Život nebyl sen
Záznam o životě českého spisovatele
Spisovatel A. C. Nor prožil výjimečný a dramatický život. Dodnes máme možnost rekonstruovat jeho tvůrčí cestu díky jeho pamětem. Jestliže rukopis pamětí uzavírá datum 28. 3. 1974, ale u data knižního vydání čteme rok 1994, je zřejmé, že se potvrdily Norovy obavy: Škoda, že se nedožijeme ani já ani Ty jejich vydání, píše Franu Smějovi (3. 4. 1974). Text připravil pro publikování editor a literární historik Vladimír Novotný a rozdělil jej do dvou dílů. Kniha s názvem Život nebyl sen (Atlantis, Brno 1994) je uvozena předmluvou Norova syna Jiřího, obsahuje doslov editora a bohužel jen výběrový jmenný rejstřík. Kniha vyšla s přispěním dědiců spisovatele.
Když psal Nor Franu Smějovi o dokončení pamětí, sám je charakterizoval: Kdybych je psal tak, aby mohly brzy vyjít, byl bych musel psát mnohem stručněji, ale hlavně bych musel o spoustě věcí mlčet a paměti by byly torzem. Rozhodl jsem se je napsat pravdivě a věrně dokumentárně, takže budou v Památníku národního písemnictví jednou materiálem pro literární historiky. (3. 4. 1974) Rozsáhlý rukopis (knižní vydání je výběrem z něj) uložil stejně jako dopisy a rukopisy v polovině sedmdesátých let skutečně do památníku v Praze (dnes Muzeum literatury) s nadějí, že se jeho osudy a zaznamenané události dostanou do rukou literárních badatelů a jednou snad i ke čtenářům. V úvodu zdůrazňuje: Chci mluvit o tom, kdo kdy byl kým, co bylo čím, jak a kdy se co sběhlo a (pokud možno), proč se tak stalo. (I. díl, s. 13-14)
Vzpomínky odvíjí A. C. Nor chronologicky, ale k mnohým událostem se vyjadřuje opakovaně (k vydávání konkrétních děl), asociace jej vracejí zvláště k okamžikům, které považuje za potupné, urážlivě, ponižující.
Nor detailně zaznamenává skutečnosti, které jej formovaly. Dětství určují pracovití a přísní, ale k talentu syna vstřícní rodiče: Buděš se raz měť lepši ež my […], něbuděš se museť tak krvančiť, jak my všeci. A dy maš tak dobru hlavu, jak pravju pan nadučitel. (I. díl, s. 29) Matka pocházela z Kylešovic u Opavy, kde se Nor jako Josef Kavan narodil, otec Raimund Kavan z Hlavnice, kam se v prvním roce života Nora rodina přestěhovala, a jak hned Nor uvádí: později se stala předlohou a dějištěm mého Bürkenthalu. (I. díl, s. 17) Studia na opavském klasickém gymnáziu určila Kavanovu – Norovu zálibu v latině, řečtině, češtině, i obdiv ke sportu: já vzpomínám na tehdejší naše sportovní zápolení jako na údobí, které mě inspirovalo k vytvoření mého literárního pseudonymu (I. díl, s. 47) Úspěšné studium, vztah k profesorům a ke spolužákům i postavení primuse třídy je klíčové pro vznik jeho velkého sebevědomí a pocitu výlučnosti: co do nás Jaroš zaséval: smysl pro pravdu, odpor ke lži a vzdor proti každé nespravedlnosti. I já jsem se snažil těchto jarošovských zásad držet v celém svém životě, i když mi leckdy jejich důsledné dodržování nepřinášelo právě užitek, a i když jsem musel velmi často usilovně bojovat, abych je prosadil. (I. díl, s. 68) Když byl v septimě, začíná jezdit do Ostravy za Vojtěchem Martínkem se svými prvními vážnými literárními pokusy (I. díl, s. 71) a jeho život má definitivní zacílení – stane se profesionálním spisovatelem.
Všechny následné události (maturita, studium na vysoké škole v Praze, život na kolejích, psaní článků do novin, příprava rukopisu prvního románu) jsou dokumentovány velmi podrobně. V Norových vzpomínkách ožívá studentská kolonie na Letné, pražské kavárny a vinárny jako Tůmovka (kde se potkával s Jaroslavem Haškem, Arturem Longenem, Frantou Sauerem aj.), redakce novin a časopisů (kde se poznává např. s Josefem Horou, Josefem Koptou, Milošem Jirkem, Arne Novákem a dalšími). Všechny opájivé úspěchy na počátku tvorby jsou zachycovány s nadšením a rozsáhlými citacemi z příznivých recenzí a naopak záznamy jsou velmi příkré a plné bolesti, když jsou hodnocení negativní, místy dokonce Nor mluví o morálním selhání těch, kdo vystupují nejprve proti jeho dílu, později proti jemu (jak se domnívá) samotnému.
