jan nerad viděl, tančila-li paní Olga s někým jiným. Záviděl tomu druhému a usmívaje se společensky s bezvadnou příjemností nenáviděl toho chlapa a žral se vztekem. A druhá, poněkud menší příčina – abychom to tak termínovali: jakási podpříčina – byla i v tom, že pan Jan nerad tančil s jinými dámami. A netančil-li vůbec, nemusil pak tančit ani se slečnami Klimperkastnovými. Tak se, dámy a pánové, věci mají. To, dámy a pánové, je právě důležité.

 

Když vcházeli do „Hvězdy“, zašveholila paní Olga, dívajíc se vděčně kolem sebe: „Ale my se dlouho nezdržíme, mamička ještě bude na nás čekat –“

 

Zatím mladý pan Klimperkastn věše na hák kabát paní Olgy (neboť hudba zrovna začala) zajásal: „Jaký to nádherný blúz –“

 

Usedli si všichni a pan Jan poručil černou kávu pro sebe, nejprve však grenadinu pro paní Olgu. Neboť paní Olga se vyslovila cudně pro grenadinu (vyslovovala ji grenadýna).

 

A potom hráli fox. A potom tango. Mezitím i valčík.

 

Pak blekpotm (vyslovovali). A čárl. A zase čárl. Ale to už dávno před tím vyskočil mladý pan Klimperkastn a požádal paní Olgu.

 

„Vy dovolíte –“ řekl (jaksi rozkazovačně, je-li libo to vědět) k panu Janovi.

 

Pan Jan poněkud zruměněl a paní Olga si pozorně zouvala pod stolem přezůvky. Při čemž jí neslušný pan Klimperkastn zahlížel do výstřihu, čehož se měl rozhodně vyvarovat aspoň k vůli panu Janovi, který byl, jak se zdálo, trošinku rozčilen.

 

Slečny Klimperkastnovy zpívavě jásaly a žvatlaly a už tu byli i pro ně tanečníci. Takže panu Janovi zbyla stará paní Klimperkastnová; jak jsme se o ní již zmínili, byla to sice obšírnější paní, leč taktní a společensky bezvadná. Hovořila o městečku i biografu. Pak obratně přešli na lyžaření a zimní sporty vůbec. Načež se dostali i na moderní literaturu, při čemž trochu hovor vázl, což promíjíme, neboť vinen byl pan Jan.

 

Pan Jan totiž zvedal každou chvilku hlavu a nahlížel s rozechvěním do vedlejší taneční místnosti. Ne, že by se mu tanec líbil, ale byla tam paní Olga. Hle, jak při vláčném tangu se paní Olga – je to jeho žena! – plavně vznáší. Doslovně: plavně. Při dlouhém kroku jaksi se podchýlí a pak zase vlnivě nadnese – jak by plula. Jako anděl. A ten chlap proradný do ní hučí jak Slovák do hodin – pan Jan se v mysli rozhořčuje – a čumí na ni jak tele na nová vrata, div ji nesní. Pan Jan to nemůže sice tvrdit, neboť se musel částečně věnovati též paní Klimperkastnové, ale zdálo se mu, že při následujícím čárlu, když paní Olga, rozohněně potřásala svým půvabným poprsím, ten chlap ji políbil. Pak uzřel, jak kterýsi jiný tanečník paní Olgu převzal. A pak si ji střídali opravdu s vášní. Paní Olga zářila. Paní Olga byla té chvíle jistě ráda na světě. Neboť se tulila ke svým tanečníkům – oh, nedovolte nám to popisovat! Pan Jan se rděl zžíraje se lítostí (která hlodala uvnitř). Konečně – i tanečníci zatajovali dech…

 

V malých přestávkách přicházeli tanečníci ke stolu. Paní Olga si sedla vedle pana Jana, vedle ní mladý pan Klimperkastn, paní Klimperkastnová seděla naproti a vedle ní usedly (také rozdováděné) slečny.

