povídka Z ničeho něco udělati

Redaktor Jiří Šašek jel v mrzuté náladě z redakce. Jeho rozmrzelost prýštila z toho faktu, že je před vánocemi a že si nese rozkaz napsati do božíhodového čísla listu vánoční povídku. List je sice pokrokový, ale neservírovat čtenářům o vánocích tucet vánočních povídaček taktéž pokrokových by si list pokládal za újmu na sobě samém, nehledě k tomu, že by se to neučiniti ani neodvážil. A tak redaktor Jiří Šašek, příležitostný beletrista, prchal domů, aby se do toho dal. Beztoho už nenapsal dávno ani řádky, píše už jenom, abychom tak řekli, „na objednávku“, či lépe řečeno: na šéfův rozkaz. Tu musí vytřepat prózu jarní, plnou smíchu a pohody, skřivánků a kypré hlíny, jindy májovou, plnou omamných nocí atd., později letní, napěchovanou  žárem a polednem, pak oslizlou a deštivou podzimní, poté dojemnou vánoční a tak dále dokolečka dokola. Redaktor Jiří Šašek má pech, vždycky to padne na něj.

A tak se tu sešli na plošině motorového vozu č. 6, jímž Šašek dojížděl až na předposlední stanici. Byl tu redaktor Šašek, řidič vozu samozřejmě a neznámé individuum, stojící po levé ruce řidičově a zírající s truchlivou zasmušilostí do jízdní dráhy před vůz. Šašek rozvažoval se zarytou zapeklitostí, šťáraje v paměti po nějakém slušném sujetu, ale nic, zhola nic mu nenapadalo. A přece jakmile přijede domů, sedne si a bude psát. O čem, krucihiml? Kdyby už to měl s krku! Ale jeho paměť je, pokud se týče tématu k vánoční povídce, úplně sterilní. Z ničeho něco udělati, tolik znamená stvořiti, praví si v zoufalé resignaci Šašek a dokládá s jízlivým úsměchem: To by bylo trefné motto k mé povídce, kterou budu smolit opravdu z ničeho.

A lze docela dobře pochopit, jak se stalo, že Šašek ve svém zamyšlení přejel svou stanici (předposlední), a jak stál za řidičem, jel dál až na konec. Možná mu takto dal „osud“ pokyn, náhoda se rozhodla mu pomoci, když sám je takto impotentní. Řidič totiž zcela patrně čekal, až pán za ním vystoupí, aby si mohl s člověkem vedle sebe pohovořit. Ale nevystoupil-li ten muž ani na předposlední stanici, vystoupí jistě až na poslední, a tak nezbylo řidičovi než odhodit ohled a opatrnost, a chce-li se dáti do hovoru s otrhaným pasažérem, musí tak učinit ihned, bez prodlení. A promluvil:

„Ale je to doba, co ’sem vás viděl naposled, pane Klópit.“

„Pan“ Klópit, udřený utahánek, ale ssedlého těla, silných, leč jakoby ovadlých svalů, zvedl pomaličku oči, které běžely před tramvají po kolejích zpustlé a teď v podvečer skorem bezlidné periferie, a tuze smutně pozdvihl svůj pohled k tramvajákovi.

„No, rok to bude,“ řekl.

„A už to je s nima dobrý?“ zahovořil řidič účastněji a sdílněji.

Muž, oslovený jako „pan Klópit“, mluvil namáhavě a pomalu.

„Zrasovali mne tam, to musíte sám vidět,“ pravil.

„No jo, v takovým kriminále si s člověkem žádnej nehraje,“ uvažoval řidič vozu vyslovuje „kriminál“ tak, že bylo zřejmo, jak toto slovo je pouze metaforou něčeho jiného.

Řekneš několik slov pouze od stanice do stanice. Už tu byl konec. A tak se víc nemluvilo.

„Pozdrav vás pámbu,“ loučil se pan Klópit a řidič za ním hodil: „Tak servus, pozdravujte doma.“

Tu se ještě muž obrátil na chodníku a vrátiv se ty dva kroky k tramvajovému vozu, pravil: „Víte, že ani nevím, jak doma je? Celý rok ’sem nedostal pořádné zprávy.“

Potom se dal kupředu, kráčeje pochýlen silnicí vpřed, nechávaje město za svými zády. Jak je to dobré, řekl si redaktor Šašek, že jsem tu jednu stanici přejel! O tomhle muži napíšu vánoční povídku. Kriminálník je to, ano, zcela jistě jde z vězení. Jak jej to jmenoval ten člověk? Klópit! Hle, jaké má mordýřské jméno! Rok už nemá vůbec žádných zpráv z domova, doma jistě o něm nechtějí ani slyšet, o vagabundovi starém, kořalečníkovi, kriminálníkovi! Tohle shledání a přivítání bych chtěl vidět. Nu, ať je neuvidím, zkonstruuju si je.

