povídka Sázka

povídka Sázka

Hospoda byla tentokráte plná. Sobota do ní nashromáždila i takové habány, kteří sem přes týden nepáchli, nemajíce ani času, ani peněz, ani chuti na hospodu, když byli dřinou každého večera upachtěni až k smrti. Ale sobota je zvláštní den, nazítří ráno si pospíš, vstávat nemusíš, a když půjde roba do kostela, můžeš mít ještě půlnoc, nikdo se neopováží budit tě násilím. Křik bude teprve, až vstaneš a protáhneš údy. To už bude roba z kostela doma a děcka budou shánět kdesi po galkách, a protože se to na dědině bez křiku neobejde, strhne se přes nedělní poledne v domě křik, který utichne, až práskneš po obědě dveřmi a ztratíš se opět jak dým do hospody.

 

Byl už hluboký večer a ticho se zakrojilo do šíra noci a hospoda v dědině tedy mohla ožít. U šenkvasu stál Kotala a hlas se mu už motal.

 

»Něpij už, Kotalo,« domlouval mu starý Zalibaš – »už si teho vylopal dosť, muh’ by si přestať, ovak se nědostaněš do dom po rovnych nohach – –«

 

Ale Kotalovi se jiskřily oči a ještě bylo příliš daleko do okamžiku, kdy bude opilý. Starý Zalibaš je úzkostlivec a lakota, ten si sám nedopřeje ani jedné celé půlky, jak by ji nemohl závidět jiným? Kotala přece má dnes proč pít! Koupil koně, pěkného koně, černého s bílou lysinkou, pěkně pravidelnou, na čele, silného tahouna a prý dobrého do běhu, takřka závodního, dobrý kup udělal a může tedy pít i dobrý a masný litkup.

 

Pilo se tedy, leckdo se svezl sebou a popil na účet litkupu. Vřelo v místnosti, venku chladla letní noc, hořely hvězdy a lampa v hospodě se dusila čoudem, hlukem a kouřem. Tlumený hvízdavý pískot umíral v ječivém hluku a tlustý Tyras, hospodský, utíral pot, jak rychle nestačil nalévat.

 

»Co by sem se něnapil,« pravil uvážlivě Kotala, »dyť piju za svojo, no ni, Ignac?« obrátil se na mimojdoucího kalným zrakem.

 

»A je skrz co piť,« křikl kdosi a aby podnítil náladu, přidal se k tomu jiný hlas:

 

»Takoveho koňa něni tak hned viděť.«

 

»Kupil si ho brzo zadarmo, Kotalo,« křičeli, »to stoji za to, aby si zaplatil ešče židlik.«

 

»Zaplatim,« plápolal Kotalovi zrak, »co by sem nězaplatil, dokaď možu.«

 

Za jedním stolem seděl Bekr, koňský handlíř, chytrý, vyžilý člověk, mladší selský syn, který užil otcovského podílu na to, že si zařídil obchod koňmi, zatím co jeho starší bratr měl nejkrásnější statek v dědině. Dosud hrál mladší Bekr karty a měl ke všemu střízlivé oči, ale nemohl odolat, aby si v hovoru nesmočil. Nahrbil obočí a zjizlivěl hlas, když řekl:

 

»Že se vam chce děprem muviť skrz takeho jukra.«

 

Zarazili se, ztichli. Bylo na Kotalovi, aby nenechal hanu této nejošklivější nadávky nejhanlivějšího přezviska pro koně právě na svém novém koni.

 

»Kereho to mysliš jukra?« otáčel se Kotala od šenkvasu a opřev se rameny o šenkvas vypjal své úctyhodné bříško ke stolu, u něhož kartaři klidně a bez vyrušení pokračovali ve hře.

 

»Kereho by sem muh’ mysleť?« sykal Bekr skrze zuby, »přecaj se tu muvi ene o jednym. O tym, kereho si ty dněskaj kupil.«

 

Utichali a špicovali uši, co se z toho vyvine.

