povídka Zloději

povídka Zloději

Ve světnici je tma jako neproniknutelný balvan. A nyní v ní cosi přidušeně vykřiklo, ale ne – nevykřiklo, ještě včas byl tento výkřik zadušen a – zardousený – zůstal trčet kdesi v hrdle, jež se úlekem zalykalo.

Celá jizba se schumlala v jediné klubko. Lůžko se ve tmě pohnulo a zatápalo. S lůžka povstaly dvě malé, lítostivé oči a úděsem se zhroutily, neboť ve tmě načisto zbloudily. Právě ty oči to byly, které se tak nastrašno polekaly a způsobily ve světnici paniku.

Dvě oči, které vstaly ve smrtelném úleku s lůžka a šedé ve chvilce pobledly, patřily Frantovi Kaprálovi a Franta Kaprál je marně ovládal a hleděl přivést do správné míry. Byla hluboká noc – hluboká jako nejhlubší studně v dědině – možná také, že byla právě půlnoc –

Též dlužno uvážiti polohu světnice. Kdyby bylo ráno nebo poledne nebo vůbec den, viděli byste, že tato světnička má také dvě oči, a to docela pravidelné. Jedno hledělo do vedlejší světnice, a toto maličké oko bylo zrovna napolovic přivřeno. Druhé mířilo příkře do kuchyně a Franta Kaprál, selský synek, už se byl k těmto dveřím tmou přikradl a ohmatal ve tmě třaslavě a mazlivými pohyby zámek, je-li na pevno zavřen.

Byl.

Trochu se Frantovi ulevilo, dech kráčel kolem zubů méně zvířeně a neklopýtal už, ale hučivý rupot srdce a praskání v hlavě, což vše pocházelo z nesmírného strachu, vůbec neustalo. A jako duch, zvedaje opatrně nohy, vešel přivřenými dveřmi, jež už znáte, do vedlejší světnice a vyhýbaje se po paměti stolu i židlím, došel až k dveřím, jež vedly z této druhé světnice na síň – a také zde pečlivě zastrčil malou závorku.

Nyní byl zajištěn, ale srdce bylo dosud v hrdle a zdálo se, že jednou protrhne prsa a vyskočí do tmy. Neboť kdybyste věděli, že toto staveníčko, v němž Franta Kaprál sám a sám, dočista sám, spal, bylo na samotě, asi dobrých sto kroků za vsí – a že to byl Kaprálových výměnek, v němž nyní nikdo nebydlil, poněvadž starých už nebylo a mladí nebyli dosud pro výměnek zralí – kdybyste věděli, také byste se tak lekli. Zvláště tehdy, kdybyste poznali, že z prostorné kuchyně je udělána sýpka a že horní okna bývají k vůli větrání nedovřena – a kolem těchto oken těsně, bez plotu – letí cesta. Z okna vyskočíš přímo na ni, spadneš-li, rozplácneš se jako hnilička. –

A proto to byl takový bezměrný úlek. Franta Kaprál proto tu lehal, aby stavení nebylo na pospas, aby je někdo střežil, zvláště když ve chlévě zde byl prozatímně ubydlen také jeden kůň –

Srdce Frantovi Kaprálovi dosud tlouklo jako palice. Stál nyní opět u dveří, které jdou z jeho světničky do kuchyně. A už ani nezapochyboval. Tam kdosi pilně a se spokojeným vědomím naprosté bezpečnosti pracoval – tak jako na svém, ani mu patrně nenapadlo bát se, ohlídnout, dát pozor –

Těžké nohy uslyšíš. Kroky, jež nyní přeměřily kuchyň, šly jako hrom. Jako by padaly s věže, dělaly hluk. Musily by vzbouřit spáče zarytého pod devět peřin, neřku-li Frantu Kaprála, který spal beztoho jen povrchně a nedbale jako zajíc.

Bylo po žních, a to jest závažné. A v této „kuchyni“, v níž měli Kaprálovi všecko nově vymlácené obilí složeno, kdosi pokojně a jistě nabíral obilí vějačkou nebo čtvrťákem a sypal do měchu, který někdo jiný přidržoval. Byly to příliš známé zvuky, než aby jich Franta Kaprál nepoznal.

Štěstí, že byl bos. Neslyšeli, zajati prací, jeho výzkumů. Práce jim patrně šla od ruky, neboť nyní slyšel Franta Kaprál, jak jeden z nich hekl zvedaje plný pytel. Pod oknem stál vůz, nakládali přímo na něj, Franta Kaprál postřehl už několikeré žuchnutí, neboť už dlouho číhal – nemohlo být nic prostšího, o tom Franta Kaprál nemusel ani uvažovat, bylo to jasné jako modré s nebe –

Ulekl se a naráz pomaten a zděšen uskočil, neboť viděl, že na něm sedí bílý široký paprsek, který se probil dveřmi, v nichž byla štěrbina.