Postál ještě chvíli s pohledem upřeným na muže, který ťupal blátivou silnicí, na níž roztávaly zbytky sněhu (jsou to pěkné vánoce!), statečně vpřed, neboť jistě má namířeno do některé vesnice v kraji a zatmí se důkladně, než do ní přijde – a pak přešel na druhou stranu, aby se svezl o stanici zpět.

A přišed domů, pan redaktor Jiří Šašek psal, až se pero ohýbalo.

*

Muž ponurého vzhledu a zlostnických očí (oh, jak byly smutné tyto oči, když pozvedly břemeno svého neunesitelného pohledu k tramvajákovi!) došel pozdě večer do vsi. Byla to třetí vesnice, kterou prošel a v níž se zastavil málem až na druhém konci. Jistě celou cestu z města až sem znal muž velmi dobře, protože šel jak poslepu, zabořen po celé dvě hodiny chůze v blátě, těžké a únavné, do svých, jistě neradostných myšlenek. A když stanul před malým domkem, úhledným ovšem jak klícka, zachvěl se. (Protože mluvíme jaksi jménem pana redaktora Šaška a podáváme pouze zhuštěný obsah jeho vánoční povídky, nesmíme zamlčet, že před dvířky malého domku, jak klícka úhledného, nechal pan Šašek svého pana Klópita státi v blátě značně dlouho a chvěti se zimničně na celém těle.) Dodav si odvahy pokročil muž, Klópit, k oknu a zaklepal na ně. Hovor ze světnice k němu doléhal dušeně a byl asi příliš živý, poněvadž jeho zaťukání v něm utonulo a muž musil zaklepati znovu. To už zabouřil a po tomto jeho bouřlivém ohlášení hovor na chvíli zmlkl a cípek zástěry, zakrývající okno, se ohrnul.

„Kdo je?“ ptal se hlas (ženský).

„Já,“ pravil hlasitě pan Klópit.

Nepoznali ho asi, neboť hlasy uvnitř se chvíli radily, potom však bylo slyšeti cvaknutí kuchyňových dveří a kdosi vyšel na síň. Odmykal síňové dveře, k nimž Klópit od okna ihned pokročil. Proud žlutého, slabého světla se vylil z otevřených dveří přes práh do tmy dvorku a v jeho obdélníku zjevila se postava Klópitova, zatím co v síni držel ruku na dveřích jakýsi mužský.

„Co chcete?“ otázal se ostře, aby maskoval nízký stupeň leknutí z nevábného zevnějšku Klópitova.

„No, já tady ’sem přece doma,“ postoupil Klópit o krok vpřed, ale mladý muž ve dveřích mu neuhnul. „Ostávají tady přece Klópitovi?“ otázal se Klópit, jsa poněkud zmaten.

„Už dávno ne,“ promluvil s přízvukem výsměchu mladý, „nevydrželi to tady. Vdova Klópitova to prodala a vystěhovala se i s dětma.“

Muž před prahem, Klópit, trochu zakolísal, nechápal úplně.

„Pravíte, vdova Klópitova,“ zahovořil vzpurnicky, „to prodala a vystěhovala se. Jaká pak vdova, když její vdovec stojí před vámi,“ ale hned slevil ze svého násilnického tónu a s nevýslovným smutkem vláčně a sklesle opakoval: „I s dětma se vystěhovala.“

Mladý muž na prahu se zdál trochu dojat a ve slabším okamžiku pozval starého: „Pojďte na chvilku dál,“ řekl, „táhne to tady.“ Když Klópit už seděl u kamen v kuchyni, ohřívaje studené ruce i nohy (zablácené boty nechal za dveřmi a obul si přistrčené pantofle), bylo delší chvíli všem těsno.

„Abyste se nedivil té vdově,“ rozmlouval po chvíli mladý muž, „musím vám říci, že ona to zde nemohla vydržet. Když vás odvedli, mohli ji lidi sežrat. A tak rozhlásila, že jste zemřel, byla také v městě, prý na vašem pohřbu, aby měla pokoj. Ale lidi jí nepřestali vyčítat ‚kriminálnic‘, nejhorší to ostatně bylo s dětmi, na které si každý vyjel s kriminálníkovým fakánětem, a tak tohle vaše žena prodala a my jsme to koupili. Protože jsme tu celkem cizí, bylo nám líto vaší ženy, nechali jsme ji tu ještě asi měsíc bydlet, až odešla do Z. (vesnice o dvě hodiny cesty dále), je tam u kteréhosi sedláka v hoferství. Ani jsme nevěděli, jak to s vámi je, až jednou nám to vaše sama vyprávěla, když nám toho lidé nabulíkovali víc než dost. Můžete být jist, že jsme jediní s vaší ženou cítili. To s tou ‚vdovou‘ je mi ovšem jasné teprve nyní.“

U kamen se zvedl muž, Klópit.