 

»Teho sem muh’ kupiť,« pokračoval Bekr, »před paru dňama na jarmarku aspoň o pět stuvek lacnějši ež ty. Už sem ho měl brzo kupeneho, dyby sem byl tak hlupy jak ty a tak koňam něrozuměl jak ty. Ež buděš s nim jezdiť, poznaš, kelko ma chyb a čemu sem ho ja někupil.«

 

Kotala se zlostně nadýmal a byl by se pral, kdyby podvědomě netušil, že by ho mladý Bekr přepral. Ale většina hospody byla na straně Kotalově.

 

»To se to Bekroj pěkně muvi,« vpadl kdosi, »ale idě to z něho ene zavisť, že mu ušel dobry kšeft.«

 

»Jaky dobry kšeft,« obrátil Bekr hlavu na stranu, odkud přicházel hlas, »ja by sem ty penize za tu staru kraku nikda nědal.«

 

»Jaku kraku?« vykřikl Kotala a nachýlil se ke stolu hráčů. Už se kolébal v kolenou a oči mu krvavě zčervenaly.

 

»Dyť ty dobře viš, o kerej krace se muvi,« odbýval jej Bekr chladným hlasem, »něni ani telej vert jak moja Fuksa.«

 

Půl hospody vybuchlo ve smích.

 

Vypadalo to, že se Kotala na Bekra vrhne. Ale smích jej vzpamatoval. Vzal to též jako legraci.

 

»Dybysi něbajal,« mávl rukou.

 

»Telej ti ene prajim,« vstal nyní Bekr od stolu, »že moja Fuksa dokaže věc ež ten tvuj přeplaceny drahy jukr.«

 

»To by se ti zle dokazovalo,« křičelo několik hlasů.

 

»A ja vam to dokažu,« bouchl do stolu, až karty poskočily.

 

»To by sem chtěl věděť, jak,« ptal se klidně starý Zalibaš, zatím co Kotala otvíral jen hubu na rostoucí vádu.

 

»Založim se o sto korun,« křičel Bekr, »že ja s Fuksum zajedu spěš do města ež ty s tvojim novym jukrem,« bil slovy na Kotalu.

 

»Co by sem se zakladal,« ošíval se Kotala lakotně.

 

»Zaluž se, to stoji za to, aspoň zarobiš,« štvali Kotalu.

 

Nejevil příliš ochoty, a1e když si představil svého nového koně u porovnání s Fuksou, zasvítily mu oči a křikl:

 

»Eli se založim, tak musim zarobiť věc. Zaluž se se mnum, ale nanajmeň o pět stuvek.«

 

»Baj o tisicuvku,« křičel nyní Bekr a už držel Kotalu za ruku.

 

Tak o tisicuvku, shodli se.

 

Vysoký chumel hlasů se zvedl údivem a z něho vyrostla chtivá otázka.

 

»A gdy se to ma dokazať?«

 

»Baj hned,« volal do vřavy Bekr, »eli Kotala chce, može se zapřihať zaraz.«

 

Vyhrnuli se ven ke gruntům a Kotala za chvíli už zálibně poplácával svého právě koupeného valacha, lesknoucího se zdravím a zapřáhnutého do bryčky. Nasedli na ni mimo Kotalu dva sedláci. Na Bekrově bryčce seděli jiní dva vedle Bekra. Fuksa stála před bryčkou mračíc se, že jí nedají ani v noci pokoje, a sklesle jako hotové boží umučení. Padalo mnoho vtipů na tuto nerovnou sázku, kterou musí Bekr prohrát.

 

»Zas něma kaj tisicuvky vyhazovať,« házeli na účet Bekrův.

 

»Kotaloj přidě ten jukr napoly zadarmo.«

 

»Zarobi se na něho ene jednum cestum do města.«

 

Město bylo jedenáct kilometrů vzdáleno od této dědiny. Obecní autobus tam jezdí slabou půlhodinku.

