Povídkář
Povídky tvoří velmi rozmanitou část Norovy tvorby jak žánrově, tak bohužel i kvalitou.
Během svého života vydal Nor pět prozaických souborů (Opilé povídky, 1926; Ztichlýma očima, 1927; Laciné povídky, 1929; Povídky o nich, 1929; Pět na lehkou váhu, 1932), jednu povídku samostatně (Profesora Isidora Bruklínka sláva i pád, 1936) a dva výbory ze své povídkové tvorby. Právě ony mohou mnohé napovědět o tom, kterých ze svých textů si sám cenil.
Výbor Lidé kolem nás z roku 1941 obsahuje devět do té doby knižně nevydaných povídek, osm převzatých z Laciných povídek, dvě z Pět na lehkou váhu a jednu z Opilých povídek. Svět okolo lidí (1945) přinesl čtrnáct textů z Povídek o nich, osm z Opilých povídek, čtyři z Laciných povídek a tři z Pět na lehkou váhu. V plném počtu se zde reedice dočkaly povídky ze dvou souborů: Laciných povídek a Pět na lehkou váhu. Naopak zcela opomenuta zůstala kniha Ztichlýma očima, k níž se ostatně Nor velmi skepticky vyjádřil i později ve svých pamětech. Ztichlýma očima je vskutku soubor padesáti dvou nenáročných próz, které stojí na drobném postřehu, aniž by využily jeho potenciál. Nejdelší z nich má pouhých šest stran, řada jen jednu až dvě strany.
Nové edice se nedočkala ani rozsáhlejší humoristická povídka Profesora Isidora Bruklínka sláva i pád, zde však zřejmě důvodem nebyla kvalita, nýbrž rozsah. Středoškolský pedantický znalec přírody v ní dostane nabídku vystoupit v rozhlase. Neznalý nového média se stává obětí vlastního očekávání, přeceňování rozhlasu sebou a okolím i zneužití ze strany syna, paradoxně v dané oblasti o mnoho vzdělanějšího. Povídka údajně čerpá ze starého letopisu, který vydal sto let po líčených událostech roku 2033 v Nikaragui Ovidius Konglomerát Leporello; sama prý vznikla ještě o dvě stě let později.
Povídky psal A. C. Nor od svých literárních počátků až téměř do konce tvorby, ve dvacátých a třicátých letech tvoří početně významnou část jeho díla. Jelikož měl po komunistickém převratu omezené možnosti publikace, od let padesátých můžeme již zmínit pouze dva tituly, oba otištěné v období oteplení na konci šedesátých let. Roku 1969 přispěl Nor do souboru o úspěšných sportovcích Zlato, stříbro, bronz textem „Elisabetta bravissima“, rekapitulujícím beletrizující formou kariéru automobilové závodnice Elišky Junkové. Zajímavější, ovšem spíše z hlediska historického než uměleckého, je „Filomenka“, která vyšla v souboru několika autorů Příběhy o životě, smrti a naději (1970), týkajícím se období nacistické okupace. Nor zde na pomezí mezi beletrií a populárně naučnou literaturou líčí závěr života a mučednickou smrt v koncentračním táboře Ravensbrück sestry Marie Filomeny Dolanské, představené dominikánského konventu a učitelky na škole ve Vlaštovičkách (dnes součást Opavy). Její osud měl být původně součástí románu Vichřice (1965), nicméně z něj ho Nor musel kvůli cenzuře vyřadit.
Názvy některých Norových povídkových souborů mohou vyvolávat dojem, že jimi autor naznačuje nižší umělecké ambice, že své texty sám dehonestuje. Proti takovému chápání lze argumentovat tím, že zdánlivě znevažující podtituly mají i jeho romány, které naopak tvoří kvalitativní jádro jeho tvorby: Naprosto ne román (Bürkental), Také ne román (Rozvrat rodiny Kýrů) a Dosud ne román (Raimund Chalupník). Tato autorská strategie sice vskutku může sloužit ke snížení přehnaného očekávání čtenářů a jisté sebeomluvě, zároveň však také charakterizuje předkládané texty z hlediska žánrového či obsahového, což byl pravděpodobně její hlavní účel.
Norovy soubory povídek slučují obvykle texty různého charakteru. Některé jsou spjaty se Slezskem a venkovem (obvykle patří k nejlepším), jiné se odehrávají ve městě, nejčastěji v Praze; zobrazují pak někdy prostředí umělecké či studentské. Některé mají kriminální zápletku, jiné jsou humoristické, další tíhnou k realistickému vystižení prostředí či portrétu svérázných osobností. Poměrně časté jsou povídky antiiluzivní, tedy takové, v nichž vypravěč úmyslně narušuje iluzi, že vypráví skutečný příběh, místo toho zdůrazňuje, že jde o fikci, líčívá také proces jejího konstruování. Některé povídky odhalují zručného prozaika, jiné vynikajícího psychologa, ale ještě jiné se ocitají na hranici kýče. Nejlepší kousky rozhodně stojí za přečtení, jen by bylo potřeba vydat je znovu, a to v přísném výběru.
