Korespondence Vojtěcha Martínka

Vojtěch Martínek (1887–1960) byl klíčovou tvůrčí a organizační osobností širšího Ostravska, kde působil jako středoškolský učitel, redaktor, editor, básník a prozaik. Do literatury a literárního života uváděl své gymnaziální studenty (mj. V. Závadu, J. Závadu, Z. Bára), byl také tím, kdo stál za prozaickou prvotinou A. C. Nora. Jako literární kritik a literární historik dokázal pojmenovat určující rysy díla i jeho roli v kontextu doby nejen v regionální literatuře, nejen u svých spřízněných následníků.

Písemné kontakty mezi Vojtěchem Martínkem a A. C. Norem můžeme díky dochované korespondenci sledovat od roku 1923 až k dubnu 1960. Ještě 10 dnů před smrtí reaguje Martínek na pozdrav k Velikonocům. Váš velikonoční pozdrav zastihl nás ve vítkovické nemocnici, kde už od 3. února přebýváme a nedaří se nám valně. Interní oddělení ZN Vítkovice (15. 4. 1960)

Je dochováno 280 korespondenčních jednotek, ale 27 z nich patří k písemné komunikaci mezi A. C. Norem a Otýlií Martínkovou a později i po jejím skonu s Vojtěchem Martínkem synem. Stěžejní témata dopisů se vztahují k přípravě textů pro vydání (krátce po válce působí A. C. Nor v pozici redaktora nakladatelství Hynek a zprostředkovává vydání Martínkových knih Zrádce národa, či Plameny).

A. C. Nor se na Martínka obrací:

Vážený pane doktore, pořád jsem odkládal odpověď na Váš dopis […], protože jsem nemohl napsat nic určitého o zahájení práce na Vašem románu. S tiskárnou to opravdu bylo velmi obtížné, zvláště pro stálé vypínání el. proudu a přerušování dodávky plynu, a už jsem měl obavy, že nezačnem se sazbou do jara vůbec. A jsem proto rád, že Vám mohu sdělit, že tento týden začíná tiskárna Cíl v Praze Zrádce národa sázet, takže, jak doufám, do 3 týdnů bude celá kniha vysázena. Korekturu Vám budou pravidelně zasílat po částech, po případě ji pošlou, až vysadí celou knihu. (7. 2. 1946)

Komunikace neprobíhá jen nad připravovanými knihami, ale i nad rukopisy čekajícími na vydání. Nor si s Martínkem píše o své slezské válečné trilogii:

Děkuji Vám za Váš vzácný a milý dopis i za vrácení rukopisu mé Zmučené země. […] Teď bych chtěl pro všecky případy aspoň do léta v hrubých obrysech dokončit třetí část trilogie, jejíhož vydání se možná ani nedočkám. Kdybyste potom laskavě ještě také tuto třetí část chtěl přečíst, rád Vám ji pošlu a budu Vám vděčen za každé slovo rady. (4. 4. 1949)

A. C. Nor se považoval (jak napsal 25. 2. 1947 Milanu Rusinskému) za nejúspěšnějšího a nejznámějšího žáka Martínkova. Právě Martínkovi psal velmi podrobně o svých autorských nesnázích i existenční situaci a opakovaně se na něj obracel pro podporu, ale také pro útěchu a potvrzení své pozice spisovatele. První text s podpisem Martínka přichází na adresu Josefa Kavána z redakce Moravskoslezského deníku, k Norovým rukopisům jsou přičiněny první literární charakteristiky: značná stylistická pohotovost, ale příliš malicherný obsah, pouze místní motivy, všechno se to pohybuje v začarovaném kruhu kolem vlastní osobnosti. Norovy příspěvky jsou nejprve odmítnuty. Už za rok registrujeme lepší ohlasy, povídka Třísky života byla přijata. A. C. Nor následně reklamuje nevyplacený honorář a obratem se dozvídá, že peníze za květen byly odeslány na adresu gymnázia (3. 7. 1924)