 

Do noci se zařízl rachot bryček, které vyjely na silnici. Křik povzbudivě se nesl za bryčkami, smích zněl dědinou jako příval a několik dusavých kroků se za bryčkami rozutíkalo. Bekr švihal do Fuksy tak divoce, že zvíře, zvyklé na všechny možné ohledy, se div nerozběsnilo strachem a dalo se na splašený úprk. Kotala jen mlaskal na svého valacha. který se po silnici nesl lehce jak vzduch. Ale ve chvíli předběhlo světlo Bekrovy bryčky o velký kus cesty Kotalův vůz, a Bekr švihal Fuksu bez ustání.

 

»Aby ti přecaj ene nědal fleka,« obával se jeden ze sedláků v Kotalově bryčce.

 

»Na tu kobylu by sem to němyslel, že ešče telej dokaže,« mínil druhý.

 

Kotalu to znervosnělo, práskl do valacha, který se zděsil a vyletěl divokým spurtem. Bryčka se nakláněla a kolébala a v malé chvilce předběhla Bekrův vozík. Kotala však jako zběsilý bil do koně a štval jej bez oddechu neohlížeje se již, kde je Bekr. Musí mu dát fleka. Z valacha se kouřilo, bílá pára zahalovala lucernu na bryčce, ale kůň musel pádit řiče a funě.

 

Ani Bekr nelenil. Fuksa hrkala a hekala, v jejím dechu se již chvěla krev, kůň se vzpínal všemi silami, řičel a hýkal, třásl se a chvěl, ale v zuřivém strachu se vzpínal k nové jízdě.

 

A u konce druhého kilometru se to stalo. Fuksa zvolnila tempo, zabočila ke příkopu a jako uštvaný člověk poklesla na přední kolena. Zařičela smutně a Bekr pak již marně trhal opratěmi. Kouřící se kůň, celý zpěněný, sebou škubl ještě několikrát a zdechl. Než jej vypřáhli, již se ani nehnul. Jeho oko bylo sivé a černý krásný lesk nejkrásnějšího oka byl mdlý.

 

Kotala dojel do města za dvacet minut. Valach byl celý v pěně. Teprve nyní se ohledl, kde je Bekr. Po tom nebylo ani slechu a také se ho do rána v městě nedočkali. Ošetřili koně, obložili jej houněmi a postavili do stáje v zájezdním hostinci, když se jej do syta po dvoře naprováděli.

 

»Eli tě un něchtěl ene přehnať,« projevil obavy jeden ze sedláků.

 

Ale Kotala měl oči jen pro svého koně. Teprve nyní viděl, jak prohloupil. Kůň se nepřestal únavou chvít, chvílemi div nepadl, v chřípí mu hvízdalo a bylo to, jako by kůň stenal a naříkal.

 

Nebylo pochyby: krásný kůň byl strhán. Už to nebude vzácné zvíře, bude stonat, nemá-li zápal plic, úbytěmi a časem úplně uschne.

 

Kotalovi se chtělo plakat. Nafackoval by si. A mít tu Bekra, zardousil by ho.

 

O nedělním odpoledni se všichni sešli v hospodě. A Bekr by byl opravdu bit, do krve bit, kdyby to nevypadalo příliš věrohodně, že se na tu cestu pustil s nejopravdovějšími úmysly, kdyžtě sám pozbyl koně.

 

Vyplatil Kotalovi tisícovku.

 

Prodělali na tom oba. Bekr tisícovku a Fuksu. Kotala přes vydělanou tisícovku ztratil na vzácném koni, ze kterého už nebude nic kloudného.

 

Vydělali jen posměváčkové, kteří byli zásobeni na dlouhou dobu vtipy i úslovími.

 

Pouze kterási moudrá hlava udeřila přímo na hřebík, když řekla: »Že ja mam recht, dy prajim, že Bekr byl závistny a narafičil to tak, aby Kotala o teho šumneho koňa přišel. To něni ene tak, ludkove, a s tum Fuksum to mohlo tež byť naschval. Co s Fuksum? Byla ene pro šerhu.«