povídka Případ Václava Oborného

povídka Případ Václava Oborného

Měl jsem onoho dne dopoledne hodně pochůzek. Neměl jsem přebytečných peněz na elektriku, neboť jsem vůbec neměl peněz – a musil jsem tudíž běhati po celé Praze, s jednoho konce na druhý, pěšky. Ale konečně bylo přece nutno, abych si opět něco vydělal. Stálo to se mnou té doby, co se týče živobytí, velmi špatně. Pokud se pamatuji, nesnídal jsem onoho dne ráno a večer předtím jsem šel spat bez večeře, neboť jsem si zvykl večeřeti jen každý druhý den a předchozí večer byl právě sudý, to jest bez večeře.

 

Když jsem tedy stanul před pažením ve skvělém vestibulu úvěrní banky, byl jsem tělesně zmožen a vyčerpán do posledních kapek svých sil. Nezbylo mi než na chvilku usednouti do klubovky, jichž tam pro čekající je několik. Docela jsem se shroutil. Ale vzkřísilo mne to. Cítil jsem po chvíli, že se mi už nohy nechvějí. I oči se přestaly motat, viděly opět předměty jasných kontur a dívaly se moudře.

 

Našel jsem si v zápisníku svůj šek a přistoupil s ním k likvidatuře. Úředník likvidátor vzal ode mne šek, ležérně jej prozkoumal a nemoha patrně přečíst podpisu, ptal se zvučně:

 

„Kdo je vydavatel?“

 

V tom momentu jsem si nemohl vzpomenout na jméno nakladatele, jenž byl vydavatelem šeku. Sáhl jsem po blanketu a vida zcela nečitelný podpis, byl jsem už zhola na rozpacích. Teprve po značné chvíli, v níž obracel šek všemi možnými způsoby, rozluštil si likvidátor onen podpis sám.

 

„On vám tím platí?“ ujišťoval se zkoumavě.

 

„Ano –“ pokynul jsem souhlasně, neboť není přece třeba při výplatě šeku zabíhati do detailů.

 

Úředník ještě obrátil šek v ruce, načež mi jej přisunul k podpisu. Podepsal jsem na rub jméno svého přítele, jemuž byl šek jistým nakladatelem vystaven a jemuž jsem jej šel vyzvednout za malou odměnu. Odjel nedávno z Prahy na několik dnů a vrátit se měl právě toho dne večer.

 

Čekal jsem dosti dlouho, jak to bývá, než muž u hlavní pokladny pro výdej zavolal jméno mého přítele. Pamatuji se docela podivně na každý posun svého myšlenkového dění. Jakmile úředník zavolal jméno mého přítele, byl jsem tak překvapen, že jsem se rozhlížel, zdali ho zde nespatřím. Trvalo drahnou chvíli, než jsem si uvědomil, že za přítele jsem zde já. A pokladník právě volal po třetí, když jsem se přisunul pomalu a snad jaksi váhavě k jeho okénku, abych se podrobil obvyklé proceduře.

 

Pokladník se ujistil ještě jednou otázkou, zdali jsem to já, a zeptal se formálně: „Kolik máte dostat?“

 

„Čtrnáct set –“ říkám zběžně, ale mluvil jsem patrně potichu, neboť pokladník vpíchl do mne ostrým pohledem sivých očí pochybovačnou otázku, jež vybuchla jako svištivá raketa:

 

„Kolik –?“

 

Pomátl jsem se. Číslo mně vypadlo z hlavy a nevím, zdali jsem v únavě mysli nejmenoval nyní něco jiného.

 

Pomalu se mi jasnilo, a zatím co mne úředník přejížděl svýma bezbarvě sivýma očima, odhodlal jsem se znovu tiše opakovati prvotní číslici.

 

„Přece jen to bylo čtrnáct set –“ říkal jsem. Věděl jsem nyní, že se nemýlím. Vyplatil mně peníze rychle. Přepočítával jsem je několikrát, byly to dvě pětistovky a čtyři stovky. Dal jsem je do zvláštní přihrádky zápisníku. Vzpomínám-li si dnes na to, cítím ještě nyní určitě, jak se mi tehdy chvěly prsty. Což mohlo býti z únavy anebo i z chtivosti. A pak je třeba povážit, že jsem byl hladov a vyčerpán.

 

Tyto peníze nebyly sice moje, ale byly jako mé, když jsem je měl v ruce. Oči mi asi musely nabíhat červeně žádostivostí a pak též proto, že jsem byl dosud svrchovaně poctivý. Nebyl bych si přisvojil jediného cizího haléře. Ale konečně bych si mohl aspoň jednu stovku vypůjčit a po čase ji vrátit. Ani bych celé stovky nepotřeboval. Rozměnil bych ji a ponechal bych si z ní jen něco málo.

