Korespondence mezi Franem Smějou a A. C. Norem

Fran Směja (1904–1986) byl výraznou regionální tvůrčí osobností českého Slezska (mj. aktivní v akci Budujeme Slezsko, v rámci Sdružení umělců slezských). Je spojen se vznikem nakladatelství Iskra (1929–1949), jehož prvním svazkem se stala Smějova prvotina, básnická sbírka v nářečí Od nas, která se stala základem pro jeho nejznámější soubor humorných veršovaných minipříběhů Pletky (poprvé 1936). Legendárním (po vytištění v roce 1971 byl ihned zničen) je jeho román Obličejem ke zdi, v němž se vrací ke zkušenosti vězně během druhé světové války.

V pozůstalosti, která je uložena v Muzeu literatury v Praze (dříve Památník národního písemnictví), se nachází 218 dopisů, které seřadil a očísloval sám A. C. Nor. Ukazují půlstoletí kontaktů, a to od roku 1931 do roku 1981. Nejintenzivněji si Směja (zásadně A. C. Nora v dopisech oslovuje jeho rodným křestním jménem Milý Josefe) s Norem vyměňuje dopisy v sedmdesátých letech. Informují se o proměňující se situaci v literatuře na počátku normalizace, v průběhu šedesátých let se totiž oběma znovu otevřela možnost, aby publikovali své rukopisy a zapojili se do chodu regionálních institucí. Oba autoři tehdy překračují sedmdesát let života a do dopisů se dostávají zprávy o jejich zdraví, prodělaných nemocech, léčebných pobytech v lázních.

Milý Frane, děkuji Ti za Tvůj dopis z 29. srpna. Mám smůlu se zdravím. Po návratu z M. L. [Mariánských Lázní] jsem si zde ulovil chřipku, nedoléčil jsem ji pořádně a jel jsem do Albeřic [tam měl A. C. Nor chatu] […] Tam jsem dostal recidivu, musel jsem se předčasně vrátit, můj zeť, lékař (můj „ošetřující“) mě vzal hned na rentgen a zjistil už zápal plic. Nasadil hned ampicilin (po oxacilinu, kterým mi léčil chřipku), a tak jsem už bez horeček, ale sotva lezu, a to jen po pokoji, když mi dovolil na dvě hodiny denně vstát z lůžka a courat se po domě. […] Zápal plic je podle slov zeťových pro staré lidi vražedný, takže mohu děkovat jenom jemu, že mě zatím z něho vytáh a zachránil… (10. 9.1974) Ach, ty překlepy! To už nebude lepší – po té mrtvici to je pořád horší a horší, už se netrefím do písmenka, do kterého chci, prstíčky mě neposlouchají – už ani ony! (14. 1. 1975)

Když píše A. C. Nor (16. 5. 1974) Smějovi dopis s blahopřáním k sedmdesátce, rekapituluje v něm povahu jejich vztahu:

Později jsme se setkali v Iskře [tady se jedná o časopis], v níž jsi vydal mého Silesiaca, ale zase to bylo jen takové přátelství „na dištanc“, vždyť v dochované korespondenci vidím, že jsme si tehdy ještě vykali. Potom přišla válka a snad teprve ta nás sblížila úže, neboť Tvůj bolestný osud se mne tehdy hluboce dotkl a já jsem se snažil vymoci pro Tvou rodinu ve Slezském kulturním ústavě […] a po Tvém návratu z nacistického kriminálu (pak už po válce) aspoň finanční podporu z Máje a ze Syndikátu. Od konce války jsme už měli hodně osobních styků. Přijel jsi v prvních dnech po válce do Prahy také ke mně, mám o tom Tvůj zápis v pamětní knize, založil jsi Sdružení umělců slezských a mne jsi do něho také pozval, jezdili jsem spolu po zničeném Slezsku, měli jsem stejné názory na Hlučíňáky, které mi (a Tobě asi také ne) později nijak neprospěly, a z korespondence s V. Martínkem vím, jak ses za mne bil (byť marně) při udělování literární ceny ostravského ZNV. [Zemského národního výboru – v letech 1945–1948 vykonávaly ZNV správu země] Od roku 1948 byly po dvacítku let naše osudy rozdílné, ale roky 1968 a 1969 nás našly na společné platformě, podle mého přesvědčení jediné správné, a šlechtí Tě, že na ní vytrváváš. Jestliže se Ti zdá, že Tvůj osud je k Tobě v posledních pěti letech nemilostivý, nechť Ti je útěchou, že ke mně byl můj osud takový téměř celé dvě desítky let a vydržel jsem to. Vydržíš to také.