„Kampak byste,“ podivili se.

„Děkuju vám za vohřátí, půjdu do Z.“

„Copak vám napadá, teďko v noci!“ bránili mu jen tak, aby se neřeklo. Ale když se Klópit na prahu obrátil, protáhli tváře, ale nedali to na sobě znát, že jim není po chuti jeho otázka či spíše prosba:

„Anebo kdybyste,“ tázal se Klópit, „mne tu nechali někde přespat, třebas v kůlně, šel bych tam až zítra.“

Dovolili mu to jaksi stísněně. Neboť není radno dlíti za dnešních časů v noci pod jednou střechou s neznámým člověkem, o kterém se bezpečně ví jen to, že jde rovnou z kriminálu.

Uložili chlapa do komory, v níž bylo ztuha zamřížované okno a z níž by celkem mnoho neukradl, neboť to bylo skladiště nepotřebných věcí a odpadků. Vzduch tu byl uvadlý a zatuchlý, až smradlavý. Tuláku, tady si toho zřejmě moc nevybereš! A zdá se, že i dveře do kuchyně uzamkli, abys z komory nemohl, a jak si Klópit všiml, zavřel hospodář pečlivě i dveře do sváteční světnice, které pak ještě jednou odemkl, aby vešel do světnice a uzamkl pečlivě skříně i stůl a pak teprve znovu dveře na dva západy. Ale holečkové, myslil si Klópit, zachumlán do kupy hadrů, s tímhle jste na mne krátcí! Kdybych chtěl, tak byste koukali, co bych tu s vámi vyvedl, jaký by to byl parádní kousek práce.

O půlnoci spala chalupa pokojným půlnočním spánkem, jen v komoře se dívaly do tmy dvě oči, které se chvílemi násilně zavíraly, ale nechtěly usnout. Tělo se zmítalo horečným vztekem, jímž Klópit přemáhal pokušení. Vstát, potichu ulomit nebo neslyšitelně, jak to umí, ukroutit závorový zámek od komory, otevříti si jizbu a vybrat zásuvky ve stolku. Budou tam peníze, o tom Klópit nepochybuje, všiml si dobře opatrného dorozumívání mladých manželů. Leda že by si je mladý vzal sebou do postele, ale to je tím lepší, neboť vytáhnout je, když chrní, je špás nejlehčí. A kdyby se probudil, tak by mu Klópit dal jednu na pamětnou – Oni, hlupáci, nevědí, proč vlastně Klópit seděl. Docela všední věc to byla, zrovna tak spal u cizích lidí jako dnes, jenže s tím rozdílem, že už tam přespával týden, byl tehdy na práci v lomech pár hodin cesty odtud a býval tam po celý týden, jen na neděli dojížděl domů. Nebylo mu toho třeba, vydělával dosti, i domek měl, ale čert mu našuškal, aby toho pitomce okradl. A že se ten člověk probudil a překvapil jej, porvali se a Klópit toho hlupáka trochu škrábl. Potom jej velmi snadno chytili, a dostal-li jen rok, mluvilo se o velkém štěstí, při kterém spolupůsobily polehčující okolnosti: zachovalost, doznání a „upřímná“ lítost.

Ano, zrovna tak to tehdy bylo. Nemohl se přemoci, šel jak v mátohách, z přinucení. Bránil se a neubránil. Ubrání se nyní? Hlava mu třeštila, budou to jistě už nějaké čtyři hodiny, i více, co nespí, trápí se a trýzní. Nad ušima mu škube, kladivo mu tam pere do lebky a chvílemi se až zalyká, nemoha vydechnouti. Nejlépe se toho trýznění zbaví, když půjde a zkusí ty peníze vzít, nebudou-li ve stolíku, budou pod poduškou. Klópit ví, že jakmile se rozhodne, vrátí se mu rozvaha a jeho smysly se uklidní a budou chladné a břitce ostré jak nůž. Udělám to, řekl si. Nedělej to, vzpříčilo se v něm cosi, nevíš, odkud jdeš a proč jsi tam byl? Což nechceš vidět ženu ani děti? Proč jsi nešel k nim hned, proč jsi tu vůbec zůstával? Jsi ničema, neboť jsi tu zůstal schválně, s pokoutním úmyslem. Nevzpomínej na ženu, mluvil v něm urputník, udělala se vdovou, ani bych k ní nešel, být na tvém místě. Aťsi je vdovou, ty jsi za to svoboden. A na jak dlouho, můj pane, posmíval se kdosi, když tě zase hned zítra chytnou? Boj zuřil další půlhodinku. Klópit už i zastenal, hodil sebou v hadrech a zaťal pěsti. Žíly na spáncích a na čele mu brněly, cítil úporné a vřelé kolotání krve, horké jako plamen. Vztyčoval se již, aby tomu udělal konec a vylomil mříž, aby tudy s lupem uprchl, a jak se posazoval, vztyčil se jen napolo, neboť hlas naléhavější než všechny předchozí prohodil: Člověče, a víš, že jsou vánoce? Aspoň nyní by sis měl dát pokoj. Kam to takhle povede? – Dobrou půlhodinku na to, bylo to hluboko po půlnoci, Klópit usnul.