 

Když jsem pro peníze šel, ani mi tato možnost nenapadla. Ale jakmile jsem je cítil u sebe, posedlo mne to. Byl jsem z toho zmaten a ani nevím, proč jsem se zastavil, vycházeje z banky, u východu před bursovními papíry. Přece mne především nikdy ani nezajímaly, za druhé jsem jim nerozuměl a konečně nemohly mně býti nic platny. Zmiňuji-li se o tom, uvádím to jako doklad svého zmatení.

 

Jda od banky Václavským náměstím nahoru, vrážel jsem do chodců. Frekvence byla přímo zběsile rychlá a překotná, zdálo se mi. Patrně jsem šel ve své únavě poněkud pomaleji než obyčejně. Myšlenka, že bych si mohl něco z peněz, jež nyní mám, ponechati, mne proklatě neopouštěla.

 

Měl jsem nyní cestu na fakultní děkanství, kde jsem si chtěl dát potvrdit svou žádost o volnou jízdu, již jsem pak rovnou chtěl opět zanést na ředitelství drah, neboť jsem se v nejbližších dnech chystal odjeti domů. Bylo před jarními prázdninami. Zabočuje z Václavského náměstí do ulice, v níž je naše děkanství, uvědomil jsem si matně, že i když si vymohu volnou jízdu, přece budu cestou též na leccos nějakých peněz potřebovati. Pokud vím, byl to jeden z rozhodných okamžiků. Ujasnil jsem si v té chvíli, že si vskutku nějaké peníze musím ponechat, byť by i nebyly mé. Ani mi nenapadlo čekat, až přítel Lenčík, pro nějž jsem ony peníze měl, večer přijede.

 

Bylo k desáté, když jsem přišel na děkanství fakulty. Celá moje procedura by trvala jen chvilku, kdyby nebylo nutno čekat. Byl tam jen jediný úředník, jenž právě nepospíchal. Aby se zdálo, že má hodně práce, odcházel chvíli co chvíli do vedlejších místností, kde pobýval vždy značně dlouho, a vraceje se ani si nevšiml čekajících, jimž byl čas drahý. Dával svou fiktivní důležitost vypínavě najevo tím, že nechával studenty hodně dlouho čekat, ač nebylo tak těžko a ač nemohlo vůbec zabrat hodně času dvěma razítky potvrdit oprávněnost jejich žádosti. Ale čím nicotnější a titěrnější úřad, tím více si sám na sobě zakládá, tím arogantněji se chová k svým klientům a tím raději je ponižuje opomíjením a nutností čekat, čekat a čekat –

 

Čekalo nás tam několik a byli jsme všichni netrpěliví. Sem tam některý přešlápl, jiný zamručel, ale na jiné revoluční projevy jsme byli neodvážní, jak se zdálo.

 

Úředník vzal žádost prvního čekajícího do ruky, zdálo se, že ji zkoumá, ale pak, místo aby ji potvrdil, položil ji se schválností až býčí na stůl a opět odešel do postranních dveří. V té chvíli ten student, jehož žádost byla položena na stůl, vybuchl. Byl to vysoký jinoch, hubený, a co na jeho soumračném obličeji pronikavě a až bolavě píchalo, byly právě jeho rozhodné, tmavě do důlků zasazené oči. Byl kostnatý a statný, jeho lícní kosti byly vysedlé a nápadně rozšiřovaly jeho obličej. Vybuchl jako sopka a jeho výbuch byl spontánním projevem všech ostatních.

 

„Což si ten chlap chce dělat z nás blázny?“ – zasípal, otevřel si sám přepážku, vzal se stolu svou žádost a rozhodně zařečnil: „Kolegové, vy jste to všichni viděli a dosvědčíte mi tohleto jednání. Jdu si okamžitě stěžovat k děkanovi, a kdybych k němu měl zajít až do bytu. Ten pach –“ chtěl zanadávat na úředníka, ale zadržel – „ten člověk si to vypije –“ na obličeji se mu jevilo všecko zlé a spravedlivé soptění jeho pobouřeného nitra.

 

Nebylo třeba jít k děkanovi. V mžiku, ještě než mohl vzbouřenec odejíti – byl úředník zpátky a ne že by zpupně zanadával jako jindy. Byl úplně zmaten a jsa pln strachu před někým, jenž dává najevo, že se ho nemá co bát, přerychle potvrzoval, ani žádostí nezkoumaje. Červenal se jako vztekající se krocan, ale chytře mlčel, neboť se zřejmě cítil vinným.

 

Student, jenž se tak rozlítil, a tím naše čekání zkrátil, stál přede mnou. Vzal nyní pádně svou potvrzenou žádost a ještě se třesa zahučel:

 

„To by tak hrálo!“ – A za chvíli opět sám pro sebe, ale tak, že to bylo pro všecky:

 

„Co si vlastně myslí ten člověk o nás!“

 

Nyní se k němu přidávali i jiní. – „Koho si myslí, že má před sebou?“ – bylo slyšet mezi jiným nejčastěji. Sebevědomí stoupalo a důvěřivost vzrůstala z náhle objeveného faktu, že úředník je vlastně náš podřízený. Úředník zatím mlčel jako zařezaný, neboť jistě měl příkaz chovati se ke studentům slušně a zneužíval ho, protože to byl nevzdělanec a hulvát.

