Zločin na samotě
A. C. Nor jako autor kriminálních románů
Už ve třicátých let A. C. Nor vydal několik děl, v nichž využívá postupů populární literatury. Tyto prózy souvisí především s autorovou situací spisovatele na volné noze, který se tvorbou živí. Nor se snaží v tomto období víc psát, aby víc vydělával, a zároveň se pokouší oslovit širokou čtenářskou obec, což se mu mnohdy skutečně daří. Zároveň tato díla patří k obecnější tendenci tehdejší české prózy vracet do literatury silné příběhy, přesněji řečeno spojovat náročnější literaturu s napínavým dějem. Tento okruh Norových děl zastupuje jakýsi střední proud dobové literární produkce. Proti literatuře z nejnižšího patra, braku, který reprezentovaly především tzv. rodokapsy (levné, sešitové vydání triviálních milostných a dobrodružných příběhů), Nor naopak ostře vystupoval. Těsně po druhé světové válce se snažil na půdě Syndikátu českých spisovatelů zabránit vydávání ediční řady Románové novinky v nakladatelství Práce. Argumentoval především finančními ztrátami, které postihnou seriózní nakladatele a spisovatele:
V dlouhém článku jsem […] rozebral nebezpečí statisícových nákladů Románových novinek, které jako špatná lidová četba a jako literární brak nasytí knižní trh tak, že čtenáři zlákáni lácí [laciností] edice budou kupovat každý její svazek, vycházející zatím čtrnáctidenně, ale mající vycházet týdně, se přestanou zajímat o vážnou a hodnotnou četbu. Ne sice všichni čtenáři, ale jejich značný počet. Vypočítal jsem, jaký zisk shrábne nakladatelství z každého svazku edice, neboť jestliže se odhaduje kupní síla českého čtenářstva na 700 až 800 miliónů Kč ročně, pak téměř 500 miliónů, půl miliardy, dají čtenáři jen za nový typ morzakoru. (Život nebyl sen I., 1994, s. 560, „morzakor“ je zkratka hanlivého pojmenování „mor za korunu“, které označovalo brakovou literaturu vydávanou v levných sešitech)
Vraťme se však k Norově literární tvorbě. V roce 1932 vydal Příběh Jana Osmerky, kasaře. Román se vyznačuje zajímavou zápletkou a dobře vystiženým prostředím kasařů a vyšetřovatelů, ale ve druhé polovině se utápí v poněkud rozvláčném ději a úvahách hlavního hrdiny, jenž se snaží marně přelstít metodu daktyloskopie coby jeden z hlavních triumfů policejní práce.
Napínavější vyprávění přináší Norův román Šílený hon, vydaný hned ve stejném roce, tedy 1932. Líčí útěk bandy lupičů v kradeném autě a pak pěšky lesem. Obsahuje akční scény, sleduje děj z různých perspektiv, střídá pohled pronásledovatelů i pronásledovaných, také proto jej Michal Jareš a Pavel Mandys v Dějinách české detektivky označují za „první český thriller.“
Vyprávěním s kriminální zápletkou je také román Zločin na samotě (A. Hynek, Praha 1948). Nor ho napsal během druhé světové války inspirován skutečnou událostí, kterou však zpracoval velmi volně (srov. níže). Na začátku vyprávění náhle přeruší klidnou atmosféru letního dne na okraji malého města hrůzná událost, kterou pozoruje jeden z jeho obyvatel, sedlák Kalbus. Žena vyběhne před dům ležící stranou zástavby s mrtvou dcerou v náručí. Začíná vyšetřování, přičemž prvotní podezření padá právě na dívčinu matku, ženu nechvalně známou svými mimomanželskými zálety a nevlídným chováním k dceři. Místní policie sleduje tuto stopu, ale brzy se nemůže hnout z místa. Pro celkové vyznění je důležité, že děj je umístěn do malého českého města nedaleko Prahy v období okupace. Tíživá válečná doba zůstává v pozadí příběhu, ale není to jen bezvýznamná kulisa (místní policisté se snaží zabránit, aby případ začalo vyšetřovat německé gestapo).
Vypravěč zároveň věnuje od začátku pozornost podivnému chování řeznického učně Jaromíra Bouřky, který upoutá Kalbuse i pátera Štěpána. Právě podivínský kněz Štěpán je důležitou postavou příběhu, ten využívá své pověsti „místního blázna“ a snaží se skrytě pomáhat probouzejícímu se protiněmeckému odboji. Jeho provokativní čin v závěru románu pak chce zabránit tomu, aby se mladý vrah stal ještě navíc udavačem. Román se na konci vrací k počátečnímu obrazu letního dne, ale ten je umocněn představou budoucího zadostiučinění: Kraj hoří plamenem žní, léto v něm svítivě plane a hluboko v lesích brousí několik rukou meč odplaty (s. 236)
Nor neusiluje o dějové napětí, které by vyrůstalo z detektivního pátrání. Čtenář se brzy dozví, kdo je vrahem, a text se poté stává spíše psychologickou sondou do duše mladého člověka, zmítaného úzkostí z hrůzného činu. Nad pocitem viny v něm převládá vzdor, samomluvy prostého chlapce se točí kolem otázky provinění za ztrátu jednoho lidského života v konfrontaci s válečnými zločiny Němců:
Když Němci utrácejí tolik lidí, když život lidský nemá cenu, proč najednou tolik orací [řečí] pro jedno hloupé děvče? Když oni mohou, proč ne já?