Je až dech vyrážející sledovat Norovo sebejistotu, pracovitost a zarputilost, s nimiž přistupuje ke každé činnosti. Roste v něm přesvědčení, že je mimořádným autorem a že jeho knihy převyšují soudobou prozaickou produkci. Rád hovoří o snaze vydávat své romány, přičemž nezakrývá také finanční motivace (na počátku potřebuje dostudovat, poté staví dům, pak zabezpečuje rodinu) a zároveň skálopevné přesvědčení, že jeho posláním je být spisovatelem.
Jako cestopisnou férii můžeme číst část, v níž vypráví o období, kdy vytrvale jezdí a expresivně přednáší o české literatuře a prezentuje svou profesi spisovatele (Jak vzniká literární dílo). Jako dokument pak kapitoly, kdy Nor s vyčerpávající podrobností odhaluje fungování některých nakladatelství (s poklonou k nakladateli Hynkovi), nebo když zachycuje vlastní neústupnost při snaze uplatnit svoje rukopisy či zajistit znovuvydávání svých děl. Odkrývá se tu Norova práce na pozici redaktora (Melantrich, Hynek, Státní nakladatelství technické literatury aj.), ale i nakladatelská politika, povaha vydavatelských smluv, honorářů i zásahů cenzury. Jako ze špionážního románu jsou zachyceny okolnosti ukrývání rukopisu románu Přišel den vyprávějící o okolnostech okupace Opavska a jeho přivtělení k Německu po 10. říjnu 1938 (slezská válečná trilogie).
Paměti obsahují stovky opiz/sů Norových článků, dopisů, výzev, protestů, a to nejen vydaných, ale zvláště těch, které jsou dosud ukryty v archivech, či se dávno ztratily zánikem institucí, či úmrtím osob, jež Nor oslovoval. Jsou rovněž dokladem autorského sebevědomí, jak nám to líčí i autorova korespondence s Vojtěchem Martínkem. Další velké vynaložené úsilí A. C. Nora směřovalo k touze prosadit se do institucí, které ovlivňovaly chod a povahu kulturního života země (svazy spisovatelů, Slezský kulturní ústav aj.). Chtěl se veřejně účastnit vyhrocených debat o aktuálních otázkách, např. k situaci Slezska a zejména Hlučínska po druhé světové válce. Nor zaznamenává okolnosti jednání jako podrobnou reportáž, s datacemi, s charakteristikami a s replikami všech zúčastněných, s nesmiřitelnými, trpkostí naplněnými komentáři: Tím jste si, soudruhy‘ nejen proti sobě podráždil, ale rovnou je znepřátelil. Na takovou řeč oni nejsou zvyklí a nemůžete po nich chtít, aby si na to zvykali. Jim musíte líčit život tak, jak jej žijí a vidí oni, ne tak, jak jej vidíte a žijete vy. (II. díl, s. 720)
Velmi bolestné jsou popisy opakované, vyčerpávající a neúspěšné snahy o souborné vydání svého díla. I když existovaly smlouvy, koncept, první svazky se už redigovaly, ba dokonce tiskly, vše se po roce 1948 a 1968 obrací v marnost nicoty:
Žádná představa nevystihne, co všechno jsem si sliboval od vydání souboru svých Spisů. Vždyť to měly být mé žně, cíl a zároveň výsledek mého životního snažení. Kromě několika let po druhé světové válce nebyl můj život snadný. […] Musel jsem opravdově dřít, velice jsem se opotřebovával a jen má píle, houževnatá pracovitost a tvrdohlavá vůle překonat všecky překážky mě přenášely přes úskalí, jichž nebylo málo. Konečně mi tedy kynul z vydávání Spisů pravidelný příjem, jaký jsem kromě krátkého období, kdy jsem byl zaměstnán v Melantrichu, neměl dosud nikdy. A měl to být příjem vzhledem k mým dřívějším poměrům docela královský. (I. díl, s. 483)
Stejně bolestně se se vrací k překážkám a redakčním naschválům, historickým paradoxům, které provázejí vydání jeho slezské válečné trilogie.