 

Mezitím jsem si složil svou potvrzenou žádost a pokročil jsem za oním rozhodným odvážlivcem, jenž konečně ani nebyl tak odvážný jako spíše rozhodný a dovedl si vymoci od úředníka pro sebe patřičný respekt a jenž zatím byl už u dveří, odcházeje.

 

„Jdete nyní též se žádostí na ředitelství?“ otázal jsem se.

 

„Jdu –“ odpověděl s dokonalou prostotou. – „Vy také? To půjdeme tedy spolu, není-liž pravda –“

 

Nuže, tenhle student byl Václav Oborný. Za takovýchto okolností jsem ho poznal.

 

*

 

Pocítil jsem k němu důvěru. Tak výhradní jako náhlou. A v té chvíli jsem věřil, že je to on, jenž mi především poradí a pak pomůže. Šli jsme Krakovskou a pak Hooverovou kolem Wilsonova nádraží. Dověděl jsem se, že Václav Oborný bydlí v koleji, že studuje historii a že pojede tuto sobotu domů.

 

„Je úterý –“ řekl jsem – „možná, že pojedu také v sobotu –“

 

Hle, dohodli jsme se, že jsme krajany. Byť vzdálení, přece jenom krajané. Pojedeme toutéž drahou, Oborný o kus dále než já, ale to už je jen maličkost. Bude-li nám tedy možno, pojedeme spolu. Bylo vidět, že ani Oborný nemá proti mně antipatických citů.

 

Řekl jsem mu, že jsem též přijat do koleje, in eventum, a že tam přijdu asi po jarních prázdninách, což se skutečně pak stalo, jak teď už mohu říci. Nyní že jsem vlastně bez bytu, ve dne se potloukám a noc přespím u některého kamaráda. U jednoho mám též své věci. Nechci dlouho obtěžovat a tak spím pokaždé jinde. Jel bych domů, ale musím si počkat na vyřízení žádosti. Cesta stojí takhle skoro osmdesát korun, to je moc peněz, nemám na to.

 

V tom případě prý mohu až do svého odjezdu přespávat u něho, vyzval mne. Jeho spolubydlící už odjel domů.

 

Nepřekvapil mne, čekal jsem na to. Byl takový, že se vskutku tohle od něho musilo čekat. Konečně bylo též možno, že vykládaje mu o sobě, už jsem na to počítal – abych byl pravdomluvný – zcela zištně, ač nevědomky.

 

„Vy žijete asi velmi špatně –“ díval se na mne – „je to na vás vidět –“

 

„Hleďte, ani jsem dnes nesnídal –“ přiznával jsem se a bylo mi, jako bych se vychloubal. Konečně, poněkud chlubně jsem vždy mluvil, bylo-li to o mém „životním utrpení“.

 

„Snídat se vždycky také nemusí –“ usmál se.

 

„Ani jsem včera nevečeřel. Od oběda do oběda –“

 

„Nu, když si na to člověk zvykne, není to též nic –“

 

Přiznávám se, tady jsem byl poněkud zmaten. A současně jsem svým připomenutím pocítil předchozí slabost, jež ulehla na hodný čas pro zaujetí při pobytu na děkanství a nyní vedle Oborného.

 

„Nesmíte se tak hnát –“ žádal jsem – „chápete přece, že jsem unaven. Mimo to jsem dnes už hodně chodil –“

 

Podíval se na mne, jako by zkoumal, není-li to ode mne plytce promyšlená póza. Nebyla. Uviděl asi, že není, neboť nápadně zpřívětivěl.

 

„Kam jdete dnes na oběd?“ ptal se.

 

„Nemám na dnešek oražený lístek –“ pověděl jsem – „chci si dát přípis, seženu-li. Nemám totiž lístku. A teď jsem se tak dlouho zdržel –“ Nebylo třeba Obornému vysvětlovat, neboť znal zařízení a zvyklosti studentských mens.

 

„A představte si –“ vytasil jsem se náhle a skoro i pro sebe neočekávaně, vytahuje zápisník – „mám vlastně dost peněz. Jenom kdyby byly moje. Co myslíte, je možné si z nich vypůjčit? Totiž vypůjčit! Takový hromský život –“ nevím, co se mne v tu chvíli zmocnilo – „půjdu a rozflákám to všecko. Můžete jít se mnou. Chcete-li. Ani nepůjdu Lenčíkovi naproti, zmiznu s tím a bude to. Než se přihlásí, seženu mu to nějak. Aspoň něco, no ne? A nemám práva? Což nebudu vůbec nic jíst? Ostatně slíbil, že mi to zaplatí, zajdu-li mu do banky –“

 

Vím, že jsem pletl všecko dohromady. Zrudl jsem a mluvil jsem s dýchavičnou rychlostí. Bylo to, jako bych se rozčiloval a jako bychom se hádali. Obě pětistovky, i všecky stovky jsem krčil v nervosních rukou.