Následuje pro beletristickou tvorbu A. C. Nora rozhodující pobídka, Martínek mu píše: Když napíšete větší práci původní ze slezské dědiny, něco hodně dějového, zhuštěného a hybného, tak asi 100-160 stran, to bych Vám po prázdninách zařadil do přílohy. (16. 6. 1924) Na počátku září Martínek urguje rukopis: román potřebuji 20. jistě. Nemohl bych si udělat pak rozpočet, ježto mé listy litevské budou vycházet asi do 10. října a musím už před tím mít hotový rukopis, abych jej mohl ještě prohlédnout. Škrty vám nebudu dělat veliké ani zbytečné. (2. 9. 1924) Román Bürkental začal skutečně na pokračování vycházet a vzbudil pohoršení, byl v novinách dokonce označen za pornografický, podle některých reakcí byly expresivní obrazy a slovník některých postav natolik pobuřující, že: slušný čtenář si musel odplivnout. Martínek na to reaguje dopisem Norovi (24. 10. 1924):

Víte, že jsem Vás žádal, abyste se takovým naturalismům, jež nejsou silou, ale jen prachobyčejným sprosťáctvím, vyhýbal; na neštěstí přehlédl jsem šťavnaté ukázky, jež se takto dostaly do tisku. Octl jsem se tím v situaci málo záviděníhodné, ježto za obsah fejetonů i románu odpovídám já; zvláště, když se věci chopil Duch Času, jest má pozice v Deníku více než choulostivá. Nezbývá mi tedy nic jiného než se vzdát jakékoli další spolupráce s Vámi a lituji pouze, že Bürkental nemohu už zastavit. Žádám Vás tedy, abyste mi dalších příspěvků neposílal, zbylé rukopisy Vám vrátím, jakmile je dohromady seženu. Jsem zcela oddaný Dr. Vojtěch Martínek.

Nebyla to jediná roztržka, která se na počátku mezi Martínkem, mistrem a mentorem, a Norem, elévem a žákem, odehrála. Sebevědomý začínající autor se chopil první příležitosti, rukopis Bürkentalu prodal Bohumilu Jandovi a nakladatelství Sfinx jej v roce 1927 vydalo, což vyvolalo (25. 3. 1925) Martínkovu zneklidnělou odezvu:

Vážený pane, dostal se mi do rukou Váš leták o vydání knihy Bürkental p. A. C. Nora. Patrně Vám není známo, že román ten vyšel v příloze našeho listu před půl rokem, takže naše právo autorské trvá na tuto práci ještě 1 ½ roku. Domnívám se, že Vám toto vydání nebylo známo, ježto musím přece předpokládat, že byl byste požádal o uvolnění tohoto románu. Jsem v dokonalé úctě za redakci Dr. V. Martínek

Z celé korespondence je však zjevné, že počáteční nedorozumění byla překonána. Vždyť po válce, kdy se připravovaly k vydání Spisy A. C. Nora, je to opět Vojtěch Martínek, kdo k prvnímu svazku napsal rozsáhlý doslov, v němž sleduje Norovu tvůrčí cestu. Norova reakce je plná pýchy i nadšení:

Vážený pane doktore, vzácný příteli, dostal jsem Vaši studii o mém díle k Sebraným spisům a zase ani nevím, jaká slova volit, abych Vám ze srdce upřímně poděkoval za tolik porozumění, za tolik laskavých a vlídných slov o mé práci, za tak vysoké ocenění mého díla, jež si zcela jistě nezaslouží takových atributů, jaké volíte. Dokazuje mi to Vaši lásku ke mně, Vaše otcovské zaujetí pro mou literární cestu, Vaši nezmenšenou přátelskou přízeň a náklonnost, Váš ušlechtilý postoj ke každému, komu podáváte pomocnou ruku. A dnes, kdy se tak málo dočkávám opravdového přátelství i mezi dlouholetými známými, jsou mi Vaše slova tím vzácnější, tím dražší. Vroucně, převroucně Vám za ně děkuji.  (22. 6. 1948)

Díky důvěře, kterou Martínek u Nora požíval, máme dodnes dochováno Norovo vnímání okolností, jež prudce a neočekávaně omezily jeho publikační možnosti a zmařily nejen souborné vydání jeho díla, ale i dráhu profesního spisovatele, jako v úryvku dopisu z 12. 12. 1948:

Dopisy z padesátých let jsou plny hořkosti a v rekapitulacích se vracejí k nenaplněným autorským možnostem A. C. Nora. Jsou zároveň dokladem (neúspěšného) hledání, jak existovat v literatuře alespoň v pozici redaktora nebo editora. Je to opět Martínek, kdo jej podporuje a akceptuje jako slovesného tvůrce i v dobách jeho manuálních a korektorských zaměstnání. Martínek je nadšen z občasných reedic jeho děl z dvacátých a třicátých let (zvláště Bürkentalu) a píše předmluvy k jejich vydání.

Iva Málková