 

Tu jednou o takové přestávce pronesla stará paní s nádechem poněkud, byť jen málo, nápadného přízvuku (a byl to přízvuk výčitky, neboť pan Jan se teď už i v rozhovoru pletl, byl nepozorný a roztěkaný) k panu Janovi:

 

„Vy se ale skvěle bavíte –“ tu pan Jan vykulil očí a paní Klimperkastnová dodala: – „až zíváte –“

 

Potom opět paní Olga tančila s mladým a obě slečny ještě chvilku čekaly. Tehdy prohodila jedna (neboť slečny mívají znamenité oči všade):

 

„Jejda, mami, Slávek (poznámka pro čtenáře: to je mladý Klimperkastn) se ještě do paní Olgy zamiluje –“

 

„– a bude z toho souboj –“ dořekla s mírným úsměvem druhá.

 

A zatím, co se stará paní shovívavě usmívala, pravil pan Jan rozpačitě: „Nebude tak zle –“ neboť pan Jan nebyl vtipný.

 

„Ona je dnes taková živá –“

 

„Jak oheň –“

 

„Taková veselá –“ říkaly, mluvíce dále o paní Olze.

 

Tu si pan Jan poručil pivo.

 

*

 

Když už bylo po půlnoci, zvedali se. Ostatně pan Jan již kolikrát diskrétně nadhodil, že bude nutno odejíti. Ale ani paní Klimperkastnová ho neslyšela, neřku-li paní Olga. Pokud se týče paní Olgy, byla tak benevolentní, že právě nyní, když se pan Jan definitivně s úklonou zvedal, mu pravila mazlivě: „Pojď si také ty se mnou zatančit – aspoň jednou –“ dořekla žadonivě.

 

Tehdy zatřásl panem Janem opravdový vztek, i schýlil se k oušku paní Olgy, a vzhledem k tomu, že se slečna Klimperkastnová dívala, usmíval se příjemně, říkaje drtivě: „Teď, že ano? To sis brzy vzpomněla –“ A vida, že chce odporovat, stal se resolutním a velel potichu: „Obuj se –“ Neboť viděl, že paní Olga je už tancem nasycena i vybouřena. (Budiž prominuto, že to neslušně konstatujeme.) Takovou věc však muž pozná na své ženě.

 

Šli temnými ulicemi. Štěstí, že Klimperkastnovi bydlí na druhém konci města. Pan Jan jde, třesa se ve svém hněvu, s vyhrnutým límcem u kabátu, a paní Olga jde do něho zavěšena. Ulice jsou pusté a, ano, jak už řečeno, temné. Panu Janovi se honí ponuré myšlenky v hlavě. Paní Olga má však oči slastně přivřeny a promiňme jí (neboť je podobna studentce z dob první lásky), myslí si: Ten můj muž je ale tvaroh –

 

Pak paní Olga zahovoří. Pan Jan mlčí. Paní Olga se přitulí. Pan Jan uvolní svou ruku, paní Olga se něžně na něco táže. Pan Jan se utrhne.

 

A teď už toho má paní Olga dost. Takhle jí ubližovat! „To je život –“ zavzlykne a pláč jí otřásá celou cestou až k domovu. Panu Janovi puká lítostí a soucitem srdce, ale tvrdošíjně mlčí.

 

*

 

Když přišli domů, paní Olga práskla dveřmi. Leč pan Jan je tentokrát zatvrzelý a odešed do svého pokojíku, jenž je mu pracovnou a za dob hněvu s paní Olgou i ložnicí, pohroužil se do svých pomstychtivých myšlenek. Neslyšel, kterak se paní Olga ptala klímající maminky (která dosud čekala), zdali je koupelna dosud vytopena – slyšel však, kterak bouchla dveřmi u ložnice a hlasitě pak v ní plakala. A v panu Janovi tálo –

 

„Až dokouřím, půjdu k ní –“ rozhodoval se, zíraje lítostivě na zrovna načatou cigaretu. Ale s kouřením se uklidňoval a hořkost v něm znovu nabývala vrchu. Odstrojil se a ulehl v pyjamu. Nepůjdu k ní, řekl, ano je vinna, nic jsem jí neudělal.