Nor informuje Směju o postupu předávání rukopisů a dopisů do Památníku národního písemnictví i o práci na svých pamětech:

Jak vidíš, přepisování pamětí mě drží, už píšu i 20 stran za den a pořád v tom ležím, zajímají mě teď ještě více, než když jsem je psal tužkou. Přitom narážím pořád na něco, co mohu opravit a doplnit, takže se v tom neustále hrabu, a i v noci vstávám udělat si nějakou poznámku v nich. (22. 10. 1974).

Směja reaguje zprávou, že sám chystá paměti, ale bude k nim přistupovat jinak než A. C. Nor (vyšly až v roce 2019 a Norovi je tam věnována dlouhá pasáž). Zdánlivě jen okrajově (12. 10. 1974) se Směja zmiňuje o osudu své poslední knihy:

Málem bych zapomněl sdělit Ti, že celý náklad „Obličejem ke zdi“ rozšmelcovali novodobí Koniáši minulý týden v žimrovických papírnách. Pár stovek zachránili zaměstnanci pro sebe. Na mne však nepamatoval nikdo ani jediným výtiskem. Škoda…

A. C. Nor na to 22. 10. 1974 reaguje:

Překvapující je Tvá zpráva o Obličejem ke zdi. Teď právě pustili k expedici 3. díl pamětí dr. Štorcha-Mariena, vytištěný také asi v době jako Obličejem ke zdi. Jeho vydání se už autor nedožil. Ale oznámeno to vydání nikde nebylo, jen se prodává. Já si vzpomínám, že v Albeřicích mi přinášeli dělníci z Krkonošských papíren mé knihy k podpisu, když si je zachránili. To bylo roku 1949. Osudy knih se opakují. Habent sua fata libri.

Věk obou přináší i další přirozené okolnosti, oba se musí vyrovnávat se smrtí blízkých přátel (mj. Josefa Knapa). Osamění, které na počátku sedmdesátých let Nor prožívá, souvisí i s faktem, že jeho syn Jiří žije od roku 1968 v emigraci. Prožitek odloučení se vystupňuje po roce 1973, kdy mohl v Kanadě u Jiřího rodiny na chvíli pobýt:

Knap mi velice chybí. Trochu mi jej nahrazuje nyní Branald, bydlící ve stejné ulici jako já, ale Knapa nahradit nemůže. Stýská se mi po něm, jediném blízkém příteli zde na Spořilově. Také se mi nesmírně stýská po dětech v Kanadě, zejména, když si uvědomím, že se naše cesta do Kanady už opakovat nemůže a že děti sem se sotva odváží někdy přijet. (9. 2. 1974)

Směja přizvukuje:

Lidé umírají, už zde nebudu mít skoro žádného známého. Pokud je ještě potkávám na Ostrožné ulici, připadají mi, jako by byli už na odchodu. Ale oni si to patrně myslí zase o mně. Inu, jsme staří… (17. 3. 1976)

Ke všemu se v dopisech přidává i hořkost a přecitlivělost, když si sdělují, kdo a jak reagoval na jejich dopisy, kdo otálí s odpovědí, stupňuje se pocit, že je všichni přehlížejí a nikdo není ochoten zastupovat jejich zájmy veřejně. Tak se terčem jejich nespokojenosti stává i Vilém Závada, který ovšem opakovaně a dlouhodobě hájil a prosazoval vydávání děl A. C. Nora a zůstával s ním v úzkém kontaktu pro dobu všech zvratů, které provázely jeho působení v literárním životě. Já sám mám o něm hodně pěkného ve svých pamětech, ale je mi velice líto, že právě nyní, kdybychom my staří [přitom Závada byl pouze o dva roky mladší než A. C. Nor a o rok mladší než Směja] nejvíce potřebovali jeho pomoci ve Svazu a ve Fondu, on se ode všeho odpoutal a vzdálil a nechce se už pro nic angažovat. (1. 7. 1975) Na Vánoce 1975 uzavírá svá hodnocení Závady rezolutním odsudkem: A Vilém Závada? V něm nebylo nikdy nic z toho, co slezskému člověku rozpalovalo krev.

V roce 1977 komentuje Nor v dopisech Smějovi Chartu 77, popisuje zážitky z další cesty za synem do Kanady a pomyslně (trochu symbolicky bez diakritických znamének, protože píše na psacím stroji syna v Kanadě) uzavírá svou literární tvorbu: Ja jsem skoro rad, ze uz necitim potrebu psat. To by se asi musel svet dukladne zmenit, abych zase pocitil touhu neco napsat. (31. 1. 1977)

Iva Málková