„Spal jste tuze špatně –“ pravil mu ráno při hrnku kávy mladý hospodář – „poslouchal jsem vás dlouho do noci –“

Klópit skryv tvář do hrnku („abych už byl venku na cestě do Z.!“), zarděl se nepatrně a pravil omluvně:

„Jsem odtamtuď ještě trochu nemocen, ne a ne usnout! –“

*

To se ví, že pan redaktor Šašek opentlil tuto svou vánoční příhodu krásnými detaily a rozvlekl ji vůbec na celou novinovou stránku. Samozřejmě položil boj Klópitův přímo do noci štědrovečerní, zvýšil účinnost pokušení tím, že domácí šli na půlnoční, takže Klópit zůstal ve stavení sám, nechal Klópita plakat, naříkat, zarývat zoufalstvím a bezmocí nehty do tváře, ba dokonce nechal Klópita už i ten byt vykrást (peníze nechal Šašek ve stolku zcela důvěřivě a přístupně) a teprve po činu hodil na Klópita pokání, takže Klópit honem peníze vrátí, odkud je vzal, a má nejvyšší čas uvést všecko do pořádku, neboť sotva se v komoře uloží, vracejí se domácí z půlnoční a hospodář, naslouchaje dechu Klópitovu u dveří komory, praví ke své ženě: „Chudák, jak zdravě spí –“, zatím co Klópit se chvěje při svém napodobení „zdravého“ spánku rozčilením, studem, hanbou i radostí nad tím, že ďábla přemohl. Ale nemůžeme se zmíniti o všech krásách, které Šašek do své povídky dal, museli bychom ji podati celou v doslovném znění, a na to tu není ani času ani místa. Tolik je jisto, že v božíhodovém čísle byla na čelném místě vánoční povídka Šaškova, účinná svou nahou pravdou a hluboká lidskostí i procítěným podáním.

*

Dva dni po vánocích hledal si něco pan redaktor Šašek v redakční čekárně, když do ní vstoupil nízký, ssedlý a jednou jistě poměrně silný muž ošumělého vzhledu.

„Co si přejete? –“ ptal se Šašek mechanicky.

„Já ’du do poradny –“ pravil onen člověk – „’sem dlouholetý straník, nyní ’sem byl přes rok v nemocnici, starej tuberák, mám plíce zvápenatělý, žena se zatím oháněla s dětma, jak mohla, sotva mi dala vědět o sobě, a teďka ’sem bez zaměstnání. Esli tu je pan tajemník Moždýř, ten bude o mně dobře vědět, moje ’méno je –

„Poradna pro zaměstnání hledající je v mezaninu, o dvě patra níže –“ přerušil řečnícího muže Šašek, a jak vtom zvedl hlavu, povšiml si sporé postavy mužíkovy a napadlo mu: Tohohle člověka znám – „Člověk“ už se otočil, když jej Šašek zastavil jistivou otázkou:

„Vy jste pan Klópit, není-liž pravda? –“

„Ano, ano – vida, pán mě zná? Dyť ’sem to povídal, dlouhá léta ’sem v partaji, právě několik dní před vánocema ’sem přišel z nemocnice, šak mne tam zmustrovali, ale ještě že to takhle dopadlo, to zrychtování jim už odpustím. Ohlížím se už týden po zaměstnání, nechtěl jsem tady obtěžovat, když ’sem už celý rok pro partaj nic neudělal, ale teďko se těžko co najde. No tak ’sem přišel. Protože kdyby věděli –“ zahovořil s vroucnou tesklivostí – „jak smutný to byly vánoce tentokrát! Ani ’sem si vánoční číslo nemoh’ koupit, ’dyž byl sotva krejcar na trochu toho jídla –“

Šašek sňal cvikr a rozpačitě si jej za dělníkovy řeči přetíral. A v hlubokém studu se zruměněn otočil a vykročiv napřed pravil: „Zavedu vás dolů, něco se tam pro vás najde –“ A ihned se útěšnou jistotou opravil: „Něco se tam pro vás musí najít –“