Nebylo duše, která by ochořelé myšlení chlapcovo a jeho nemocnou logiku léčila, která by klukovi řekla, že zločin zůstane zločinem, že za vinou přijde trest, že on sám už stojí před přijetím svého trestu, zatímco jeho Němci se doposud teprve proviňují, ale že i pro ně zraje trest za páchané viny. (s. 213)
Román se uchyluje k vnitřním monologům a dějovým návratům, když ukazuje Jaromíra Bouřku jako chlapce, jehož chování přímo ovlivňuje těžké dětství, plné násilí a bídy. Nor se stejně jako ve svých dalších dílech nevyhýbá naturalistickým scénám s popisy tělesných detailů:
Když se probral z ustrnutého omámení, když opadly vzedmuté vlny hrozného vzteku, vybičovaného k šílenství, když se kluk dostal opět k sobě, spatřil u svých nohou zhroucené tělo dívčino se strašnou ranou v hrdle. Krev tvořila na zemi už kaluž, vsakující se do podlahy. Vražedný nůž ležel vedle mrtvé.
Kluka ovanul děs, pohnul se, a jak učinil krok, hnulo se i dívčino tělo, ležící zčásti přímo na nártu jedné chlapcovy nohy. Vypadalo to, jako by se i tělo dívky, patrně již mrtvé nebo umírající, probíralo k životu, a výrostek jako šlehnutím pochopil, co provedl. (s. 99).
Román vyšel jako úvodní svazek Norových Sebraných spisů v nakladatelství Hynek, ale protože byl autor komunisty považován za nepřítele nového, socialistického zřízení, vytištěné exempláře nesměly být prodávány. Ke čtenářům se Zločin na samotě dostal až v roce 1966, Nakladatelství České Budějovice tehdy román vydalo v počtu 80 tisíc výtisků, což byl vůbec nejvyšší náklad, kterého se kdy knize A. C. Nora dostalo.
Autor o díle
S vydáním je spojena jedna mimořádná čtenářská reakce, kterou autor zaznamenal ve svých pamětech:
…vydavatel Evropského literárního klubu, v němž vyšla má Tvář plná světla, mi jednou vypravoval o tragické události, která se přihodila v těsném sousedství jeho letního sídla v Českém Šternberku, a jeho vyprávění mi posloužilo za jádro nového románového příběhu, který jsem zasadil do kulis světové války a oživil postavami, které jsem si vymyslil. Román měl zápletku kriminální, ale šlo mi spíš o psychologický román než o román dějový.
Když román vyšel (s osmnáctiletým zpožděním v roce 1966, poněvadž Sebrané spisy, jež měl zahájit, se na trh nedostaly), dožil jsem se pozoruhodné zkušenosti […] Měla-li v románu matka zavražděného dítěte upadnout u četníků v podezření, připsal jsem ji vlastnosti nedobré, záletné manželky v neharmonickém manželství, takže vyšetřující četníci šli hned po falešné stopě. Nešlo mi o odhalení skutečného vraha v závěru románu, jak se to děje v detektivkách, toho jsem „odhalil“ hned v prvních kapitolách, šlo mi o psychologii mladého hocha, který se dopustí zločinu a je z něho usvědčován. A tu se mi po dvaceti letech, jež uplynula od napsání románu, přihlásila dopisem z 22. července 1968 švagrová matky zavražděného děvčete a vylíčila mi, jak hodná a vzorná manželka i matka byla její švagrová, jak jsem ji ukřivdil svým románovým pojetím. Předpokládala správně, že látku k románu mi dala tragédie její neteře, i když jsem v románu uvedl vymyšlená jména jednajících osob (skutečná jsem ani neznal). Pokusil jsem se jí v odpovědi vylíčit postup své práce a důvody, pro něž jsem pojal postavu matky tak, jak je zpracovna, ale nevím do jaké míry jsem mohl pisatelku uklidnit. Její dopis mě doslova omráčil, vždyť jsem bezděčně ublížil dobré pověsti hodné a vzorné ženy, postižené nejkrutější a nejbolestnější tragédií, zavraždění dítěte. (Život nebyl sen I., 1994, s. 597–598)
Napsali o románu
… je pravděpodobné, že autor sám žánrovou literaturu psát nechtěl a pouze se pokusil využít kriminální zápletky pro rozehrání psychologických studií svých postav, z nichž nejzajímavější a nejpropracovanější bývají pachatelé: kasař Osmerka, čtveřice lupičů i mladý sexuální násilník. Byť mají zejména Šílený hon a Zločin na samotě spád i napětí, autor děj brzdí až nadbytečně podrobným vylíčením postav a jejich záměrů, atmosféry, prostředí i činů. (Michal Jareš a Pavel Mandys, Dějiny české detektivky, 2019, s. 138–139)
Jan Malura