 

„Víte co –“ Oborný se na mne díval se soustředěnou tváří, a kdyby to nebylo tak zběžné, řekl bych, že jeho oko mne drtivě pálilo. Vzal mne za ruku a skrčené peníze sám složil a zastrčil pozorně do mého zápisníku, jejž jsem mechanicky dal do kapsy. Poněkud jsem se nyní hanbil.

 

Oborný se mnou jednal jako tatík. Ostatně bylo jistě z mého stanoviska hloupé takhle se chovat k člověku, jejž vidím poprvé v životě. Ale Oborného mračivý obličej se vůbec nesmál ani nevysmíval, jak jsem nyní očekával, zvedaje pohled na něj.

 

„Víte co –“ opakoval vytahuje z vnitřku kabátu úzkou tašku – „půjčím vám nějaké obědy. Dejte si na dnes přípis a orazte si na zítřek. Mohu vám též půjčit aspoň deset korun. A ty peníze mu pěkně dejte. – A konečně, chcete-li, přijďte se dnes ke mně vyspat, jak jsem vám už řekl –“

 

Dal mi mezi řečí velmi rychle tři lístky na oběd a papírovou desetikorunu. Ještě mi jednou řekl číslo pokoje, v němž bydlí. Nemohli jsme déle o tom mluvit, neboť jsme mezitím došli k budově ředitelství. Vyřídivše si tam svou věc, stanuli jsme pak opět přede dveřmi.

 

„Kam nyní jdete? –“ otázal se.

 

Řekl jsem, že pomalu už půjdu do mensy. Oběd se začíná vydávat v jedenáct a já mám k čertu, hlad! Rozloučili jsme se, neboť jmenoval jiný směr, jímž se dá. K večeru se tedy sejdeme.

 

Teprve když odešel, zastyděl jsem se pořádně. Přišla mi na mysl nečestnost, jež mi v jednom okamžiku diktovala použít cizích peněz. Ale konečně – byl jsem nyní dvakrát malátnější než dříve a ani se mi nechtělo zkoumat nelogický řetěz svých myšlenek, jejich mravní oprávnění a důvodnou a příčinnou podstatu.

 

Naobědval jsem se hltavě jako žravý žrout, a cítě plné břicho, dostal jsem opět víru v sebe i ve svou čestnost. Nemaje zhola nic na práci, proseděl jsem odpoledne, jež bylo snivě pěkné a jarně mladé, v parku. Ob tu chvíli jsem se kupodivu zatěšil na Oborného. K večeru jsem sehnal ještě i peníze, neboť Lenčík přijel odpoledním vlakem a naleznuv mně hned v parku před nádražím, zaplatil mi za správné obstarání jeho záležitostí. Konečně k mé dočasné spokojenosti nescházelo zúplna nic.

 

Jda večer do koleje, revidoval jsem si mimoděk svůj úsudek o Oborném. Měl jsem docela zmatený náhled na toho hocha. Nekrylo se mi samo sebou, že týž člověk dovedl se tak rázně a s pádnou dobývačností domoci respektu vůči sobě i vůči povinnosti k sobě a že potom dovedl klidně a chladně potříti svou vlastní dobrotou už už vyrážející a pučící nečestný čin. Byl si jistě vědom, že k úředníku na děkanství nejde pro žádnou milost, neboť má-li své dokumenty v pořádku, je úředník povinen mu stvrzení hned dáti. A potom na ulici opět snad to byl týž jeho vyvinutý smysl pro chladnokrevnou a čistou spravedlnost, jenž nedovolil, abych já, kterého právě poznal, ukázal se mu docela i v provedení špatného činu, když už jsem měl k němu úmysl a netušený sklon. Jeho ostrá konkrétnost a znalost všedního dne a rubu každého člověka patrně mu velela poskytnouti mi pomoc tak jednoduchou zrovna jako nutnou a přece ani zdaleka ne čekanou. Jest třeba ovšem k tomu všemu si přimysliti nanejvýš dobré srdce. Neboť znám z empirie povahy vysokoškolských studentů a dovedu se do nich vžíti. Vím, že – půjčují-li a půjčují-li si bombasticky a okázale – činí to obojí, ovšem zejména to první, krajně neradi. Půjčují-li kolegovi, pravidelně nevěří ve vrácení. Půjčil-li mi Oborný, zřejmě mohl vědět, že já na příklad už mu nemusím vůbec přijít ani na oči a že peníze i lístky v ceně více než dvaceti korun vlastně vyhodil, což je pro chudého studenta, jímž jistě je, žádá-li o volnou jízdu, přece slušný obnos, a znamená živobytí na tři i více dní. Konečně musil mně zrovna hned na první setkání uvěřit, že jsem si nevymyslil nějaké mělké a ubohé povídačky. Buď jak buď, řekl jsem si, že Václav Oborný je člověk, jakých je málo. Střízlivě jistý, do extrému spravedlivý (mohlo by se snad říci: až chorobně) a nekonečné dobrotisko. To všecko jsem si později, když jsem se s ním ještě stýkal, mohl na něm dokonale dokumentovat.