Reakce A. C. Nora mj. na požadavky cenzury, či redaktorů při přípravě rukopisu k vydání odhaluje vztah prozaika k povaze umělecké fikce. Románový příběh musí podle Nora odpovídat skutečnostem a průběhu události v konkrétní historické době, téměř dokumentačně zachycovat charakter osob, které se staly předobrazem románových postav (to by bylo nejhlubší a nejlživější falšování pravdy, a můj román byl přece faktografický a chtěl se držet pravdivé skutečnosti co nejvěrněji; II. díl, s. 733)
Z řady pasáží můžeme rekonstruovat idyly a dramata spojená s životem A. C. Nora na pražském Spořilově, od chvíle, kdy mu za půjčku na budoucí dům ručili Josef Hora a Rudolf Medek, přes zážitky spojené s jeho sousedy – spisovateli (byli jimi František Flos, Jan Čarek, František Křelina, Zdeněk Kalista, Václav Prokůpek, Jaroslav Havlíček, Karel Ptáčník, Josef Knap, ale také výtvarník Ferdiš Duša, než se v polovině padesátých letech vrátil do Frýdlantu nad Ostravicí). Bylo období, kdy jsme se všichni spořilovští spisovatelé scházeli u čtvrtky vína v spořilovské vinárně Paulosově, dokud existovala. (díl I, s. 335) Ke Spořilovu patřil i tenis, který hrával Nor mj. s Knapem a Čarkem a k němuž patří i legendární odměna mělnického zámeckého vinařství za souhlas, který jsem dal k použití několika reklamních větiček ze svého fejetonu. (I. díl, s. 345)
Podobu téměř katastrofického filmu (s happyendem) mají řetězce událostí, v nichž Nor zbraňuje, aby mu byl dům komunisty zabaven. V drásavé momenty plné zděšení se mění předvolání na obvodní národní výbor v březnu 1953 Pozvali jsme vás sem, protože vás chceme vyzvat, abyste se dobrovolně vzdal svého rodinného domku na Spořilově ve prospěch dělnické třídy a vystěhoval se do pohraničí. (II. díl, s. 698) Záznam šesti dnů boje, aby dům nebyl zabrán, vrcholí 24 hodin před vystěhováním, kdy A. C. Nor požádá (po marných pokusech s jinými) o pomoc Vítězslava Nezvala, když jsem dopověděl, rozlítil se tak, že mi jeho sonorní hlas div nerozdrtil hlavu. Až bolel ten křik, ale byl mi balzámem. „Já nepřipustím,“ Nezval nekřičel, ale řval, „aby stěhovali českého spisovatele ven z Prahy! Kdybych měl jít třeba až na Zápotockého, já to nedovolím.“ […] V napětí jsem čekal. Bylo mi tak, jak asi je odsouzenému před popravou. Trvalo nekonečně dlouho, než se ozval. Snad dvě, snad tři hodiny, nevnímal jsem běh času, hlava mi třeštila a byl jsem jako v tranzu, jako nepříčetný. Konečně telefon zazvonil, bylo snad kolem poledne. A byl to Nezval. […] Váš stěhovací dekret zůstane v klidu. […] Tak můžete začít rozbalovat. (II. díl, s. 706) V líčení všech okolností Nor vystihuje nejen charakter jednotlivých osob, ale i jejich proměnu pod tlakem politických změn, vždy na pozadí vlastní vyloučenosti či výlučnosti. S krutou syrovostí demaskuje úpadek lidské slušnosti.
Jen na několika desítkách stran vstupujeme do rodinného života A. C. Nora. Jako antická tragédie se odehrávají události kolem srpna 1968 při odchodu syna Jiřího do exilu. Jako boj s větrnými mlýny působí okolnosti vstupu dcery na střední školu. Silný vztah otce a syna se objevuje v záznamech z roku 1973, kdy se A. C. Nor svěřuje s pocity, které provázely jeho cestu za rodinou syna Jiřího do Kanady. Proniká také do fotografického doprovodu, kde se spisovatel, znovu při návštěvě Kanady, představuje jako dědeček na snímku z roku 1983.
Napsali o díle
Nor už nepočítal s tím, že by se svým písemným rozpomínáním zapojil do soudobého kulturního dění, ať na té či oné straně. Nechtěl víc, než zanechat svým budoucím generacím svědectví o tom, jak to s ním (a dobou, kterou žil) tenkrát bylo.
(Jan Schneider, Literární noviny 1994, č. 39, s. 7)
Iva Málková