Pro představu o jednotlivých typech Norových povídek vybíráme několik titulů (pomíjíme přitom svazek Ztichlýma očima). Humoristickou tvorbu reprezentuje samostatně vydaný text, který jsme krátce charakterizovali již výše, Profesora Isidora Bruklínka sláva i pád. Venkovské téma ztvárňuje povídka „Zloději“ (Opilé povídky), zároveň jde o ponor do psychiky dospívajícího mladíka, jenž je vystaven mezní situaci, když se nachází sám v noci na výměnku vzdáleném od vsi, který je právě vykrádán. Studentské, ale částečně i kriminální a psychologické téma zastupuje „Případ Václava Oborného“ (Laciné povídky). Vzájemný nesoulad dvou manželů, způsobený nedostatkem komunikace a mylnými představami o sobě navzájem, ukazuje „Paní Olga“ (Povídky o nich). Vznik povídky založené na chybné interpretaci skutečnosti a způsob práce v redakci stranických novin zobrazuje „Z ničeho něco udělati“ (Laciné povídky). Následkem furiantství slezských vesničanů je „Sázka“ (Pět na lehkou váhu), která přinese škodu jak vítězi, tak poraženému; dialogy jsou zde psány v nářečí. Děj povídky vychází z příhody, která je zaznamenaná již v románu Raimund Chalupník.
Autor o díle
Po dvou prvních románech jsem vydal roku 1926 ještě před Sloupky o studentech knihu próz Opilé povídky […]. To už jsem byl členem Literární skupiny a mé povídky vyšly u Petra jen jako ovoce mimořádného úspěchu mých prvních románů. Nebyly však psány plánovitě. Je to výbor z povídek, velmi různorodých jak náměty, tak zpracováním. […]
Ale i Opilé povídky měly přece jen cosi jednolitého do sebe: byly to aspoň vesměs povídky. Horší to bylo s další knížkou drobných próz Ztichlýma očima, která mi vyšla v roce 1927. Mladý smíchovský nakladatel Antonín Král chtěl zřejmě využít konjunktury, kterou mělo mé jméno po vydání úspěšných prvních románů, a bylo mu jedno, co mu k vydání dám. Sebral jsem téměř vše, co jsem psal před tiskem Bürkentalu v Moravskoslezském deníku, a jako „dokument svých literárních začátků“ jsem mu knížku dal. Brzy po vydání jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. To, co tvořilo obsah knížky Ztichlýma očima, obstálo by snad jako nenáročný debut před Bürkentalem, ale po něm to mohlo už klidně zetlít v žurnálech, které se zachovaly v archivech. Bylo ode mne vskutku velmi nekritické vydávat takovýto „dokument“ a těch několik málo stovek honoráře, které jsem dostal, nemohlo zdaleka nahradit škody, jež mi tato knížka způsobila na literárním jménu.
(Život nebyl sen 1, 1994, s. 234–235)
Napsali o povídkách
Toto umění spoléhá na empirii a přistupuje-li k ní fantasie, vzniká fantastika živočišného vznětu. Nor nezná fantasie jako síly zduchovňující, prosvětlující, zautonomňující. Fantasie jeho se připíná právě k nejprudším projevům vitality měníc je v pominuté snění. Jeho „Opilé povídky“ dokumentují jasně tuto fantasii ve fysiologickém, o niž se sdílí s naturalisty.
[…]
Nuže, Norova fantastičnost pochází z krevního přetlaku. […] tato fantastičnost má původem přepětí pudové, žhavý kvas představ, způsobený krevním vzruchem. Je to fantastika, spojená velmi úzce s krví, svalstvem, nervy, fysiologií.
(František Götz, Jasnící se horizont, 1926, s. 238–239)
…bylo by škoda, aby nadání tak nesporné zdivočelo a pokřivilo se nedostatkem kritičnosti hned ze začátku. Proto jest nutno o dvanách [sic!] Norových Opilých povídkách, psaných skoro vesměs loni, pověděti, že v této zběžně nahozené podobě, sotva přemáhající surovinu látkovou, neměly býti přejímány do knihy, nýbrž, že autor měl se na ně sám dívati jako na první skizzy skutečných výpravných děl. Jsou mezi nimi příběhy a povahokresby, přímo kypící krevnatou a svalovou robustností obnoveného, chlapského a selského naturalismu, a zajímající brutálně pravdivými postřehy psychologickými, v čemž prozatím tkví síla Norova […]. Ale A. C. Nor pojal sem také pouhý brak, jakousi směsici anekdoty a feuilletonu, povídky a capriccia, který vznikl ve chvílích bez inspirace […]. Nechápu prostě, jak vzdělaný, vážný literát může podepsati tak nevkusný a plytký žvast, jakým jest Suchá próza, nebo, jak může zohyzditi vstupní, zbytečnou a neorganickou protikněžskou pasáží, hodnou někdejších Červánků, povídku Sen, myšlenou a v závěru i provedenou jemně a originálně, že nezapře básníka psychologa. Více autokritiky, méně překotné improvisace!
(Arne Novák, Lidové noviny, 12. 5. 1926)
Zdeněk Smolka