 

V koleji jsem Oborného snadno našel. Nebylo ještě pozdě.

 

„Ale spát ještě nepůjdeme –“ přivítal mne. Kouřil lulku, jež zvlášť výtečně odpovídala jeho výrazné tvrdosti a hranatosti. Byl jako stůl otlučených hran a rohů, a přece ostrý a pevný na všecky strany. Také se nijak nezdál silákem, neboť byl hubený, ale je-li už řeč o síle, mohu říci, že silným vskutku byl. Lidé pevných a mocných kostí mají vždycky síly, někdy až hrubé, dostatek.

 

Přirozeně jsem souhlasil, že ještě nemusíme jít spát.

 

„Mohli bychom zajít do kina –“ řekl.

 

„Chápete přece –“ trochu jsem se červenal.

 

„Že chcete šetřit? To by nevadilo. Založím vás –“ rozhodl a zatím co se připravoval, ohledl jsem se světnicí, chtěje mu ji loyálně pochválit. Nad jednou z obou postelí byl zavěšen obrázek s úzkým rámečkem, a byla to, jak ani jinak nebylo lze, fotografie dívky. –“

 

„To je vaše postel?“ – šel jsem oklikou k fotografii.

 

„Ano, to je – vlastně – bylo to moje děvče –“ řekl hned přímo, ohlednuv se sám na fotografii. Mluvil odplivuje mýdlo, neboť se zrovna myl.

 

Nemluvili jsme pak mnoho. Záhy jsme byli venku.

 

Konečně museli jsme si pospíšit, měli-li jsme ještě chytit poslední program biografů toho večera.

 

Mohu-li být přímý, musím říci, že jsem se málokdy setkal s člověkem, k němuž bych za tak krátkou chvíli přilnul tak výhradně a cele jako k Václavu Obornému. Nepamatuji se mnoho na program, jenž byl na plátně, zbyl mi jen dojem, že šlo o program chabě průměrný. Hovořili jsme – a to snad bylo vše, neboť ani to, o čem jsme mluvili, nebylo vždy právě cenné a důležité. Měl pro nás smysl a význam pouze způsob, jak jsme se dorozuměli a shodli při četných názorech. Oborný mluvil velmi střídmě a jeho řečí pronikal jas a jistota dobře zváženého slova a vědomí jeho pravého významu. Nestřílel zbytečnými výrazy, neuměl též použít vlastního, nově vynalezeného obrazu, a studoval-li historii, zračila se právě v jeho řeči suchá, ale věcně jistá a vřele pravdivá objektivita dějinných faktů. Pocítil jsem, že právě takoví lidé mohou být nejen bráni vážně, nýbrž býti dokonce ctěni, poněvadž umějí přesvědčovat, aniž by nutili. Mají převahu jedině svou živou, nijak nevnucovanou pravdou a vědomím své spravedlnosti, ničím jiným.

 

A měl-li bych vyprávět obsah toho, o čem byl veden náš rozhovor, v přestávkách nahlas, během programu tlumeně a šeptem, a v němž bylo pokračováno myšlenkami i tehdy, když jsme mlčeli – musil bych vyprávět o velmi všedních a obecných věcech. Nebořili jsme světů, nestavěli jsme revolučních barikád, neosnovali vítězných životních plánů. Pokud vím a co mohu říci určitě: hovořili jsme. A o čem všem, to je pomíchané a nesměrodatné. Narazil jsem na příklad na to, že mu svůj dluh brzy, jakmile jen budu moci, splatím. Neboť koupil i lístky do biografu za své a částka, již mu budu muset splatit, rostla. Nuže, viděl jsem, že se při mých slovech trochu kaboní, a také jsem rozeznal, že to není jen forma. Oborný nebyl člověkem formy. Nemluvil jsem už o tom, ač nyní mohu poznamenat, že k vyrovnání mého účtu u Oborného nikdy nedošlo. Pravím tedy znovu, že tehdy jsme promílali vskutku jen samé ledabylosti a povrchnosti, ale nadmíru vřele a srdečně přátelsky.

 

Teprve když jsme se vraceli domů, ptal se mne Oborný:

 

„A co jste vlastně dělal celé odpoledne? Jak jste se měl? –“

 

Hle, na jakou důležitost jsme zapomněli. Zajisté již nyní víte, jak hloupoučce (na náš věk) a naivně jsme rozmlouvali.