 

Potom slyšel, kterak v koupelně teče voda. Tekla dlouho, paní Olga se tedy bude ještě koupat. Panu Janovi se sevřelo hrdlo. Proboha, jaká ona je, aby si něco neudělala! Koupelna může být jen záminkou. Ona je rozčilena, rozechvěna, myslí si třebas, že on už ji nemá rád (ó, jak ji pan Jan dosud miluje, tuto svou rozkošnou ženušku!) a třebas si v rozechvění něco udělá.

 

Voda přestala téci. Občas to tam šplouchne. Paní Olga je ve vaně. Pan Jan vstal, rozžehl a vzal noviny. Ale nemohl číst, pořád poslouchal, zdali ještě voda ve vaně šplouchá. Pan Jan byl rozechvěn a paní Olga se koupala příliš dlouho. Mám k ní jít či ne, přemýšlel. Potom slyšel tiché ťapky, jak paní Olga vycházela z koupelny. Oddechl si. Ale potom s napětím poslouchal – a slyšel vše velmi dobře, neboť z opatrnosti nedovřel dveří – jak paní Olga se upravuje u toaletního stolku. Sem tam něco cinklo, rozprašovač zasyčel, krabička s krémem se překulila. Na pana Jana šly opět těžké myšlenky. Což, myslí si, když si něco udělá, až když bude v ložnici? Proboha, co mám dělat? Ale kdyby aspoň – hořkne mu myšlenka – nepřišla si pro mne až docela na konec. A o přestávce někdy ani od tance nepřišla ke stolu! A jak tančila! To bylo hrozné! Proč jde tak na tělo? A ostatně, tango netančí vůbec, ani se mnou, protože ho neumí – a dnes jej tančila! To je to nejhroznější. A nejprve řekla, vzpomíná si pan Jan, že vůbec nebude tančit, a potom…

 

Po půlhodině (byla jak věčnost!) vykradl se pan Jan z pracovny. Paní Olga je už v ložnici, škvírou je vidět, že ještě svítí. Zašustí papír. Snad mi píše dopis na rozloučenou, rozněžní se pan Jan. A jak tak stojí na kamenných dlaždicích, zabude mu zima a pan Jan se zatvrdí, vrátí se do pracovny a zhasne nadobro.

 

Nejlépe se s ní rozvést, to je hrozné chování od ní – šeptá si mezi rty (potmě není vidět, jak jsou zsinalé) a choulí se na pohovku. Zavírá oči, neboť chce spát. Ale rozechvění je přece velké, pan Jan se tolik trápí. Po dvou hodinách – je to už k ránu – pořád hledí pan Jan do tmy. A té noci pan Jan, chudák, neusnul vůbec.

 

*

 

Paní Olga však se vykoupala pouze z určitých důvodů, jež tuto není nutno uváděti. (Tančila přece před tím.) A pan Jan to všecko neměl brát tak tragicky.

 

Neboť paní Olga, jakmile pan Jan byl v pracovně, rozjasnila líc. A pak: koupel byla tak příjemná, tak uklidňující. Paní Olga, růžová, sama sobě se líbící, hladící s rozkoší svou pleť, ležící s hříšnou rozkoší v teplé vodě, přivřela oči a vzpomínajíc, usmívala se. Ještě teď jí pronikala tucha žádosti. Óh, tanec –

 

A potom se paní Olga upravila a vešedši do ložnice vklouzla rychle do peřin. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a začala číst kapitolku v Dekameronu, který tu ležel. Neboť to je, jak se říká, pro ženušky četba po večerní modlitbě. Ale paní Olga to činila jen pro hezké sny…

 

Usnula a spala tvrdě, jak spí nevinná dívka.