Povýšení Karviné na město

Karviná, dříve Karvinná, polsky Karwina, německy Karwin, město v těšínském Slezsku na řece Olze, které během 20. století zcela pohltila důlní těžba a její následky vedly k poklesům půdy a následné likvidaci téměř veškeré zástavby. Název Karviná nese od 1. 1. 1949 město, jehož centrem je však někdejší město Fryštát, zatímco katastr původní Karviné je dnes místní částí Karviná-Doly.

Karviná měla roku 1930 22 317 obyvatel, roku 1991 jen 1 302, v roce 2021 pouhých 20 obyvatel. Pomineme-li sporné doklady z 20. let 13. století, které hovoří o kolonizaci Karvinska benediktiny z malopolského kláštera v Tyńci, avšak žádnou ze vsí dnešní Karviné výslovně nejmenují, můžeme za nejstarší doklad označit zmínku v listině opolského knížete Vladislava z 12. 6. 1268. Ta uvádí označení „sal“, související s těžbou soli odpařováním, které většina historiků vztahuje k dnes již neexistující místní části Solca. Obec (dříve nazývaná též německým ekvivalentem Arnoldsdorf) vystupuje spolu s dalšími lokalitami dnešní Karviné v pramenech roku 1305. Karvinou v letech 1461–1550 drželi Karvinští z Karviné a pak dlouhodobě Laryšové ze Lhoty.

Rozhodující byl pro Karvinou objev uhlí v roce 1776 a postupné budování dolů. Na konci 19. století bylo na katastru obce v provozu šest dolů s téměř šesti tisíci zaměstnanci. V posledních desetiletích 20. století byla těžba soustředěna ve velkodolech 1. máj (Barbora) a Československé armády (ČSA). S hornictvím souvisel i rozvoj železárenského a kovoobráběcího průmyslu. Rozsáhlé devastace v důsledku důlní činnosti (propad půdy místy až kolem 30 m) vedly k zániku města. Zcela zmizela již zmiňovaná Solca s reprezentativním novorenesančním zámkem Larischů-Mönnichů z roku 1873 (zřejmě dle projektu Viktora Rumpelmayera, postranní křídla navrhl Bohuslav Černý). Starší, barokní zámek zanikl vlivem poddolování kolem roku 1960, téměř souběžně byl zbořen i tzv. nový kostel sv. Jindřicha, monumentální historizující stavba z let 1894–97 s unikátně řešeným dřevěným „klenutím“ podle projektu Bohuslava Černého. Jedinou dochovanou historickou budovou ve staré Karviné je kostel sv. Petra z Alcantary z let 1756–59, dnes nakloněný, avšak po rekonstrukci staticky zabezpečený (známý – také díky knižnímu bestselleru Karin Lednické – jako Šikmý kostel). Nedaleko něj se nachází rozsáhlý městský hřbitov. Evangelický hřbitov s kaplí leží poblíž bývalého dolu Barbora. K dochovaným drobným památkám náleží několik kaplí, památník obětem první světové války od Jaroslava Bema a Karla Eichlera a Památník obětem druhé světové války od Franciszka Świdera. Památkově chráněny jsou areály bývalých dolů Gabriela (UNRRA, Mír 1) a Barbora (Austria, Piłsudski, 1. máj).

V Karviné se narodili hudební skladatel Karel Böhm (1890–1973), spisovatel Gustaw Morcinek (1891–1963), sochař Jindřich Wielgus (1910–1998), malíř, grafik a sochař Franciszek Świder (1911–1997), malíř Rudolf Žebrok (1915–1984), historik Józef Chlebowczyk (1924–1985), houslista Bruno Bělčík (1924–1990), malíř a sklářský výtvarník Oldřich Kodeš (1926), malíř a duchovní Bohuslav Konečný (1927–1999), malíř a sochař Miloš Jančar (1929–1989), básník Wilhelm Przeczek (1936–2006) ad.

Jakub Ivánek

Archiv

Aktualizováno 11. 11. 2024