 

Byl to šťastný večer. Vrátili jsme se jaksi úsměvně rozehřáti a radostni. Byli jsme nyní velmi sdílní a dokonce už jsme vše jeden o druhém věděli, co bylo povšechné i co třebas bylo intimnější. Není divu, že jsem Obornému vyprávěl o svém dosavadním životě a že jsem totéž slyšel od něho. Musím však tady doložit, že od něho v míře poněkud menší. Neboť dá se myslet, že lidé pravdivější a spravedlivější jsou k sobě kritičtější a tudíž uzavřenější a také se tolik a tak naplano nechlubí a prázdně nevynášejí.

 

Odstrojili jsme se. Byl jsem hned v lůžku. Oborný ještě zůstal ve světnici. Odestlal si druhou postel, tu, nad níž byla ona fotografie. Naše hovorná sdílnost nám ještě nedala spát. Vidím nás oba dosud: já se chumlal v peřinách a zvedaje hlavu horuji pro něco. Oborný sedí u stolu, dlaně pod bradou a obličej zasmušile projasněný.

 

Stalo se však přece, že na nás přišel spánek. Otevřel jsem už unaveně oči, když stál Oborný nad svým lůžkem a chystal se ulehnouti. Zpozoroval jsem, že hledí na obrázek, jako asi činil každého večera, jda spat. Vida, že se dívám, pronesl:

 

„Ta dívka se mi před měsícem provdala – – V masopustě –“ doložil.

 

Nevěděl jsem, co říci. Řekl to poněkud hlubším hlasem, než mluvil obyčejně, a viděl jsem, že se o tu hloubku opírá, neboť i tak hlasem znatelně trhalo. Nálada byla zřejmě hovorem poněkud melancholická a probolestněná. Mlčel jsem. A ani jsem se nepohnul.

 

Oborný, přezíraje mne neúčastně, promluvil nyní velmi vřele, duse překypující a utíkající hlas:

 

„Víte – měl jsem ji – děsně rád – Pro tu bych dovedl všecko – Je tam od nás –“ Sykavka proradně doznívala. Řekl: Měl jsem ji rád. A měl dosud. Neodvážil jsem se ho rušit –

 

„Dobrou noc –“ pronesl jsem po hodně dlouhé chvíli mlčení, už usínaje.

 

„Dobrou –“ odřekl. Bylo to pronášeno pomalu a zcela nepřítomně.

 

*

 

Mohl jsem příštího dne zůstati v bytě Oborného. Chce-li se mi, mohu pracovati, vybídl mne. On sám si musí dnes ještě několik nutných věcí vyřídit v městě.

 

Zůstal jsem ve světnici po celý den, čta a píše. Odcházeje na oběd zamkl jsem klíčem, jejž mi Oborný dal a jenž patrně náležel spolubydlícímu, neboť Oborný sám měl též klíč, jak mně řekl, když ráno vycházel. Po obědě, vrátiv se, usedl jsem za stůl a usnul nad rozečtenou knihou na podložených pažích. Tak mě k večeru zastihl Oborný.

 

„Koupil jsem lístky do divadla –“ oznámil mi, když jsem se probudil, a doprovodil slovo jakýmsi prudkým, trochu znervosnělým gestem, které mi u něho bylo divným. Ale nenapadlo mi nic jiného (byl jsem ještě trochu rozespalý) než říci:

 

„Darmo utrácíte –“

 

Nemohu toho nyní už s určitostí tvrdit, ale zazdálo se mi, že jsem ho popudil. V zápětí však mi odpověděl načisto klidně:

 

„V jistém případě byste měl pravdu. Sám ani nemám chuti jíti někam. Ale potřebujeme (zdůrazňoval tento plurál podtrhováním jednotlivých slabik) se trochu povyrazit – aspoň slušně –“

 

Šli jsme. Jenže povyrazili jsme se trochu slušněji, než jsme měli v úmyslu. Stavili jsme se cestou z divadla ve vinárně. Nestalo se tak – kdybych to měl rozhodnout – na ničí popud. Ostatně nebyli jsme tam dlouho. Ale ani já ani – jak jsem dobře vypozoroval – Oborný jsme nebyli vínu zvyklí, a vypivše každý dvě čtvrtky, byli jsme podroušení. Cestou domů jsme klopýtali, mluvili zbaběle nesmyslně a při tom já jsem se nemohl dopočíst, kolik nyní Obornému dlužím. Když jsme pak doma ve světnici otočili vypínačem, rozeznal jsem v podnapilosti, že Obornému tekou po tvářích slzy. Dnes ovšem byste mohli soudit, že opilá zbabělost byla toho všeho příčinou.

 

Probudil jsem se pozdě, když den už venku hukotně lomozil. Myslil jsem, že se probouzím pod nárazným hukotem vlaku, který právě nedaleko oken uháněl. Byl to však přelud, hučelo mi pouze v hlavě. Ponenáhlu jsem si uvědomoval, kde jsem, a mimoděk jsem si počal též dokazovat, že středem města nehučí vlaky. Ale ulice hlučela už opravdu jako příboj.