Bylo pozdě.

Neboť jak uskočil, vrazil do skříně a zarámusil jako o soudním dni. Bylo lze zrovna nahmatat, jak ti dva tam – zloději – se zkoumavě a vzpurně vztyčili. – Musely to být nohy jako pilíře, jež tam nyní, zřejmě dosud nerozhodnuty, přešláply a tlumeně zaťápaly –

Ale plachta byla napjata a zlý, ostrý, rozhodný vítr se do ní napřel. Franta Kaprál si naráz uvědomil, že je jeden z největších siláků ve vsi, že stisknout někoho v rukou, praskne mu v kříži – – okamžitá síla, nová, jaké ještě nikdy nepocítil, nacpala se mu do paží, ramena se přikrčeně zvedla, svalstvo trnutím tuhlo a kosti se nedočkavostí užuž lámaly praskajíce – zuby zaskřípaly, jen vyrazit – Nenadálé drcnutí o skříň, mimovolné, dalo radu: za skříní bývaly vždy hole – těžké, větévnaté, sukovité, nehlazené vesnické hole – nu, tak vidíš, Franto Kaprálův, jest si jen vzpomenout! –

A mezitím, co ti tam ještě v rozpacích a nejistotě, zda se třebas nepřeslechli, stáli tuzí jako kámen, neboť nemohli čekat (špatně se zpravili), že by ve stavení byl někdo přítomen, že tu někdo spí – zašramotil Franta Kaprál znovu, když tvrdým hmatem vytáhl z holí, kterou v tom okamžiku našel nejsilnější –

Hrkavě zarumploval, když ostatní hole se šramotem padaly. Oni v kuchyni byli patrně velmi překvapeni nevědouce, odkud čekat výpad – jak se postavit, aby bylo možno mu čelit – pouhé překvapení je drtilo a nedávalo jim rady, neboť to byli těžkopádní neotesanci –

Franta Kaprál v té chvíli zařval a vytrvale už křičel, svolávaje všecky známé lidi, jako by jich tu byla síla. A zloděje zřejmě zmátl. Byli v duchu bezpeční jako mládě v matce a nyní se jim zdálo, že jsou se všech stran obklopeni, neboť křik v prázdném stavení hlučel a duněl.

Nenadáli se – a ještě více je Franta Kaprál zmotal, když na ně vpadl síní. Jeho tělo v rozhalené košili a podvlíkačkách se vzpíralo, svalstvo se přímo bouřilo. Srdce bylo opět v krku, ale ne už strachem, nýbrž odvahou.

Překvapením zapomněli na klacky, jež stály u oken. A zatím co jeden sklidiv takovou ránu, že maje patrně přeražený hnát, vyskočil oknem rovnou na vůz a práskl do koní bez pobídky, druhý držel jako žito. A tělo Franty Kaprála se vzpínalo a zuřilo. Mlátil do něho jako do snopu, zlodějská lampička přisvěcovala naivně a cudně jako panenka.

Překvapilo je oba drnčení vozu. I tento druhý zloděj vyskočil nyní oknem, zpola v mdlobě, zpola v strachu, a pokud byl s to, utíkal do polí, těžce supaje. A Franta Kaprál řva jako běs, dal se za vozem. Dostihl jej a možná nyní vozku zabil. Neboť tak pádná to byla rána – –

Skončilo to velkou slávou. Franta Kaprál zkrotiv rozcválaný potah, projel dědinou a přijel domů. Nenašli ničeho, co by nasvědčovalo, komu patří vůz a koně. První zloděj (který utekl do polí), nezanechal ani páry po sobě – druhý (jenž udeřen spadl s vozu) se ztratil jako dým.

A Franta Kaprál jsa okrádán, uloupil vlastně vůz i koně.

Skončilo to velkou slávou. Celá vesnice byla rozčilena, popuzena a vznícena jako babka, posedlá tancem svatého Víta. Starý Kaprál se tvářil nyní vždy tajemně a nabubřele jako sedm úrodných let a někdy zálibně klepal Frantovi na rameno placatou selskou dlaní. A Franta Kaprál, silný jako býk po svém vítězství, požívající nyní jména přestatečného bijce a neohroženého kruťasa, spával teď pokojně a klidně, jako malá mocnost – a občas jenom se jako ostražitá pevnost zvedal a zapátral do tmy, zlé jako horoucí peklo – není-li z kuchyně – sýpky nic slyšet –

Ale nikdy už nebylo.