 

Oborný již nebyl doma. Světnice už byla uklizena, patrně tu byla i posluhovačka, zatím co jsem ještě spal. Neměl jsem ovšem Obornému za zlé, že mne neprobudil. Vyspal jsem se aspoň dokonale. Musím se jen umýt a budu čerstvý a veselý jako hříbě.

 

Mám-li být nyní stručný a jasný, zbývá mi říci, že se toho dne Oborný do svého bytu už nevrátil. A nevrátil se ani večer. Spal jsem v cizím bytě sám. Ráno jsem se ptal uklizečky. Vskutku, řekla, pan Oborný odcházel včera ráno časně a řekl jí, aby nebudila kolegu, který spí v jeho pokoji. Že ho vůbec nemá rušit, poněvadž je unaven, uklízeno prý už je, to on, Oborný, už zhruba učinil sám.

 

Staral jsem se, to je pravda. Byl jsem pln obav a dohadů. Ale neublížím si, když řeknu, že můj první pocit byl velmi nepěkný. Budu mít asi s tímhle opletačku, napadlo mi nejdříve. Nebyl jsem hlášen na ředitelství koleje a spím tu. Nemohu přece odejít, zhola nic neříci, nechat byt bytem a slabošsky se všemu vyhnout. Toho dne jsem si také vyzvedl svou vyřízenou žádost na ředitelství státních drah současně s volným lístkem do svého domova a zpět. Byl pátek a zítra – v sobotu – jsme chtěli jet.

 

Napadlo mi zjistit, co je se žádostí Oborného. Vrátil jsem se na ředitelství. Okolkovali se mnou, ale konec konců mi řekli, že pan Oborný už zde nic nemá, že jeho volný lístek je už vyzvednut.

 

Ani v pátek v noci nepřišel domů. Samozřejmě to nemohlo být jen tak. Mám vůbec dobrý či nedobrý zvyk v takových podivných případech eliminovati náhodu. Patrně byl nucen náhle odejet. Ale jak je možno, že tak zčista jasna, aniž by dostal nějakou zprávu nebo aniž by zanechal nějaký vzkaz.

 

Nezbylo mi než jíti v sobotu ráno na ředitelství koleje, abych aspoň odvedl klíče. Věděl jsem, že tím znepříjemním i Obornému jeho další pobyt, a mrzelo mne to. Nebylo dovoleno bez hlášení někomu byt propůjčovat. Nebyl jsem hlášen. Ale na ředitelství dopadlo vše kupodivu dosti hladce. Propustili mne bez jakýchkoli výčitek, námitek a hrozeb. Klíč si ponechali. Takže zbyl jen strach, aby se věc nestala nepříjemnou Obornému.

 

Večer na to jsem jel domů. Prošel jsem vlakem, ale Oborný jím nejel.

 

Bylo opravdu jen hloupostí dedukovati všecko možné špatné z oné předčasné nepřítomnosti Oborného. Vrátiv se z jarních prázdnin, mohl jsem se zanedlouho nastěhovati do studentské koleje. Bydlil jsem sice na docela opačném konci, ale přece se stalo, že jsem se párkrát s Oborným setkal.

 

Chtě nechtě a byť i mně to bylo svrchovaně nepříjemné, musil jsem svůj hovor s Oborným začínati pokaždé takto: „Hergot, já vám dnes opět nemohu těch peněz dát –“

 

Načež Oborný odmítl takovu mou omluvu zpravidla mávnutím ruky. Ač už jsem byl ve výhodě dosti pravidelných příjmů (mé živobytí se zejména usnadnilo vstupem do koleje), vpadlo mé setkání s Oborným vždycky do chvíle, kdy jsem byl bez peněz. A když jsem měl peníze, nevzpomněl jsem si zase zajíti do jeho světnice a vrátiti mu je.

 

Své zmizení mi Oborný také jednou vysvětlil: „Odjel jsem téhož dne, co jsem odešel ráno z koleje. Vyzvedl jsem si svou legitimaci na dráhu a setkal jsem se z jedním redaktorem od nás, jenž jel zrovna domů. Poněvadž si domů nikdy nic neberu a nikdy nepíši, kdy asi přijedu, sebral jsem se a jel jsem s ním. Musíte mi to odpustit –“

 

Vůbec byl poněkud zamlklý a uzavřenější. Všiml jsem si, že o odstín zežloutl a lícní kosti ještě nápadněji vysedly. Šimralo mne, zeptat se na onu dívku, již doma asi viděl. Ale přece jsem se zdržel.

 

Jednoho dne za delší čas, když už jsem se zase chystal odjeti na hlavní prázdniny, jsem se konečně rozhodl, že zaplatím ještě před odjezdem Obornému, co mu dlužím.

 

Šel jsem k němu, ale zastihl jsem jenom jeho spolubydlícího, jehož jsem dosud ani neznal. Oborný odjel před několika dny na prázdniny. Zůstal jsem tedy dále jeho dlužníkem, jímž jsem do dnešního dne, a nelhu, tvrdím-li, že jím už budu navždy.

 

Všiml jsem si, ač jsem to vlastně postřehl, když už jsem byl ze světnice venku, že nad Oborného postelí už nebylo oné fotografie. Mohl ji ovšem sundati před prázdninovým úklidem.

 

Brzy jsem odjel též na prázdniny. Pak jsem hodně cestoval a s jednoho výletu jsem poslal Obornému pohlednici s pozdravem, neboť jsem znal vesnici, odkud je a do níž kdysi na jaře chtěl jet. Přirozeně jsem nemohl napsat zpětné adresy, nevěda, kde za chvíli budu. Konečně je též možno, že jsem i adresu Oborného napsal neúplně. Už jsem se nedověděl nikdy nic o osudu onoho lístku – dostal-li jej Oborný čili nic.

 

*

 

Na podzim jsem opět přijel do Prahy. Po několika dnech, aniž bych si byl kdy vzpomněl na Oborného, setkal jsem se u zápisu na kvestuře s Leopoldem Lohrem. Lohr byl z jedné vesnice od nás.

 

„Ty jsi teď v koleji? –“ jistil.

 

„Ano.“

 

„Znals tam nějakého Oborného?“

 

Trhlo to mnou.

 

„Znal – docela dobře –“ odpověděl jsem mu znatelně uleknut.

 

„Je mrtev –“ mrštil na mne děsný fakt Lohr a pranic nepozoruje, že jsem k smrti zděšen, vyprávěl: „Našli ho u štreky. Čert ví, co dělal. To je pravda, chodil vždy zamyšlen a jaksi nemocen. Že k posledku trochu nemocoval, to se vědělo. Ale jak se ti to jen mohlo stát! Považ, hlava úplně rozbitá. Rozdrtil mu ji vlak, jinak tělo nepoškozeno. A našli jej až druhý den, když se po něm sháněli. Byl vlakem odmrštěn, ani se nevědělo, jak a při kterém vlaku se to stalo. Pitvali ho, nic se nezjistilo. Přejel ho vlak.“

 

„Přejel ho vlak –“ opakoval jsem v zimničném mechanismu.

 

„Je možná, že pod něj skočil. Ale to je svrchovaně nepravděpodobné. Šel asi zamyšleně, to bude asi ono. Představ si, takový Oborný –“

 

„A kdy? –“

 

„Kdy to bylo? Ke konci prázdnin. Bože, nedávno. Ještě tam jsou všichni vzrušeni a dolekáni –“

 

To bylo tedy vše. Tečka za životem Oborného, s nímž se už nesetkám. Tečka. Učinil ji vlak. Snad Lohr neviděl mého horečného rozrušení.

 

Později, připomínaje si všecko, vzpomněl jsem si na onu větu, jednou večer pronesenou: „Pro tu bych dovedl všecko.“ Ale napadlo mi, že je směšné a bezúčelně nicotné míchat do všeho dívku jako pramen každého zla. Příčin bylo jistě dost jiných, je-li konečně vůbec nutno hledat nějaké příčiny. Je ovšem možno, že tehdy před velikonocemi, když se sblížil Oborný se mnou, hledal asi nějakého přítele, který by mu byl oporou. Ukázalo se asi, že já jsem oporou naprosto nedostatečnou. I to jeho těkání a náhlé utíkání lze vysvětlit podivným pudem, jenž ho trápil a štval. Anebo též by bylo možno, že naráz už to zde nemohl vydržet a musil tehdy z Prahy odjet, aby tu holku aspoň spatřil. A její blízkost ho asi opět soužila a mučila. Dovedl by pro ni všecko. A skočil-li pod vlak, nebylo to než pro ni. A bylo mu málo přes dvacet let. Tak asi jako mně. Byl jen o něco málo starší.

 

A vůbec je směšno o tomhle badat. Není větší záhady nad smrt. Smrt Václava Oborného je jednou z nejzáhadnějších. Zdali i ti, kteří jeho mrtvolu pitvali, nebyli na tuto záhadu krátcí? Konec konců, soudní lékaři…

 

Málem uběhne rok od mé poslední setkané s Václavem Oborným. Kdy jenom sám dojdu pro toho nebohého nešťastníka klidu?! Musím na něho myslit strašné a krutě, to je právě to, musím na něho myslit. Pro ukrutnou pravdivost jeho nešťastného příběhu, pro nelítostnost jeho surového osudu. –

 

*

 

Bylo to osudově tragické zmaření mladého života, jedno z nesčetných. Ale nemohlo v tom být děvče. Rozhodně něco jiného třeba hledat. Děvče je dnes už pro sebevraždu (i v povídce) motor příliš všední a otřepaný. Třeba najít něco živějšího a originelnějšího. O to jde. Ale to není jen založit ruce v bok a máš povídku. To je něco víc. To je jedno písmeno života.